Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Jaroslav má přítelkyni, která je úplně jiná než on. Je energická, společenská a má jiskru. Když ji vzal na firemní večírek, měl trochu obavy. Nemýlil se, jeho přítelkyně si totiž na večírku začala s někým jiným.
V práci bylo na první pohled všechno v pořádku. Měl jsem čistý stůl, připravené podklady ke kampaním, kalendář plný schůzek s klienty – a přesto jsem se cítil jako turista v neznámém městě. Marketingové oddělení u nás nebylo jen tým – byl to samostatný svět. Z reproduktorů hrály trendy playlisty, o pauzách se řešily korejské seriály a nové kavárny. A já? Stál jsem spíš stranou, i když jsem byl jeho součástí už tři roky.
Moje přítelkyně je živel
Měl jsem za sebou pár pracovních úspěchů, ale pořád jsem měl pocit, že do toho světa vlastně nepatřím. Zatímco ostatní zářili na schůzkách, já se topil v datech. Když se v kuchyňce smáli, já v tichosti usrkával kávu. Stejné jsem to měl i ve vztahu. S Janou jsem chodil už půl roku, přesto jsem si to nedokázal užívat doopravdy.
Jana byla živel. Pracovala v mém oboru, ale v jiné firmě. Milovala lidi, měla jiskru, během jedné schůzky si dokázala klienta omotat kolem prstu a přesvědčit ho, že rozpočet se musí navýšit. Já – zamilovaný po uši – jsem měl pocit, že mi může každou chvíli proklouznout mezi prsty. Byla příliš výrazná. Příliš odvážná.
„Šéf pořádá večírek a řekl, že máme přijít s partnery. Půjdeš se mnou?“ zeptal jsem se jí jednoho večera. Potěšilo ji to, ale já jsem byl trochu nejistý. Můj šéf je muž s vizáží filmové hvězdy a šarmem motivačního kouče. Kamkoli přišel, místnost ztichla... a vzápětí vybuchla smíchem, protože řekl něco vtipného. Vedle něj jsem se cítil jako neschopný blbec.
„Koupila jsem si šaty na ten večírek,“ řekla mi Jana druhý den, když se vrátila z práce, a hned se běžela převléknout. Byly červené, krátké a odvážné. Řekl jsem, že jsou krásné, ale hlavou mi běželo jediné: „Hlavně ať ten večer tančí jen se mnou...“
Firemní večírek
Byl to jeden z těch večerů, na které se dlouho těšíte – a pak litujete, že jste vůbec přišli. Oblékl jsem se, jak nejlépe jsem uměl. Oblek sice mám už pár let, jenže většinou jenom visí ve skříni. Nevypadá zle, ale připadám si v něm nepatřičně. Raději nosím sportovní oblečení.
„Vypadáš skvěle,“ řekla Jana. Asi si všimla mé nejistoty. Políbila mě na tvář.
Vešli jsme do sálu, který byl ozdobený zlatými girlandami a všude se pohybovali číšníci s podnosy. Vzal jsem Janu za ruku. Na chvíli bylo všechno tak, jak má být. Pili jsme prosecco, povídali jsme si, smáli se. Začal jsem věřit, že ten večer bude dobrý. Pak jsme si zatančili. Moc mi to nešlo, ale bylo to jedno. Motali jsme se po parketu, příliš pohlcení jeden druhým, než abychom vnímali okolí.
Když jsme si na chvilku sedli ke stolu, abychom se napili, přišel k nám můj šéf. „Můžu si s tebou zatančit?“ zeptal se Jany, jako by to byla samozřejmost.
Podívala se na mě, ale nezeptala se, jestli mi to nevadí. Jen pustila moji ruku a řekla: „Jasně.“
Zůstal jsem sedět sám u stolu, v ruce jsem držel sklenku a díval jsem se, jak spolu míří na parket...
Začal jsem žárlit
Vypadali spolu dobře. Ona v těch červených šatech, on v elegantním obleku šitém na míru. Pohybovali se lehce, jako by spolu tančili už stokrát. Smála se, on se k ní nakláněl a něco jí šeptal do ucha. Věděl jsem, že je to jen tanec. Že to nemám tak prožívat. Možná by se mi to i povedlo, kdyby spolu netančili tak dlouho.
Šel jsem k baru. Sedl jsem si na vysokou židli a požádal o whisky s ledem. Z odstupu vypadalo všechno jinak. Pozoroval jsem je. Jeho ruka na jejím pase, její úsměv... Vypadali, jako by jim nikdo jiný nechyběl.
Po chvíli si ke mně přisedl Karel z oddělení obchodu. Je to ten typ, co málokdy řekne něco bez ironie. „To je tvoje holka?“ zeptal se.
„Jo,“ odpověděl jsem, aniž bych se na něj podíval.
„Tak to máš těžký. Šéf měl vždycky slabost pro takové typy, hezké, chytré a mladé. A nezůstává u jednoho tance... Jestli víš, jak to myslím...“
Neodpověděl jsem. Možná jsem měl něco říct. Odbýt ho. Říct, že mele nesmysly. Ale neměl jsem sílu. Jen jsem kývl, dopil whisky a znovu jsem se podíval na parket. Pořád tančili spolu...
Prý potřebuje prostor
Dva dny po večírku jsme se s Janou setkali u ní doma. Nezeptala se, jaký jsem měl den. Seděla na gauči a dívala se do země. „Musíme si promluvit,“ řekla a já už to věděl...
Klidným hlasem mi vysvětlovala, že teď se toho v ní děje hodně. Potřebuje prostor. Musí si všechno promyslet. Seděl jsem tiše, neschopný vyslovit otázku, která mě pálila: „Je to kvůli němu?“
Jen jsem přikyvoval. Jako bych poslouchal obchodní podmínky, s nimiž stejně musím souhlasit. Když jsem odcházel, řekla, že si mě moc váží. Já ale měl pocit, jako by ze mě někdo vyňal něco zásadního a nechal jen prázdnou skořápku...
Něco mezi nimi je
Narazil jsem na ně náhodou. Vracel jsem se z kina, když jsem v jedné restauraci přes výlohu zahlédl známou siluetu. Zastavil jsem se. Jana seděla u stolku s mým šéfem. Nelíbali se, nedrželi se za ruce, ale něco v jejich chování bylo intimní. Zjevně se už dobře znali.
Ztuhl jsem. Viděl jsem, jak se šéf směje a Jana naklání hlavu – přesně tak, jako když říkala „přestaň“, ale vůbec to nemyslela vážně. Nevešel jsem. Jen jsem tam stál. Díval jsem se a nedokázal jsem odejít. Netuším, jak dlouho to trvalo. Nakonec jsem se otočil a odešel.
Ten večer jsem doma seděl potmě. Bez hudby, bez televize. V hlavě mi zněla jen jedna věta: „Možná kdybych byl víc jako on...“ Nedokázal jsem se ani naštvat. Cítil jsem jen prázdnotu. A stud za to, že jsem o ni přišel tak jednoduše, bez jakéhokoliv odporu...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
