Klára (29): Přítel mi nedovolí sledovat s ním hokej. Prý nosím hráčům smůlu

V posledních dnech mám pocit, že se s Davidem od sebe vzdalujeme. Naše večery vypadají stejně. Přijde domů z práce, sotva mě pozdraví, vezme si jídlo do obývacího pokoje a pustí si hokej.

Vilma (23): Děda utíkal denně hrát hokej a babičku tím rozčiloval. Ta ale přišla na způsob, jak mu být nablízku

Chci s ním trávit čas

Večer jsem obvykle uklízela, četla si nebo jsem se snažila najít nějakou činnost, která by mě zabavila. Naše konverzace se smrskly jen na organizační věci ohledně chodu domácnosti. Chybělo mi to spojení, které jsme měli na začátku vztahu, to nadšení, s jakým jsme spolu trávili každou volnou chvíli.

Jednoho večera, když jsem se dívala na jeho tvář ozářenou modravým světlem televizní obrazovky, jsem se rozhodla, že to takhle dál nejde. Pokud jsem s ním chtěla trávit čas, musela jsem vstoupit do jeho světa. Jeho svět v té době znamenal jediné: hokej.

Nebylo to pro mě vůbec jednoduché. Sport mě nikdy nezajímal, pravidla mi připadala nepřehledná a jména hráčů se mi pletla. Ale byla jsem odhodlaná. Strávila jsem několik hodin tím, že jsem na internetu studovala pravidla zakázaného uvolnění, ofsajdu a přesilovek.

Vypsala jsem si jména klíčových hráčů, přečetla si rozhovory s trenérem a sledovala statistiky. Chtěla jsem Davida překvapit. Chtěla jsem mu ukázat, že mi na něm záleží natolik, abych se naučila něco nového, a abychom měli společné téma k hovoru.

Honza (38): Doufám, že naši vypadnou. Kvůli hokeji ztrácím ženu i domácí pohodu

Chtěla jsem s ním sledoval hokej

Pak jsem si v práci vzala půl dne volna, abych mohla připravit dokonalý večer. Nakoupila jsem jeho oblíbené pochutiny, připravila občerstvení a přesně včas, kdy začínalo předzápasové studio, jsem si sedla vedle něj na pohovku.

Měla jsem na sobě tričko v národních barvách, které jsem si tajně pořídila. Usmívala jsem se a měla dobrý pocit z toho, jak jsem to všechno promyslela.

„Co to máš na sobě?“ zeptal se David, když odtrhl oči od obrazovky a konečně si mě všiml. Jeho tón nebyl ani zdaleka tak překvapený a potěšený, jak jsem si představovala. Znělo to spíš podezíravě.

„Říkala jsem si, že se dneska budu dívat s tebou,“ odpověděla jsem nadšeně. „Četla jsem, že se jim do sestavy vrací po zranění ten klíčový obránce, tak to by mohlo obraně hodně pomoct, ne?“

Čekala jsem, že se usměje, že mě třeba i obejme. Místo toho se jen uchechtl a zavrtěl hlavou.

Eliška (29): Můj manžel raději hrál fotbal, než se staral o dítě. A to ještě není všechno

Místo pochopení přišel výsměch

„Prosím tě, Kláro, ty a hokej? Vždyť ani nevíš, jak vypadá puk,“ řekl s ironickým úšklebkem. „Tohle není nějaká tvoje romantická komedie. Tohle je důležitý zápas.“

„Ale já jsem se dívala na pravidla,“ namítla jsem. Cítila jsem, jak mé nadšení pomalu vyprchává. „Chci být s tebou. Chtěla jsem, abychom měli hezký společný večer.“

„To je od tebe hezké, ale jako žena tomu stejně nikdy pořádně neporozumíš. Jen se mě budeš pořád na něco vyptávat a rušit mě. Potřebuju se soustředit,“ odsekl a znovu upřel oči na televizi. Zápas právě začínal.

Zůstala jsem sedět na pohovce, ale necítila jsem se příjemně. Mou pečlivou přípravu i snahu pochopit něco pro mě úplně cizího smetl jednou uštěpačnou poznámkou. Přesto jsem se nechtěla vzdát hned na začátku. Mlčky jsem seděla vedle něj, sledovala hru a snažila se vnímat to, co jsem se naučila.

