Klaudie (30): Svého partnera miluji, ale neumím být věrná. Co na to odborník?

20. března 2020
Pixabay.com
Pixabay.com

Život nám přináší různé situace. Nevěra sice hýbe světem, ale co když víte, že máte vedle sebe toho pravého a stejně se necháváte svádět jinými? Tento problém řeší i třicetiletá Klaudie. Co jí poradí psycholožka Jana Kotalová?

Jmenuji se Klaudie, je mi třicet let. Pracuji jako recepční v hotelu. Ráda poznávám nové lidi a nikdy pro mě nebyl problém, najít si přítele. Momentálně chodím s Danem (37), kterého jsem poznala při jeho pracovní cestě, kdy byl ubytovaný právě v našem hotelu. Hned jsme si padli do oka a po několika velmi dobrodružných schůzkách spolu začali chodit.

Zamilovaná, ale…

Byla jsem totálně poblázněná a zamilovaná. Z práce jsem spěchala domů, jen abychom byli co nejvíce spolu. Nechala jsem se zcela ovládnout. Ale jen do doby, než do našeho hotelu vkročil Václav (32). Vašek byl mladší než Dan a měl velké charisma. Pod různými záminkami mě často navštěvoval na recepci, a já se s ním dokázala smát, jako s nikým jiným.

Neumím si pomoct

Vašek mě pozval na večeři, a já souhlasila. Věděla jsem, co přijde a nějak mi to nevadilo. Vyspali jsme se spolu. Potom jsme se ještě párkrát viděli a nakonec to vyšumělo. Dan nic netušil. Asi po měsíci jsem se na jednom večírku vyspala s jedním přitažlivým sympaťákem. Vím, že to není omluva, ale byla jsem opilá. I přesto, že Dana miluji a plánujeme společnou budoucnost, neumím mu být věrná. Trápí mě to, ale neumím si pomoct.

Je ten pravý

Když se naskytne příležitost, tak jdu a nepřemýšlím o tom, že svému příteli ubližuji, i když o tom neví. Možná mu podvědomě vracím svou první nešťastnou lásku, kdy mě přítel zradil a poslal na dno. Nevím. K Danovi se chovám hezky a cítím, že je to ten pravý. Jen si nedokážu pomoct a využívám každé příležitosti.

 NÁZOR ODBORNÍKA: Co si o tom myslí psycholožka Jana Kotalová?

,,Dobrodružství, zamilovanost, pobláznění… Klaudie obrazně připomíná surfařku na vlnách sbírání zážitků, ale jak sama píše – nakonec takové zážitky „vyšumí“. V této souvislosti jsem si vzpomněla na Cloningerovu teorii osobnosti, podle níž je temperament do velké míry vrozený a souvisí s funkcí neurotransmiterových struktur. V tomto případě „novelty seeking“ (vyhledávání nového) souvisí s dopaminergním systémem, který excituje mozkovou aktivitu a má svůj obraz v prožívání a chování. Jde samozřejmě jen o spekulativní vyjádření, střelbu od boku, na seriózní posouzení konkrétní osoby nemám dostatek informací. Klaudii její chování trápí, nechce ubližovat partnerovi, zřejmě chápe, že toto chování v sobě obsahuje určitou sebedestrukci (ne nepodobnou důsledkům závislostního chování). Ačkoli se zdá, že vrozený temperament nelze ovlivnit, lze se naučit s ním účelně zacházet například prostřednictvím psychoterapie – prací na sebepoznání, sebeuvědomování, osvojení si nových vzorců chování a tím svou impulzivitu alespoň částečně zvládat.“

Příběh z praxe: psychologie-kotalova

Zavří­t reklamu