Jiří Lábus exkluzivně pro Lifee: Veselé historky z půl století dlouhé kariéry i jeden skrytý talent

Herec Jiří Lábus (75) a korepetitor Miroslav Kořínek (82) strávili v pražském divadle Ypsilonka téměř 60 let a díky ní je také dodnes pojí dlouhé roky přátelství. Oba jsou ve svém věku stále aktivní a hlavně je neopouští humor, jak dokazují ve svých inscenacích.

Zábava by podle Jiřího Lábuse neměla chybět ani na jeho pohřbu. Chce se nechat do rakve obléknout do plyšového kostýmu postavičky Jů. „To se bude super spalovat – víte co, ten plyš, to bude radost. To bude taková krása! Mám to vymyšlené,“ svěřil se v talkshow Na kafeečko Milušce Bittnerové. „Já už jsem dokonce vymyslel i to, co budu mít na rodinném náhrobku. To je věta Jaruš Hanušové po jedné erotické noci. Bude tam napsáno zlatým písmem: ,Zasténal, ukápnul, usnul.' To tam opravdu bude. To ať se rodina zblázní,“ šokuje populární herec.

Energická Jaroslava Kretschmerová: V mládí závodila s Kaiserem a Lábusem, pak se vrhla na tramping

Vánoce Jiřího Lábuse s Klementem Gottwaldem

Pánové, co jste chtěli dělat, když jste byli malí?
Jiří: Už od pěti let jsem chtěl být herec. Viděl jsem nějakou loutkovou pohádku, a tak strašně se mi to líbilo, že jsem si řekl, že musím být herec. Matka byla zdravotní sestra, tatínek architekt, takže k tomu povolání neměli žádný vztah, ani moji prarodiče. Takže je to zvláštní, kde se to vzalo – nevím. Ale já jsem si za tím opravdu celý život šel, až jsem k tomu došel.

Prý jste si jako malý hodně vymýšlel a zůstalo vám to dodnes.
Jiří: Rodiče si se mnou teda opravdu užili. Měla přijít teta a matka připravovala nějaké chlebíčky. Říkala: „A ne abyste se na to hnedka vrhli jak nenajedení!“ A my že ne. Ovšem já jsem člověk, který to nevydrží. Ne že bych měl hlad, ale že mě baví si z někoho dělat srandu. Takže přišla teta Olga. Maminka přinesla chlebíčky: „Posluž si, Olinko.“ Já jsem na to koukal a začala mi téct slina. „Co je, Jiříčku?“ „Maminko, můžu si vzít chlebíček? My jsme už dva dny nejedli.“ „No samozřejmě. Andulko, proč jim nedáš najíst?“ „A vždyť je blbej, kecá!“ Tak jsem sežral tři uslintané chlebíčky a recesi bylo v šesti letech zadosti učiněno.

Takže začalo to takhle brzo!
Jiří: Mám i příběhy, které se nestaly z recese. To vám můžu vyprávět. Bylo mi asi šest nebo sedm let a chodili jsme odpoledne po Praze s tatínkem, maminka už chystala nějaké štědrovečerní jídlo. My jsme chodili, a dokonce začalo sněžit. Na Vinohradech, kde jsem tehdy bydlíval, byl obchod, hračkářství na Tylově náměstí. Já jsem se tam zakoukal do nějakých hraček. Tatínek šel do toho obchodu a já jsem najednou nevěděl, kde ten táta je. Začal jsem zmatkovat a šel jsem za roh. Prodávali tam stromečky, tak jsem na ně koukal, a nevšimnul jsem si, že táta šel do toho obchodu. To jsem nevěděl. Táta nikde, tak jsem začal poplakávat. Začínalo se malinko smrákat a začalo trošku sněžit. Šel jsem až na Bělehradskou, kde už jezdí tramvaje, a najednou u mě zastavilo tmavé auto.

