Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Dva psi, Bruno a Bela, vnesli do života mladého páru světlo a radost. Byli nerozluční, stejně jako jejich majitelé – alespoň se to tak zdálo. Jenže pak přišel rozchod a s ním i rozhodnutí, které bolelo víc než konec vztahu samotného. Najednou šlo o to, zda je možné rozdělit pouto, které nikdy nemělo být zpřetrháno.
Když jsme se s Tomášem před dvěma lety rozhodli pořídit si psy, vůbec jsme netušili, jak moc nám změní život. Byla to vlastně jeho myšlenka – vždycky obdivoval chrty, jejich lehkost a eleganci, a já se nechala snadno nadchnout. Jednoho dne jsme si přivezli domů dvě malá štěňata, sourozence. Byla neuvěřitelně roztomilá, křehká, a přesto divoce neposedná. Hned první noc se mi zavrtala pod deku a já věděla, že se něco ve mně navždy změnilo.
Byla to radost ve čtyřech
Dali jsme jim jména – Bruno a Bela. Jako sourozenci byli neoddělitelní parťáci. Fascinovalo nás, jak spolu komunikují, jak se doplňují. Když jeden spal, druhý hlídal. Když jsme je vzali ven, běhali vedle sebe, jako by je spojovala neviditelná nit. A my se do toho jejich malého světa vplétali čím dál víc. Už to nebyl jen vztah mezi mnou a Tomášem – byli jsme smečka.
Každý den se točil kolem nich. Ranní venčení, odpolední procházky, víkendové výlety. Někdy jsem měla pocit, že žijeme jen pro ně, ale nelitovala jsem. Naopak. Konečně jsem měla pocit, že něco budujeme – nejen vztah, ale i domov, do kterého patří tlapky a radost.
Rozchod nám přinesl nejtěžší týdny
Pak se to stalo. Po čtyřech letech vztahu, který jsem považovala za pevný, přišla jeho slova. „Už to necítím stejně. Bude lepší to ukončit,“ pronesl a já myslela, že mi srdce vyskočí z hrudě. Seděla jsem zrovna na gauči, Bruno s Belou spali u mých nohou. Nevěřila jsem vlastním uším. Měla jsem pocit, že se mi sesypal celý svět.
Ale nejhorší teprve přišlo. „Měli bychom si je rozdělit,“ řekl a mně se zatmělo před očima. Rozdělit? Ty dva? Vždyť oni ani neumějí být sami. Nikdy nebyli. Jsou spolu od narození, znají jen jeden druhého a nás. Nedokázala jsem mu odpovědět. Jen jsem plakala. Celou noc jsem ležela na zemi mezi nimi, poslouchala jejich klidný dech a snažila se nemyslet moc na to, že budu bez jednoho z nich. Ráno na mě čekala prázdnota. A hlavně otázka: co teď? Cítila jsem vztek, zoufalství, bezmoc. Byla jsem přesvědčená, že to není fér – vůči mně, vůči nim. Psi nerozumí slovům rozchodu. Oni znají jen přítomnost a ztrátu.
A pak je tu moje vlastní bolest. Ztratila jsem partnera, ale ztráta jednoho psa bolí možná ještě víc. Protože oni byli ti, kdo mě drželi, když se hádky s Tomášem stupňovaly. Oni mi lízali slzy, když jsem se cítila sama. Oni mě učili radovat se z maličkostí, z obyčejné procházky, z běhu po louce. A teď mám přijít o polovinu té radosti? Tomáš si nakonec vzal Belu. Bylo to těžké pro mě i pro Bruna. Já plakala, on kňučel. Navzájem jsme se podporovali.
Opět jsme byli celek
Po několika týdnech zazvonil telefon. Na displeji se rozsvítilo „Tomáš“. Váhala jsem, jestli hovor přijmout, ale nakonec jsem to udělala. V jeho hlase byla nezvyklá vážnost. Řekl mi, že Bela je smutná, bez života, a že mu dochází, jak moc jí chybí bratr. Prý se snažil, chodil s ní na dlouhé procházky, kupoval nové hračky, ale nic nepomáhalo. „Je to, jako by jí chyběla polovina duše,“ přiznal tiše.
A pak pronesl ta slova, na která jsem čekala: „Myslím, že musí zůstat spolu. Přijď si pro ni.“ V tu chvíli mi vyhrkly slzy. Ne ze smutku, ale z úlevy. Najednou jsem cítila, že aspoň něco se napravilo. Že i když náš vztah skončil, dokázali jsme udělat správné rozhodnutí pro ně.
Když jsem si Belu vyzvedla, Bruno se k ní rozběhl takovou rychlostí, že jsem nestačila ani otevřít pořádně dveře. Kňučeli, olizovali se, točili se dokola, jako by chtěli dohnat všechny ty dny, kdy byli od sebe. A já věděla, že už je nikdy nerozdělím.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
