Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Michal měl pocit, že je něco v nepořádku. Jeho přítelkyně Petra se každou sobotu vytrácela ven a vracela se nad ránem. Jednoho dne se rozhodl zjistit, co dělá. Požádal ji, jestli by mohl jít s ní. To, co zažil, pro něj bylo šokem.
Poznali jsme se asi před pěti lety. Voněla cigaretami a levnými voňavkami z tržnice a já měl monokl po rvačce v klubu. Přišla k nám s kamarádkou, která znala mého spolubydlícího. „Vypadáš vtipně,“ řekla a smála se, jako by právě slyšela ten nejlepší vtip na světě.
Zůstala přes noc... a pak už napořád. Smála se mým vtipům, chodila se mnou na procházky v dešti, dojímala se, když jsem hrál na kytaru. Dnes říká, že si „potřebuje vyčistit hlavu“, a každou sobotu chodí ven. Vrací se nad ránem. V neděli pije kávu, sjíždí sociální sítě a já... sedím vedle ní jako duch.
Chtěl jsem vědět, co dělá
Jednou večer, když se Petra opět chystala ven, pozoroval jsem ji z gauče. Líčila si řasy s takovou pečlivostí, jako by šla na pracovní pohovor, ne do jednoho z těch klubů, které prý všechny vypadají stejně. Na sobě měla krátké černé šaty.
„Co kdybych šel dneska s tebou?“ zeptal jsem se.
Chvíli vypadala překvapeně, pak se usmála. „Jasně. Proč ne?“ řekla a otočila se k zrcadlu.
Její reakce mě zaskočila. Čekal jsem nějaký protest nebo výmluvu, že to je dámská jízda. Ale ona souhlasila bez mrknutí oka. Mlčky jsem sledoval, jak dokončuje líčení. Její klid mi přišel podezřelý. Znamená to, že skutečně nemá co skrývat? Nebo je to naopak a doufá, že si to nakonec rozmyslím?
Nepotřebuje mě
V klubu byl hrozný hluk. Dav houstl každou minutou, světla mě oslňovala a měl jsem pocit, jako bych se ocitl v úplně jiném světě. Petra se okamžitě nechala pohltit atmosférou. Šel jsem za ní, ale brzy se mi ztratila z dohledu.
Po chvíli jsem ji zahlédl uprostřed parketu. Tančila se zavřenýma očima, jako by tam nikdo jiný nebyl. Pohybovala se rytmicky, lehce – tak, jak jsem ji už dlouho neviděl tančit. Něco v jejích pohybech mi připomnělo starou Petru – tu, která se smála bez důvodu a procházela se v dešti bez deštníku. Tahle nová Petra tam nebyla se mnou. Byla tam... já vlastně ani nevím s kým.
Prodral jsem se k ní davem. „Dáš si něco k pití?“ zakřičel jsem jí do ucha, abych přehlušil hudbu.
Podívala se na mě, jako by si teprve teď uvědomila, že tam jsem. Usmála se, ale nepodívala se mi do očí. „Ne, mám všechno!“ zakřičela a vrátila se k tanci.
Stál jsem vedle ní, snažil se s ní mluvit, ale ona už byla duchem jinde. Díval jsem se na ni a připadal si jako pozorovatel. Nikdo netušil, že jsme přišli spolu. A já si tím najednou taky nebyl jistý. Po chvíli jsem řekl: „Nemyslel jsem, že to bude tak zvláštní...“
Neodpověděla. Ani nevím, jestli mě slyšela. Prodral jsem se k baru, objednal jsem si panáka a sledoval, jak tančí. A tehdy se mi v hlavě vynořila myšlenka, kterou jsem si doteď nechtěl připustit: Možná neutíká do světa hudby. Možná utíká ode mě.
Nerozuměl jsem tomu
Domů jsme šli mlčky. Ulice byly prázdné, auta kolem nás projížděla jako přízraky. Petra šla pár kroků přede mnou, ležérně, jako bychom šli jen tak na procházku – a nevraceli se z místa, které se pro mě stalo symbolem odcizení. Doma rozsvítila jen malou lampičku v předsíni, zula si boty a šla do kuchyně. Nezeptala se, jestli chci něco k pití. Já taky nic neřekl. Sedl jsem si na gauč a zíral do tmavého okna, kde se odrážel můj unavený obličej.
Sedla si vedle mě. Voněla potem, parfémem a cigaretovým kouřem.
„Bavila ses dobře?“ zeptal jsem se po chvíli.
„Jako vždycky. A ty?“ odpověděla klidně, jako bychom se právě vrátili z kina.
„Nevím, jestli to byl dobrý nápad,“ řekl jsem a odvrátil pohled.
„Nemusíš se mnou nikam chodit, jestli nechceš,“ odpověděla bez emocí.
A tehdy mi to došlo. Nebyla naštvaná. Dokonce ani lhostejná. Ona prostě už nebyla moje. V tom bytě, na tom gauči – byla jen tělem. Myšlenkami a srdcem byla jinde. A vůbec nechtěla, abych šel za ní.
Ta noc neměla závěr. Nebyla hádka, žádné vysvětlování. Petra vstala a šla do ložnice. Cestou zhasla lampu v předsíni, jako by se něco potichu uzavřelo. Zůstal jsem sám ve tmě, s otázkou, která mi čím dál častěji zněla v hlavě: Je tohle ještě vztah?
Něco se změnilo
Druhý den jsem se nedokázal na nic soustředit. V práci jsem bezmyšlenkovitě přesouval soubory z jednoho adresáře do druhého, na maily odpovídal jedním slovem, vyhýbal jsem se kolegům. Odpoledne jsem šel domů dřív.
Sedl jsem si k počítači a otevřel složku se starými fotkami. Nejdřív jsem si je jen tak prohlížel – dovolená u moře, Vánoce u jejích rodičů, naše první společné bydlení. Díval jsem se na její úsměv. Byla tehdy opravdu šťastná? A já?
Pak jsem začal číst naše staré zprávy. Ty z prvních let. Hloupé vtípky, vyznání lásky a lehké škádlení. Jako by to nebyla minulost, ale jiný vesmír.
Chtěla utéct
Rozhovor s Petrou jsem oddaloval několik dní. Dělal jsem, že je všechno v pohodě, že to přejde. Ale jednoho dne, když se Petra vrátila z práce a mlčky snědla večeři, jsem pochopil, že už není na co čekat. Sedl jsem si naproti ní ke kuchyňskému stolu. Nepodívala se na mě – jen si dál míchala čaj.
„Nejde o ty kluby,“ začal jsem tiše. „Jde o to, že se mi vyhýbáš.“
Konečně se mi podívala do očí. Nebyl v nich vztek, jen únava. „Protože se ve vztahu s tebou dusím.“
To jsem nečekal. Snažil jsem se pochopit, co přesně tím myslí, ale dál nic neřekla. Čekala, co odpovím. „Proč jsi mi to neřekla dřív?“
„Protože jsem tě nechtěla ranit. Ale jo – utíkám od tebe. Ne k někomu jinému. Prostě od tebe...“ dodala.
Dívala se na mě bez výrazu, jako by se ten rozhovor už dávno odehrál v její hlavě. Já do něj teprve vstupoval. Nekřičel jsem. Neprosil jsem ji, ať zůstane. Už ve mně nezbyla žádná síla bojovat. Odložila hrnek do dřezu a odešla z kuchyně. Zůstal jsem sám u stolu. Nezaznělo „to je konec“. Ale já věděl, že právě to jsem slyšel...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