Vystoupil z něj pán a povídá: „Chlapče, co ty tady, takhle sám? Bez rodičů?“ „No, já jsem ztratil tatínka.“ „Tak pojď, pojedeš k nám.“ „A kam pojedu?“ Bylo to veliké auto, v něm zvláštní lidi – docela silní. A jeli jsme. V autě bylo docela ticho, jeli jsme, a já koukám, že jedeme na Hradčany. Přijeli jsme, já jsem vystoupil. „Tak pojď s námi.“ A to už byla skoro tma. Šli jsme těmi chodbami. „A tady, chlapče, chvilku zůstaň.“ Přišli jsme do takové místnosti, nikdo tam nebyl. Potom se otevřely veliké bílé dveře, a tam obrovská místnost s velikánským stromem. A bylo tam hrozně moc lidí. Ten pán, co mě přivezl, řekl: „Toto je chlapec, který se ztratil. Jak se jmenuješ?“ „Jirka.“ „A teď tady s námi stráví tento hezký svátek.“ Začali zpívat, ale nebylo to česky. A bylo jídlo, začali servírovat polévku. Nebyla rybí, byla červená, gulášová, a mně to strašně chutnalo. Byl jsem z toho vyjukaný, neznal jsem tam ani jednoho člověka. Dost se tam pilo. Rozdávaly se dárky, ženské se objímaly s chlapy, bylo tam asi třicet lidí. Dali mi taky jednu krabici, krásně zabalenou. A víte, co tam bylo? Byla tam matrjoška a já jsem nevěděl, co to je. Byly to ty panenky, co se skládají, a mně se to strašně líbilo, tak jsem si začal hrát. „Podíváme se, jestli už po tobě není sháňka. Pojď, chlapče.“ Znovu mě vzali do toho auta, to byl už jiný pán. Vezli mě na to Tylovo náměstí, a tam byla veřejná bezpečnost. Byl jsem v autě sám, potom se ten pán vrátil. „Pojď, rodiče už se po tobě shání.“

Já jsem si docela oddechl, v ruce jsem pořád svíral tu matrjošku, a zavezli mě přímo před dům, kde jsem bydlel. Policie to asi věděla. Bydleli jsme ve čtvrtém patře. Zazvonili jsme, máma uplakaná, táta taky. A teď se to celé vysvětlilo. Představte si, že to auto bylo prezidenta Klementa Gottwalda, a já jsem strávil Vánoce u Klementa Gottwalda. A to řekl ten pán, který mě vezl. „Ten váš chlapec strávil Štědrý večer u Klementa Gottwalda.“ Ukázal jsem tu matrjošku – a naši se divně dívali.

To docela chápu.
Jiří: Tak mu strašně poděkovali, a to je moje vzpomínka na Štědrý den v mých pěti letech.

Vždyť my to těm dětem pořád říkáme, aby nelezly do těch cizích aut! Můžete skončit na Hradě. Mirku, vás se nebudu ptát, zda jste také skončil na Hradě. Muzicíroval jste už jako dítě?
Mirek: Ne, já jsem vůbec netušil, že někdy budu celý život dělat divadlo.

To jste ani nedoufal, viďte.
Mirek: Vůbec ne, protože já jsem žil v Podještědí, v takovém malém městečku Osečná. A tam už jsem také hrál divadlo.
Jiří: Jo? No vidíš!
Mirek: Když jsem byl čtyřletý, tak jsem chodil do školky, a tamější divadelní spolek potřeboval Mauglího.
Jiří: Ale jo, to bych do tebe řekl – i dneska bys byl dobrý Mauglí.
Mirek: Tak to byla jedna role, a potom se hrála Sněhurka. To už bylo na škole, a já jsem tam hrál prince. Pro celé Osečno bylo nezapomenutelné to, když princ políbí princeznu. Jarka Bartošová, krásná holka, a měl jsem ji políbit. A já jsem vůbec netušil, co takové políbení obnáší. Nakonec jsem jí políbil ruku a celá ves o tom mluvila. Že Kořínek políbil Bartošovou. Miloval jsem ji potom ještě dlouho.
Jiří: Já políbil ženskou a byla to žába. Mám zase jinou historku.

