Facebook
Instagram
Rodiče někdy nedávají dětem dobrý příklad. A za jejich zkažené dětství mohou často právě oni. O to horší to může být, pokud se toho dopustí matka. Mirka si v dětství zažila zesměšňování i ponižování. Co při tomto problému poradí psycholožka Jana Kotalová?
Jmenuji se Mirka, je mi 32 let. Jsem rozvedená a s bývalým manželem mám dceru Janu (10). Naštěstí spolu vycházíme dobře. Vím, že jsem udělala spoustu chyb a každý si za svůj život zodpovídá sám, ale hodně se na mně podepsala moje matka.
Ponižování na denním pořádku
Máma Zdeňka (55) mě v dětství dost hlídala. Na denním pořádku bylo i ponižování a psychické ubližování. Měla jsem problém si najít kamarády, protože si všichni mysleli, že jsem divná. Ve skutečnosti jsem byla jen nešťastná. Nemohla jsem se jí nikdy s ničím svěřit. Táta její chování nakonec vzdal a rozvedl se s ní. Po rozvodu to začalo být ještě horší.
Máma generál
Začala kritizovat, co si oblékám, jak mluvím a v těch horších chvílích i to, jak stojím nebo sedím u jídla. Když se rozhodovalo, kam půjdu na střední školu, máma zavelela: Půjdeš na gymnázium a potom na lékařskou fakultu. Což o to, prospěch jsem na to měla, ale já chtěla dělat něco jiného, konkrétně pedagogickou školu. Na svůj názor jsem však neměla nárok.
Nedostudovala jsem
Vystudovala jsem tedy gymnázium a v druhém ročníku lékařské fakulty otěhotněla. Školu jsem nedokončila a máma tudíž pokračovala se zesměšňováním a zlobou. Nic z tebe nebude! Takhle jsem tě nevychovala. I když jsem nemusela, stále jsem se snažila ji všechno vysvětlovat. Pochopila jsem, že to nemá cenu.
Mé dceři je nyní deset a já pozoruji, jak se k ní máma chová. Vykládá jí lži a snaží se narušit naše vzájemné vztahy. Nechápu, proč to dělá a nesu to hodně špatně. Zároveň moc nevím, jak to utnout, protože Jana ji má ráda. Nerada bych však díky ní přišla o dceru.
NÁZOR ODBORNÍKA: Co radí psycholožka Jana Kotalová?
,,Můžeme spekulovat o příčinách chování matky – nabízí se vysvětlení, že i matka si mohla prožít podobné chování od svých rodičů, to se často vine jako červená nit skrze generace. Poukazuje to na to, že i sebevědomí matky má velké trhliny, dcera pak nenaplňuje její představy, jak se „blýsknout“ ve společnosti, často jsou to její vlastní zmařené ambice a může pak zcela zapomenout, že jde přece o její dceru, o její štěstí a spokojenost, o vzájemný vztah. Bylo by dobré chápat to jako limity matky, navíc v budoucnu to bude právě její matka, kdo bude potřebovat její pomoc. „Utnout“ styk své dcery s její babičkou není právě šťastné řešení. Důležité je, aby sama Mirka se skutečně vnitřně osvobodila ze závislosti na matce, opravdu se osamostatnila, může jí v tom pomoci uvědomění si, co vše již ona sama dokázala, je dospělá žena, která má svůj život, nepotřebuje uznání či schválení od své matky. Jestli jí matka zkazila dětství, nemusí si nechat kazit dospělost a zůstat v roli oběti, jako dospělá se může bránit, vystavit si svůj život. Nikomu nepomůže „klepat na dveře, které jsou zavřené“. Pokud v sobě najde sílu postavit se strachu, i její vlastní dcera to ocení, pokud mají spolu silný vřelý vztah, nemůže o dceru přijít.“
Zdroj: psychologie-kotalova.cz
