Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Adriana si kdysi se svou kamarádkou Monikou dokázala celé hodiny povídat o životě a snech. Dnes už z Moniky padají jen historky o milencích. Když ukázala Adrianě zprávy od manžela jejich společné známé, pochopila, že takhle to dál nejde.
S Monikou se známe od prváku na střední škole. Byla to ta holka, která vešla do třídy a všechny oči se upřely jen na ni. Měla dlouhé tmavé vlasy, zářivý úsměv a přirozenou jiskru, kterou jí ostatní dívky záviděly.
Já byla spíš tichá myška, co seděla v zadní lavici a všechno sledovala zpovzdálí. Přesto jsme si k sobě nějak našly cestu. Možná to bylo tím, že protiklady se přitahují, nebo prostě tím, že jsme obě pocházely z podobného rodinného zázemí.
Kamarádka se změnila
Sdílely jsme spolu první lásky, zklamání, sny o budoucnosti i tajná přání, která jsme si šeptaly dlouho do noci, když u mě Monika přespávala.
Roky plynuly, my jsme dospěly, našly si práci, zařídily si vlastní bydlení. Naše cesty se občas rozešly, ale vždycky jsme se k sobě vrátily. Byla to jistota, že ať se stane cokoliv, mám někoho, komu můžu zavolat i o půlnoci.
Jenže v posledních několika letech se něco změnilo. Zpočátku to bylo nenápadné. Monika vždycky ráda mluvila o svých známostech, ale dřív to mělo jakousi hloubku. Hledala partnera, někoho, s kým by mohla sdílet život.
Dnes se ale z jejích vyprávění stala jen prázdná přehlídka povrchních zážitků a nekonečný seznam jmen, která si ani nestíhám pamatovat.
Ráda se chlubí svými milenci
Naše pravidelná setkání v malé kavárně na rohu náměstí jsem měla ráda. Voněla tam čerstvě pražená káva a vanilkové rohlíčky, které pekli každé ráno. Dřív jsme tam dokázaly prosedět hodiny a probírat úplně všechno. Od knih přes filmy až po naše osobní problémy. Pak se ale každé naše setkání proměnilo v Moničinu one-woman show.
„Musím ti vyprávět o tom novém objevu z pátku,“ začala hned, jakmile si sedla a odložila kabelku na vedlejší židli. Ani se nezeptala, jak se mám já, nebo jaký jsem měla den.
„Který to je tentokrát?“ zeptala jsem se s povzdechem, který jsem se snažila zamaskovat usrkáváním horkého čaje.
„Jmenuje se Tomáš. Je to právník, docela úspěšný. A představ si, celou dobu mi zíral do očí, jako by nikoho krásnějšího v životě neviděl,“ smála se Monika a pohodila hřívou vlasů. Mluvila zbytečně hlasitě, takže se na nás otočilo několik lidí od vedlejších stolů.
Poslouchala jsem její vyprávění, které se hemžilo detaily o tom, jaké jí posílal zprávy, jak se na ni díval a co spolu dělali. Nebylo v tom nic o tom, jaký ten člověk je, jaké má hodnoty, nebo jestli by si s ním dokázala představit smysluplný vztah.
Šlo jen o to potvrdit si, že je stále žádoucí, že dokáže okouzlit kohokoliv si zamane. A já tam seděla jako divák, od kterého se očekává jen jediné – potlesk a obdiv.
Kamarádka ztratila soudnost
Začalo mě to vyčerpávat. Každá další schůzka pro mě znamenala nutnost obrnit se trpělivostí. Snažila jsem se nenápadně měnit téma, ptát se jí na její práci, na záliby, ale ona všechno dokázala během pár vteřin stočit zpátky k sobě a ke svým milencům.
Její potřeba neustálého potvrzování vlastní atraktivity už dávno překročila hranici běžného sebevědomí a působila skoro jako posedlost.
„Adriano, já prostě nechápu, proč se ti muži na mě tak lepí,“ řekla mi jednou s falešnou skromností. „Někdy je to až únavné, jak moc mě uhánějí.“
„Možná bys jim měla dát jasně najevo, co hledáš,“ odpověděla jsem opatrně. „Pokud hledáš něco vážného, možná bys neměla věnovat čas lidem, kteří o to nestojí.“
„Ale já se přece chci bavit!“ vyhrkla a podívala se na mě, jako bych právě řekla tu největší hloupost na světě. „Proč bych se měla vázat, když můžu mít tolik mužů? Život je krátký, ne?“
Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Nebyla to závist, to v žádném případě. Spíš to byl smutek. Smutek z toho, že žena, kterou jsem kdysi měla ráda pro její inteligenci a vtip, se stala sběratelkou milenců a svou hodnotu měří jen jejich počtem.