Vy jste někdy také hrál prince?
Jiří: Jednou, ale to byl debil. Bylo to v pohádce Princové jsou na draka, a byl to debil. Od té doby jsem nikdy prince nehrál.
Mirek: Teď hraješ prince tady v Ypsilonce.
Jiří: To je pravda, v Rusalce. Ale to je zase úchyl. Je to takový vošoust, princ vošoust.

Mirku, a co ten klavír? Vy jste spoluvytvářel ducha Ypsilonky.
Jiří: To je tvůrce muziky, Honza Schmid a Mirek, to jsou základní kameny divadla. Mirek nejen, že hraje na klavír, ale hraje asi na čtyři další nástroje. I slona by naučil zpívat.
Mirek: Já vlastně učím v zoologické zahradě.
Jiří: Mirek je v tomhle úžasný, on je vlastně půlka Ypsilonky.
Mirek: No a ty jsi druhá, máme to zde dneska celé.

Martin Dejdar o zásadním životním rozhodnutí, které s manželkou museli udělat během 10 dnů

Taxikáři nechápou, kolik je mi let

Pánové, jste pořád mladíci.
Jiří: No, mladíci. Prosím vás, mně je 75! Vždycky se mně ptají taxikáři: „Pane Lábus, jak to jde?“ „Já vám něco řeknu. Mně je 75, hraju ve čtyřech divadlech. Víte, kolik lidí je v mém věku už mrtvých? A já ještě žiju!“ „No jo, to máte pravdu.“

Pořád se řeší ten věk odchodu do důchodu…
Jiří: Já už mám důchod dávno.

No a pak se podívejte na sebe – čtyři divadla.
Jiří: Já už se na sebe dávno nedívám.

Co byste v tom důchodu dělali?
Mirek: Já mám kliku, že jsem mladší než Jirka.
Jiří: Starší! Co blbneš! Vypadáš velmi dobře. Tobě je 83, ne?
Mirek: 82.

To bude asi ovzduším tady v Ypsilonce, ne?
Mirek: Ona když je sranda, tak se líp žije.
Jiří: No, je to dar. Mít humor, to je dar.

Arabela Jana Nagyová prošla velkou proměnou: Z blondýnky je bruneta a přibrala sedm kilo

Rumburaka znají v Německu i v Číně

Rumburaka jste točil, když vám bylo 28 let.
Jiří: Ano, to jsem akorát přecházel do Prahy.

Přesto vám v divadle dovolili intenzivně natáčet seriál.
Jiří: Bylo to úžasné. Za prvé – poznal jsem tam fantastické herce, kteří už třeba za krátko nežili. Děkuju Bohu, že jsem poznal pana Menšíka, Stelu Zázvorkovou, Brodského, Filipovského, Sováka, všechny tyhle velké herce. A bylo to senzační. Byla to lepší škola než DAMU, hrát s těmito herci. Hrál jsem s nimi ještě v jiných filmech, ale byla to úžasná škola a jsem za to hrozně vděčný. Že už jsem tak starý. Jinak mi to leze krkem, ale v tomhle je to dobré.

Rumburak je jedna z vašich ikonických rolí. Dodnes na vás asi lidé pokřikují, ne?
Jiří: Protože to každý rok opakují. A nejen u nás. Dostávám tak jednou týdně asi čtyři dopisy, hlavně z Německa. Oni si lidé nechají vyfotit z internetu Rumburaka – já nemám doma ani jednu fotku, já tyhle věci vůbec nesbírám. Ale lidé si nechají vytisknout krásnou černobílou fotku Rumburaka, zabalí to do obálky, pošlou mi tam anglicky, že se jim ta role líbila, a abych se jim podepsal. A dají mi tam deset euro na známku. Tak já jim to podepíšu…
Mirek: A nic jim nepošleš.
Jiří: Nic! Ne, opravdu je to hezké. Dokonce to šlo na Tchajwanu, v Číně, co jsme byli s Ypsilonkou. Přišla paní, mluvila na mě anglicky, jestli jsem herec. „My jsme vás viděli v pohádce v televizi.“ A pak jsme byli s Vorlíčkem a ten říkal, že práva se prodala i do Číny, takže mně musel dabovat čínský herec.

