Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Natálie měla smůlu na muže. Pak se objevil úspěšný starší chlap a ona se rozhodla ho držet. Žije v luxusu, ale na oplátku musí dodržovat manželova pravidla.
Vždycky jsem byla nezávislá a samostatná. Pracovala jsem v marketingu, bydlela v pronajatém bytě a můj diář byl plný schůzek a termínů. Zato vztahy byly moje slabá stránka. Buď žádní muži nebyli k mání, nebo jsem potkávala jen samé emocionálně nezralé jedince. A pak přišel Aleš...
Žila jsem jako v ráji
Aleš je o víc než dvacet let starší, pohledný a charismatický, vyzařuje z něj sebevědomí a bohatství. Potkali jsme se na oborové akci a všechno se vyvíjelo jako ve filmu – květiny posílané kurýrem, víkendy v Paříži, večeře v nejdražších restauracích. Říkal, že jsem jiná než všechny ostatní. A já cítila, že se na mě konečně usmálo štěstí.
Několik měsíců po našem prvním rande mě požádal o ruku. Nezaváhala jsem. Svatba byla jednoduchá a elegantní. Přestěhovala jsem se k němu do vily, která vypadá jako z katalogu luxusního bydlení. Má také obří zahradu a bazén.
Nejdřív to bylo krásné. Bydlení v luxusu, cestování, klid, žádné povinnosti. Ale postupně se začaly objevovat věci, které mě překvapovaly...
Chtěl řídit můj život
Aleš nechtěl, abych chodila sama ven. Neměl v oblibě moje staré přátele, proto jsem se s nimi přestala setkávat. Souhlasila jsem také, že si nechám zapnout sledování na telefonu. Prý kvůli bezpečnosti. Přestali jsme k nám domů zvát návštěvy – tedy on přestal, protože všechna rozhodnutí dělal on.
„Kam jdeš?“ zeptal se jednoho dne, když jsem si zapínala kabát.
„Do města. Chci se projít, dát si kávu,“ odpověděla jsem.
„Chceš jít ven sama? To není dobrý nápad,“ kroutil hlavou.
„Jsem dospělá. Pár ulic zvládnu přejít i bez dozoru.“
„O tom se nebudeme bavit,“ pronesl klidně. „Sundej si kabát.“
„Ne. Nejsem dítě. Chci jít ven...“ bránila jsem se.
„Možná jsi zapomněla, jaké jsou podmínky našeho vztahu. Chceš svobodu? Dobře. Ale zamysli se nad tím, co by ti zbylo bez tohohle domu, oblečení a peněz,“ pronesl, otevřel zásuvku a vytáhl nějaké papíry. Hned jsem věděla, co to je – předmanželská smlouva. Podepsala jsem ji, když jsem byla ještě po uši zamilovaná, aniž bych o ní moc přemýšlela.
„Nic není tvoje,“ řekl tiše, ale důrazně. „Ani ten telefon, co máš v kapse. Klidně odejdi, ale odejdeš s prázdnou...“
Byla jsem jeho vězeňkyní
Na výstavě, kam jsme museli jít, protože dostal speciální pozvánku, jsem potkala jednoho muže. Jmenoval se Kamil, byl to architekt. Nebyl dotěrný, jen mi naslouchal. Těch deset minut, co jsme si povídali, jsem se cítila jako člověk, ne jako okrasa, která se má na společenských akcích usmívat a přikyvovat ve správný čas. Bylo to osvěžující.
Pak k nám přišel Aleš. Usmál se, ale ten úsměv byl strojený. „Vypadá to, že se dobře bavíte,“ řekl a objal mě tak, jako když člověk drží figurínu – bez špetky citu.
„Jen jsme si povídali o výstavě,“ řekla jsem klidně, zatímco jeho stisk zesílil.
„Jistě. Kultura je důležitá,“ dodal chladně. „Drahá, nezapomněla jsi, že tu nejsi sama?“
Cestou domů neřekl ani slovo. Dva dny mě ignoroval. Procházel kolem mě, jako bych byla vzduch. Třetí večer přede mě položil krabičku. Uvnitř byl diamantový náramek. „Každá žena dělá chyby,“ řekl tiše. „Ale měla by si je pamatovat.“
Nevyptávala jsem se. Věděla jsem přesně, co tím myslí. Od té doby jsem se na všech akcích držela Aleše. Mluvila jsem jen se ženami, nikdy jsem si nedala víc než jednu sklenku vína, usmívala jsem se a vypadala reprezentativně. Vím, že kdybych se někdy znovu vzepřela, připomene mi to. Tím samým pohledem a další pozorností, která místo radosti přináší tiché varování: Odejdi a přijdeš o všechno...
Je to moje volba
Několikrát jsem byla připravená sbalit si věci a odejít. Dokonce jsem plánovala, kde bych přespala, jak si pořídím nové číslo, jak přežiju bez peněz. Ale pak přišel den, kdy si Aleš všiml, že mám „nemoderní“ kabelku. Odvezl mě do Pařížské a koupil mi novou. Po návratu domů mi nalil drink. Usadila jsem se do měkkého křesla, zabalila se do kašmírové deky a pomyslela jsem si: Opravdu chci tohle všechno opustit?
Vím, že žádná sebevědomá žena by takhle neměla přemýšlet. Ale přestala jsem si lhát. Kdybych opravdu chtěla odejít, udělala bych to. Jenže já jsem neodešla.
Ležím na italské pohovce v domě, který ani nemůžu nazývat svým, a pořád si opakuju, že se mám dobře, nemusím dělat nic jiného než být hezká a usmívat se. Samotu už ani nevnímám. A kamarádky z minulosti mi vlastně nechybí.
Mám všechno, o čem jsem dřív jen snila a na co jsem neměla – nádherný interiér, drahé oblečení, dovolené na místech, která jsem předtím znala jen z katalogů. V manželství nejsem šťastná, ale luxus tlumí bolest...
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Poprvé bez Barťáka: Jak Vary uctí památku zesnulého prezidenta festivalu, prozradila mluvčí Uljana Donátová
Související články
