Marie (33): Kamarádka žije v nefunkčním vztahu. Vím, že jí nemohu pomoci, dokud neuvidí pravdu

Moje kamarádka byla kdysi plná elánu. Její muž je ale hulvát a ona pomalu chřadne. Není jí pomoci.

Petra (37): Moje nejlepší kamarádka začala chodit s mým exmanželem. Tajím, že mě to trápí

Bývala plná života

S Andreou se vídám pravidelně, většinou v malé kavárně nedaleko jejich domu. Přichází tam unavená, s mobilem v ruce a s úsměvem, který je spíš naučený než upřímný. Když si sedneme, začne mluvit o práci, o malém, o tom, že nestihla vyprat, a až mezi řečí se nenápadně objeví i Tomáš. Většinou v podobě povzdechu, jako by to byl jen detail, ne člověk, který jí dennodenně znepříjemňuje život.

Několikrát jsem si dovolila naznačit, že si zaslouží víc než partnera, který se doma válí, utrácí za blbosti, a ještě na ni bývá protivný a píše jí hnusné zprávy. Jednou jsem to řekla o něco otevřeněji a viděla jsem, jak zbledla, jak se jí v očích zaleskl stud a dotčenost. Od té chvíle jsem pochopila, že každé další slovo by mezi nás zatlouklo klín, který nechci riskovat. Miluje ho – nebo si to aspoň myslí – a já jsem ta poslední, kdo má právo jí to rozmlouvat.

Je zvláštní sledovat, jak se mění. Dřív byla plná energie, uměla si udělat radost a měla svoje sny. Teď jí občas mezi řečí uteče, že Tomáš zase objednal nějakou zbytečnost, že se pohádali, protože nechtěl vstát od televize, nebo že se na ni utrhl kvůli úplné hlouposti. Vždycky to nakonec okomentuje něčím jako: „On je prostě takovej. Znáš chlapy.“ Jako by tím omluvila všechno, co ji pomalu sžírá zaživa.

Milada (35): Kamarádka mě odsoudila kvůli svatbě. Nakonec je sama, bez titulu a s exotickým dítětem

Ženy, co se bojí být bez partnera

Nejvíc mě mrzí, že by to sama zvládla. Má byt po otci, finančně by to utáhla a má kolem sebe lidi, kteří by ji podpořili. Přesto pokaždé, když naznačí, že je jí těžko, dodá i větu, která mi připomene, že ještě není připravená nic měnit. Je v tom láska, strach, zvyk i naděje, která se jí nechce pustit. „Bez něj bych byla v háji, je to osudová láska.“ Připomíná tím jejich nevšední seznámení na lodičkách na Vltavě, kdy se málem utopila a objevil se on. Jak ve filmu.

Ale já na osud a happy end nevěřím. Na vztahu se má pracovat, a nežít zbytek života jen z hezkých chvilek ze seznámení. Někdy mám chuť jí říct, že takhle si život kazit nemusí a že partnerství nemá být o tom, kdo víc mlčí, jen aby byl doma klid. Jenže vím, že by se uzavřela, odtáhla se ode mě a já bych ji ztratila. Tak sedím naproti ní, poslouchám a doufám, že jednou uvidí věci tak jasně, jako je vidím já.

Až se to stane, budu tam. Ne proto, abych přišla s obligátní větou „já ti to říkala“, ale proto, že si zaslouží vědět, že z toho může vystoupit. Že byt po otci může být její nový začátek, ne kulisa pro příběh partnerství v troskách. Doufám jen, že ten okamžik přijde dřív, než se z jejích povzdechů stane trvalý způsob života. Copak se tolik bojí změny? Naše životy přeci nejsou závislé na tom, jestli vedle sebe máme určitého člověka.

Renáta (25): Podvedla jsem svého přítele. Moje kamarádka mě místo podpory naprášila

Je to pro mě alarmující

Dokonce jsem se sama zamyslela nad vlastním manželstvím. Jsem celkem spokojená, ale není to to, co to bývalo, a jsme mladí. Možná vztah není běh na dlouhou trať, ale spíš na štafety.

Jestli se jednou budu v manželství trápit, nechci sobě ani druhému upírat šanci na šťastnější život. Partner zastává názor, že by se měla krize řešit v manželské poradně. Nicméně kamarádce asi nepomůže ani svěcená voda.

Markéta (29): Výlet do Říma s kamarádkami málem zničil naše přátelství. Spojila nás pizza

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].