Šokující zprávy v telefonu
Minulý týden jsme byly domluvené, že zajdeme do jedné nové italské restaurace v centru. Těšila jsem se na dobré jídlo a doufala, že tentokrát se nám podaří vést normální rozhovor. Jenže Monika dorazila s tím svým zvláštním, téměř lišáckým úsměvem na tváři, který nevěstil nic dobrého.
„Dneska ti musím ukázat něco naprosto neuvěřitelného,“ prohlásila hned poté, co jsme si objednaly jídlo.
„O co jde?“ zeptala jsem se a snažila se znít aspoň trochu zaujatě, ačkoliv jsem tušila, že půjde o dalšího z jejích milenců.
„Pamatuješ si na Kláru? Tu naši společnou známou z toho kurzu vaření, co jsme dělaly před dvěma lety?“ zeptala se.
„Jasně, Klára. Velmi milá ženská. Nedávno jsme se potkaly v obchodě, říkala, že s manželem plánují rekonstrukci domu,“ odpověděla jsem a v hlavě se mi vybavila usměvavá tvář Kláry.
„No, tak se podívej na tohle,“ řekla Monika vítězoslavně a podala mi telefon.
Byly tam zprávy. Dlouhé, lichotivé zprávy plné vyznání a návrhů na setkání. Podívala jsem se na jméno odesílatele na horním okraji obrazovky. Polilo mě horko a na okamžik jsem zapomněla dýchat. Bylo to jméno Klářina manžela.
„To... to je přece Klářin muž,“ vykoktala jsem a cítila, jak mi tluče srdce až v krku.
„Přesně!“ zasmála se Monika nahlas. „Začal mi psát asi před měsícem. Nejdřív to byly jen takové nevinné komentáře k mým fotkám, ale teď... no podívej sama, úplně po mně šílí!“
Zklamala mě
Zírala jsem na ni v naprostém šoku. Nechápala jsem to. Jak se může smát? Jak může být tak klidná a pyšná na něco tak bezohledného? Klára byla milá, hodná žena, která nám nikdy nic neudělala. A Monika tady sedí, pije vodu s citronem a chlubí se tím, že po ní jede manžel její známé.
„Moniko, uvědomuješ si, co to znamená? Vždyť on je ženatý. S Klárou! To ti to vůbec nevadí?“ zeptala jsem se a hlas se mi třásl potlačovaným rozhořčením.
„Prosím tě, nedělej z toho drama,“ mávla rukou a vzala si telefon zpátky. „Já přece nemůžu za to, že se mu líbím. Je to jeho problém, že se doma nudí. Já s ním nic neplánuju. Jenom je zábavné sledovat, jak se snaží.“
Konec našeho přátelství
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Dívala jsem se na její dokonalý make-up, na její zářivý úsměv a uvědomila jsem si, že se mi z ní dělá fyzicky špatně. Ta holka, kterou jsem znala od střední školy, byla pryč. Nahradila ji prázdná skořápka, která ničila cizí štěstí jen proto, aby se sama cítila důležitá.
„Tohle už není zábavné, Moniko,“ řekla jsem tiše. Zvedla jsem se od stolu dřív, než nám stihli přinést jídlo. „Tohle je jen smutné a kruté.“
Překvapeně se na mě podívala. Její úsměv konečně zmizel.
„Kam jdeš? Přece neodejdeš kvůli takové hlouposti?“ zavolala za mnou, když jsem si oblékala kabát.
„Není to hloupost. Je to o charakteru. A já už s tímhle nechci mít nic společného,“ odpověděla jsem. A aniž bych čekala na její reakci, otočila jsem se a odešla z restaurace.
Kráčela jsem ulicemi. Večerní vzduch byl chladný. Ukončit přátelství po tak dlouhé době není nikdy snadné. Cítila jsem ztrátu, ale zároveň i obrovskou úlevu. Už nebudu muset poslouchat ty nekonečné příběhy. Už nebudu muset předstírat obdiv.
Dala jsem jí čas, dala jsem jí spoustu šancí, ale tohle už bylo něco, co nešlo ignorovat. Někdy zkrátka musíme nechat lidi jít, abychom si zachovali vlastní hodnoty.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Vítejte! u Davida Mattioliho
Vítejte! u Davida Mattioliho
Související články
