Tereza (26): Sledování hokeje v našem prázdném bytě mi ukázalo, že domov nedělá jen gauč a velká televize

Seděla jsem na studené podlaze a opírala se o stěnu, která ještě voněla čerstvou barvou. Pohledem jsem bloudila po místnosti. Byla obrovská, nebo se tak alespoň zdála, protože v ní byly jen holé parkety a papírové krabice.

Každé moje nadechnutí, každý povzdech se odrážel od stěn a vracel se mi v podobě tiché ozvěny. Byli jsme tady. Konečně.

Klára (29): Přítel mi nedovolí sledovat s ním hokej. Prý nosím hráčům smůlu

Konečně bydlíme ve svém

„Tak co, paní domácí, jaký je to pocit?“ ozval se ode dveří Jakub. Stál tam s rukama plnýma tašek a usmíval se od ucha k uchu. Na čele měl šmouhu od prachu a vlasy měl rozcuchané. Jeho úsměv byl nakažlivý.

„Je to zvláštní,“ odpověděla jsem a poklepala rukou na podlahu vedle sebe. „Ještě včera jsme spali u mých rodičů v mém starém dětském pokoji a dneska máme vlastní království. Sice tu není kde sedět, ale je to naše.“

Jakub položil tašky na zem a posadil se vedle mě. Zhluboka si vydechl a natáhl si nohy. Cesta k tomuto bytu nebyla vůbec jednoduchá. Měsíce jsme procházeli inzeráty, chodili na prohlídky bytů, které vypadaly spíš jako temné jeskyně, a počítali každou korunu. Když jsme pak našli tento světlý byt s velkými okny, věděli jsme, že je to ono.

„Pohovku nám přivezou až za tři týdny,“ připomněl mi Jakub a podíval se na prázdné místo pod oknem. „Postel možná za čtrnáct dní. Doufám, že ti nevadí tak trochu kempovat ve vlastním bytě.“

„Když to bude s tebou, tak klidně i ve stanu,“ zasmála jsem se a opřela si hlavu o jeho rameno.

Lenka (37): Uvařila jsem slavnostní večeři k našemu výročí. On raději sledoval hokej v televizi

První večeře v novém bytě

Slunce pomalu zapadalo a náš obývací pokoj se halil do šera. Venku se rozsvěcely pouliční lampy a vrhaly na stěny dlouhé stíny našich krabic. Od rána jsme nic pořádného nejedli. Jakub vzal do ruky telefon a objednal nám dvě velké pizzy.

„Víš, co mi ale dělá starosti?“ zeptal se náhle Jakub a zadíval se na mě s předstíranou vážností.

„Že nemáme talíře?“ zkusila jsem hádat.

„To ne, jíst můžeme z krabice. Ale dnes večer je hokej. A my nemáme televizi.“

Úplně jsem zapomněla, že Jakub je obrovský sportovní fanoušek. Plánoval, že budeme sledovat hokej na nové velké obrazovce z pohodlí naší nové pohovky. Realita ale byla taková, že jsme neměli ani jedno.

„Něco vymyslím,“ prohlásil odhodlaně a vyskočil na nohy.

Začal se přehrabovat v krabicích označených nápisem „Elektronika“. Po chvíli vítězoslavně vytáhl svůj starý monitor od počítače, který jsme si přivezli spíš ze zvyku než z nutnosti. Postavil dvě krabice s knihami na sebe, položil na ně monitor a začal zapojovat kabely.

Já jsem mezitím z ložnice přitáhla naše dvě staré pěnové matrace a položila je na zem přímo před jeho improvizovaný televizní stolek. Hodila jsem přes ně dvě deky a přidala pár polštářů.

Když dorazila pizza, měli jsme hotovo. Naše první večeře v novém bytě se skládala ze sýrové pizzy, kterou jsme zapíjeli perlivou vodou z plastových kelímků, protože skleničky byly ještě v některé z krabic.

Vilma (23): Děda utíkal denně hrát hokej a babičku tím rozčiloval. Ta ale přišla na způsob, jak mu být nablízku

Napínavý hokejový zápas

Kvalita obrazu na starém monitoru nebyla nijak závratná a zvuk z malých integrovaných reproduktorů se v prázdné místnosti podivně rozléhal. Ale to nám vůbec nevadilo. Seděli jsme vedle sebe na matracích, zachumlaní do dek, protože večer se mírně ochladilo.

Jakub prožíval každou minutu zápasu. Nakláněl se dopředu, chytal se za hlavu, když někdo nedal branku, a občas něco zamumlal směrem k rozhodčímu na obrazovce. Sledovala jsem spíš jeho než samotný zápas. Líbilo se mi, jak byl zabraný do hry, jak se mu v očích odráželo světlo monitoru.

„Tohle je šílený,“ vydechl po první třetině. „Jestli nedají gól, tak mě asi trefí. Hrají mnohem lépe, ale prostě jim to tam nepadá.“

„Neboj se, oni to zvládnou,“ utěšovala jsem ho a podala mu další kousek pizzy.

Druhá třetina byla ještě napínavější. Čas neúprosně ubíhal a na ukazateli skóre stále svítily dvě nuly. Místností se nesl jen hlas komentátora. Byla to zvláštní, ale krásná atmosféra. Venku tichá ulice, uvnitř náš malý soukromý svět osvětlený jen monitorem a pouliční lampou.

Honza (38): Doufám, že naši vypadnou. Kvůli hokeji ztrácím ženu i domácí pohodu

Okamžik, který všechno změnil

Běžela poslední minuta zápasu. Jakub už ani neseděl, klečel na okraji matrace a měl zaťaté pěsti. Hráči na obrazovce vyrazili do útoku.

„Pojď, pojď, pojď,“ šeptal Jakub jako zaklínadlo. „Góóól!“ zařval tak hlasitě, až jsem sebou trhla.

Vyskočil na nohy a začal poskakovat po prázdném obýváku. Jeho hlas se odrážel od stěn a rozléhal se prázdným bytem. Neudržela jsem se a začala se smát. Vstala jsem z matrace a v ten moment mě Jakub chytil kolem pasu, zvedl mě do vzduchu a zatočil se mnou.

„Dali to! Oni to vážně dali!“ smál se a oči mu zářily radostí.

Když mě postavil zpátky na zem, pevně mě objal. Cítila jsem tlukot jeho srdce a teplo jeho objetí. V ten okamžik všechen stres z hledání bytu, balení a stěhování zmizel.

Zhluboka jsem se nadechla. Už to nebyl jen prostor ohraničený čtyřmi stěnami. Už to nebyla jen adresa na nájemní smlouvě. Ta společná radost, ten upřímný smích a to pevné objetí proměnily proměnily náš prázdný byt v něco mnohem víc.

Podívala jsem se na Jakuba, který se stále usmíval na blikající obrazovku, kde hráči slavili své vítězství. Neměli jsme pohovku. Neměli jsme postel. Neměli jsme vybalený ani jeden talíř. Ale věděla jsem s naprostou jistotou, že nám vůbec nic nechybí. Byli jsme doma.

Teodor (19): Rodiče jsou rozvedení a táta se mnou nikdy nebyl na pořádné dovolené. Hlavně, že má na pivo a fotbal

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].