Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Natálie je zklamaná z toho, jak se k ní letitá kamarádka zachovala. Zničehonic s ní utnula kontakt, a Natálii nezbývá než se ptát, co provedla. Má zlomené srdce, ale musí zatnout zuby a respektovat rozhodnutí své kamarádky.
Byla jsem přesvědčená, že pravé kamarádství zvládne všechno — i změnu, kterou přinesl čas, partnerství či každodenní starosti. Ale když se mi jednoho dne přestala Veronika ozývat, bylo mi z toho úzko. Co jsem provedla, to se nepřestávám sama sebe ptát.
Chyběla mi hned, nemohla jsem to pochopit
S Veronikou jsme zažily mnoho. Rozchody, nové partnery, zaměstnání, zkrátka radosti i starosti. Mohly jsme se na sebe spolehnout. Vždycky jsme si na sebe udělaly čas. Přestože jsme se znaly pár let, nedaly jsme bez sebe ani ránu. Bylo to intenzivní přátelství, které začalo rychle. A asi i rychle skončilo, jak vidím. Bylo mi to hned divné. Přestala mi odpovídat na zprávy během dne, zrušila naše plány a psala mi jen krátké odpovědi.
Připadala jsem si, jako bych se propadala do mlhy. Moje hlava byla plná výčitek a nejistoty. „Něco jsem jí provedla?“ Těch pár dní, kdy se neozvala, jsem si vysvětlovala různými způsoby: „Je snad jen zaneprázdněná.“ „Všichni máme občas vytížení.“ „Jen potřebuje čas.“ Ale pak přišel týden a pak další. A já už nepsala jen krátké „Ahoj, jak se máš?“, ale delší zprávy plné otázek, proseb o odpověď, o vysvětlení. „Promiň, mám teď všeho nad hlavu, potřebuju čas pro sebe.“
Bylo mi to divné, jestli je Verča v problémech, můžu jí přeci vyslechnout. V práci jsem se snažila co nejvíc zaměstnat hlavu. Přesčasy, úkoly, setkání s lidmi, alespoň tok konverzace. Cokoliv, aby hlava nepřemýšlela, co jsem udělala špatně. Když jsem večer ležela v posteli, klepala jsem se a přehrávala nejrůznější scénáře, proč se tak zachovala. Ale žádné vysvětlení nepřišlo.
Kamarádka, kterou jsem asi neznala
Dřív jsme si byly blízké. Sedávaly jsme spolu u kafe, sdílely plány na víkend, probíraly každý detail našeho života. Věřila jsem, že jsme jako sestry. Strašně mi to chybělo a tu bolest bych přirovnala k rozchodu. Možná to bylo horší, protože na zklamání od mužů jsem zvyklá. Její profil na sociálních sítích byl aktivní, ale žádná zpráva, stále žádné vysvětlení. Cítila jsem se jako neviditelná.
Často jsem se vracela k našim společným fotkám, konverzacím, vtipům, které jsme si posílaly. Každá zpráva, každý detail, které teď působily jako výčitka. Byla jsem na ní občas přísná, trochu jsem ji kritizovala. Z legrace jsem ji peskovala, ale nemyslela jsem to vážně zle. Proč jsem to neviděla dřív? Proč jsem nepřijala varovné signály?
Pak už mi Veronika nenapsala nic. Po měsících bez zprávy, bez známky toho, že by moje kamarádka chtěla obnovit kontakt, jsem pochopila jednu věc: kamarádství je u konce. Bylo by férovější, kdyby mi řekla, že už se se mnou nechce bavit. Netápala bych tak dlouho. Rozhodla jsem se soustředit na sebe – chodit na kurzy, vrátit se k běhání, věnovat se víc i jiným přátelům.
Pořád jsem jak na trní
Pořád se mi o tom zdá. Teď už jsem ale uražená a naštvaná. Musím jít ale dál, nebudu se trápit. Vztahy prostě končí. To ticho z její strany mě ale ubíjí stále. Naštěstí právě v té tichosti jsem našla sílu postavit se znovu na nohy a začít tvořit svůj život bez někoho, kdo mě přestal chtít vidět. Vzpomněla jsem si, že mi Veronika vyprávěla o svojí dávné kamarádce a tuším, že jejich konec proběhl možná podobně.
Třeba si někoho připustí víc k tělu a pak je jí to nepříjemné a chce začít znovu, jako nepopsaný list. S někým, kdo nezná její špatné vlastnosti. Dnes už každopádně vím, že přátelství je dar, ale ne každý dar je trvalý. A když se někdo odmlčí, má asi důvod a je třeba to respektovat. Možná by pravda byla tvrdá a Veronika mě nechtěla urazit. Nebo neměla sílu mě konfrontovat se svými pocity. Slyšela jsem, že má nového přítele, a doufám, že je šťastná.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