Ale to bych chtěla vidět.
Jiří: Já taky. Když jsem točil v Německu, přišel jsem na hotel, pustil televizi, a šla Arabela v němčině. To byl dokonalý dabing.
Mirek: Já se divím, že sis tu čínštinu nedaboval sám.
Jiří: To bych mohl, viď.
Mirek: Protože on umí všema jazykama.

Já jsem slyšela, že jste hodně jazykově vybavený.
Mirek: On je herec, tak má dobrou paměť.

A vy si vymýšlíte, nebo opravdu umíte mluvit?
Jiří: Neumím. Vždycky něco řeknu a on tomu každý rozumí. Třeba jsme byli v Africe, měli jsme tam k večeři nějaký biftek, a vedle mě seděl Marek Eben. „Marku, ty umíš dobře anglicky, jak se řekne párátko?“ „To si řekni sám!“ A čekal, co bude. „Broučku, pojď sem!“ Já v cizině říkám všem prodavačům a číšníkům broučku. Přišel velký černoch. „Please, dentist hák!“ A on to hned přinesl. Ono je to vlastně mezinárodní slovo – dentist je zub. A já si vždycky takhle pomůžu, takže nakonec mi lidé rozumí.
Mirek: O párátko může požádat všude.

Arabela Jana Nagyová se po 28 letech vrátila k pohádkám: Děti ani vnučky netušily, že jsem byla herečka

Pohřeb v kostýmu Jů a vtipný náhrobek

Ráda usínám při mluveném slově a jednou z knih, kterou před spaním poslouchám, je Harry Potter, kterého jste namluvil.
Jiří: No jo, ale to je už strašných let. To bylo dokonce ještě předtím, než byl v kinech ten film.

A bohužel jste namluvil jen jeden díl.
Jiří: No ale víte proč? Protože autorka Rowlingová prohlásila, že se to musí v podstatě jen suše číst. Ale já jsem to natočil a byla tam bezvadná hudba a zvukové efekty, bylo to super. Honza Jiráň to se mnou dělal režijně. A byla to taková krásná práce. Řekl jsem: „Hele, abych to jenom suše četl, tak to rozhodně ne.“ Tak jsem už žádné další díly nenamlouval.

Další taková postava jsou Jů a Hele.
Jiří: No, 48 let.

Líbí se mi, že váš sen ohledně pohřbu je být oblečen do kostýmu Jů.
Jiří: Budu. To se bude super spalovat – víte co, ten plyš, to bude radost. To bude taková krása! Mám to vymyšlené.

Také patřím k lidem, kteří si plánují pohřeb – třeba co se týká písniček.
Jiří: Já už jsem dokonce vymyslel i to, co budu mít na rodinném náhrobku. To je věta Jaruš Hanušové po jedné erotické noci. Bude tam napsáno zlatým písmem: „Zasténal, ukápnul, usnul.“ To tam opravdu bude. To ať se rodina zblázní. To je rodinná hrobka, je tam babička, dědeček, otec, matka, a já tam mám ještě sklípek s bráchou.
Mirek: No to bude úžasná společnost.

Mirku, vy už máte také naplánováno?
Mirek: Ne, já na to ještě nemyslím.
Jiří: On je starší, on na to ještě nemyslí.

O čem dalším promluvili Jiří Lábus a Miroslav Kořínek:

• Jak chodil Jiří Lábus jako dítě na housle
• Jaké známky nosil Jiří ze školy
• Jak Mirek na vojně poznal Jana Schmida a vznikla Ypsilonka

Na fotografie Jiřího Lábuse a Miroslava Kořínka se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Jiří Lábus exkluzivně pro Lifee: Veselé historky z půl století dlouhé kariéry i jeden skrytý talent

+ 6 fotek + 7 fotek