Michal (36): Měl jsem před sebou zářnou budoucnost, ale obrovský tlak na výkon mě srazil na dno

Když jsme končili střední školu, jako premiant jsem věřil tomu, že mě čekají úspěchy, peníze, možná i sláva. Šel jsem studovat prestižní školu, část studia jsem strávil v zahraničí a při promoci jsem měl nabídky na práci od špičkových firem. Moje budoucnost byla nejzářivější, jaká mohla být.

Veronika (36): Alternativní škola nás ukolébala. V šesté třídě dcera nic neuměla a já se styděla jako nikdy

Zpomalil jsem

Po promoci jsem přijal nabídku ve velké technologické společnosti a přestěhoval jsem se do Dublinu, kde jsem nasadil až šílené tempo. Mně se zdálo šílené, ale takhle jsme tam pracovali všichni. Aspoň 12 hodin denně, z kanceláře skoro nikdo neodcházel, někteří kolegové tam i přespávali.

Bavilo mě to a dávalo mi to smysl. Navíc jsem byl mladý, takže jsem to zvládal. Aspoň do doby, kdy jsem se na kole, na kterém jsem jezdil do práce, střetl s řidičem dodávky. Skončil jsem na pár týdnů v nemocnici, ale nic vážného se mi nestalo. To jsem si myslel, dokud jsem se nevrátil do práce a nezjistil, že je něco jinak. Hlava mi nefungovala jako dřív.

Zkoušel jsem najít cestu k dřívějšímu výkonu skrz meditaci a různé další pomůcky, ale měl jsem hlavu stále jako v mlze. Dokonce i můj nadřízený si mě pozval na kobereček. „Vím, že jsi to teď měl těžké, ale pokud se nevzpamatuješ a neudržíš tempo s týmem, budeme tě muset nechat jít.“ A pro mě neúspěch nepřicházel v úvahu.

Vilma (42): Místo motorky jsem si pořídila pohorky. Po letech péče o rodinu jsem našla štěstí v samotě na cestách

Budoucnost je pryč

Tak jsem si našel zkratky. Nejprve léky na předpis, které jsem bral, abych se lépe soustředil, ale brzy jsem si vybudoval toleranci a musel jich brát víc, až mi moje doktorka řekla, že takhle to dál nejde a odmítla mi předepsat další. A tak jsem je začal shánět pokoutně a dostal se k látkám, které byly účinnější a levnější. Na dlouhodobé následky jsem tenkrát nemyslel. Chtěl jsem si jen udržet práci.

Ale ani to se mi nakonec nepovedlo. Po roce, kdy jsem svoje tělo a hlavu hnal nesmírným tempem, jsem zkolaboval a skončil znovu v nemocnici, tentokrát s mnohem vážnějšími problémy. Závislost na lécích byla nakonec to nejmenší. Kolabovaly mi ledviny a další orgány a vypadalo to se mnou opravdu bledě.

Když mě propustili, vrátil jsem se okamžitě domů do Čech. Rodiče o mě měli strach a přijali mě s otevřenou náručí. Už jsem na tom byl fyzicky líp, ale psychicky ne. Nepracoval jsem a na malém městě jsem se nudil, takže mi netrvalo dlouho a do svojí závislosti jsem spadnul hlavou napřed tak, jak jsem si nemyslel, že je to možné. Další rok svého života mám v podstatě zamlžený a pamatuji si jen bolest, kterou jsem způsoboval svým rodičům.

Teď už jsem pár měsíců po odvykací kúře a jsem čistý a doufám, že mám život zase pod kontrolou. Moje zářná budoucnost je ale ta tam. Mám podlomené zdraví a už nemůžu pracovat ani zdaleka tak, jak tomu bylo na začátku kariéry. A na srazu naší střední si připadám jako troska.

Hana (40): Po 20 letech jsem utekla od manžela alkoholika. Tchyni se to nelíbí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].