První třetina neprobíhala pro naše hokejisty dobře. Soupeř byl rychlejší, agresivnější a brzy se ujal vedení. David začal být nervózní. Přecházel po obýváku, gestikuloval a nespokojeně si mumlal pro sebe. Atmosféra v místnosti houstla s každou další zkaženou přihrávkou.

„Tohle se nedá hrát takhle pasivně,“ pronesla jsem opatrně o přestávce ve snaze navázat konverzaci a ukázat, že situaci vnímám.

David se na mě podíval, jako by mě viděl poprvé v životě. V jeho očích nebyla ani špetka pochopení, jen čirá frustrace.

Věra (43): Když manžel potřebuje vydržet v posteli déle, myslí na fotbalisty

Prý nosím hokejistům smůlu

„Víš co? Radši nic neříkej,“ vyštěkl. „Od té doby, co jsi sem přišla a sedla si na gauč, hrajou úplně příšerně. Nikdy předtím ses nedívala a vyhrávali. Ty jim prostě nosíš smůlu.“

Nejdřív jsem si myslela, že si dělá legraci. Že je to jen takové to pověrčivé tlachání, které sportovní fanoušci občas mají. Zasmála jsem se. „Davide, to přece nemyslíš vážně. Jak bych asi mohla ovlivnit zápas, který se hraje stovky kilometrů odtud?“

„Já to myslím naprosto vážně,“ řekl s chladným výrazem. „Dneska kvůli tobě hrajou blbě. Běž radši do ložnice. Nebo do kuchyně. Prostě běž někam jinam...“

Dívala jsem se na muže, se kterým jsem žila tři roky. Na muže, kterého jsem milovala a kvůli kterému jsem se tolik snažila. A on mě právě posílal pryč, protože věřil, že moje přítomnost magicky ovlivňuje výkony profesionálních sportovců.

„Ty mě vyhazuješ?“ zeptala jsem se tiše, neschopná uvěřit vlastním uším.

„Nevyhazuju tě z bytu, jen tě prosím, abys šla do jiného pokoje. Je to pro mě důležité, Kláro...“ odvětil tónem, který nepřipouštěl diskusi. Z televize se ozvala siréna ohlašující začátek druhé třetiny. David se okamžitě otočil zpět k obrazovce a já pro něj přestala existovat.

Livie (40): Syn nás nenávidí, protože jsme se přestěhovali. Přišel o školu, kamarády i fotbalový klub

Ticho za zavřenými dveřmi

Zvedla jsem se a pomalu odcházela z místnosti. Na stole zůstaly nedotčené chlebíčky, které jsem s láskou připravovala. Zavřela jsem za sebou dveře ložnice a sedla si na okraj postele. V pokoji byla tma a ticho, které ostře kontrastovalo s hlukem a nadšením doléhajícím z obývacího pokoje.

Čas plynul neuvěřitelně pomalu. Z obýváku jsem slyšela výkřiky zklamání, které se postupně měnily ve výkřiky radosti. Zřejmě se nároďáku začalo dařit. Každý Davidův výkřik byl pro mě jako bodnutí. Radoval se, prožíval emoce, křičel štěstím – a to všechno proto, že jsem nebyla s ním. Že jsem poslechla jeho absurdní příkaz a vyklidila pole.

Po tvářích mi tekly slzy. Nebyly to slzy vzteku, ale hlubokého smutku a zklamání. Jeho zájmy, jeho pohodlí a jeho rituály pro něj byly důležitější než moje blízkost.

Mou snahu přiblížit se mu nejen odmítl, ale ještě ji zesměšnil. Vyměnil naši společnou chvíli za pověru. Dal přednost iluzi kontroly nad hokejovým zápasem před reálným vztahem se mnou.

Když se z obýváku ozval ohlušující řev, který znamenal vítězný gól, neusmála jsem se. Věděla jsem, že za chvíli otevře dveře, bude nadšený a možná mi i řekne, že to fungovalo a že jsem opravdu musela odejít, aby vyhráli. Nevím, jak budu reagovat. Takové zklamání jsem od něj opravdu nečekala.

Martin (23): Zradila mě vlastní ješitnost. Přítelkyně sbírala medaile a já jí potají přál neúspěch

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].