Nikola (28): Zažila jsem dokonalé setkání. Přesvědčilo mě, že náhody neexistují

Jednoho dne jsme si s kámoškou dopřály prodloužený víkend v Londýně. Obě jsme to už dlouho potřebovaly – vypnout, vypadnout, prostě jen být někde jinde. Londýn se zdál jako ideální volba. Měly jsme levné letenky, hotel kousek od centra a hlavně žádné povinnosti. Jen čtyři dny čisté svobody.

Markéta (49): Setkání s kamarádkou mě šokovalo. Pamatuji si ji jako krasavici

Bloudění v ulicích Londýna

Byl pátek odpoledne, když jsme se rozhodly projít centrem. Město pulzovalo energií – davy lidí, červené autobusy, vůně jídla z pouličních stánků, troubení aut a zvuky jazyků z celého světa. Všechno to dohromady tvořilo směsici, která mě naplňovala zvláštním pocitem – jako bych na chvíli byla součástí něčeho obrovského, živého, nepředvídatelného.

Procházely jsme rušným náměstím, míjely tisíce cizích tváří. Každý spěchal, každý měl svůj vlastní příběh, své místo, kam míří. Já jen tak pozorovala kolemjdoucí a v duchu si představovala, odkud asi jsou a kam mají namířeno. A právě v té chvíli, kdy jsem se tak zasnila, mi zrak padl na jednu tvář.

Trvalo to doslova jen pár sekund, než mozek zpracoval, co vlastně vidím. Nejdřív jsem si říkala, že to není možné. Že to je jen někdo podobný. Ale pak se naše oči setkaly – a já ztuhla. Marcel... Ten Marcel, se kterým jsem sedávala v lavici na střední, se kterým jsme se smáli na školních výletech a který mi kdysi psal vtipné básničky do sešitu z biologie. Neviděla jsem ho snad deset let. Vždycky jsem si říkala, že bych ho ráda potkala, že bych ho chtěla slyšet, jak se má… a najednou byl tady.

Lucie (31): Setkání s kamarádkami se vydařilo. Protáhli jsme si život minimálně o pět let

Nezměnil se

Prošli jsme kolem sebe, oba zřejmě v šoku, a teprve po pár krocích jsme se otočili současně. Naše pohledy se znovu střetly a pak jsme se oba rozesmáli. Takovým tím smíchem, kdy nevíte, jestli se vám chce brečet nebo křičet radostí. „To snad není možný!“ vykřikla jsem. „Taky jsem si říkal, že blouzním,“ odpověděl se smíchem.

Objali jsme se silně, jako by se všechny ty roky najednou ztratily. Moje kamarádka stála opodál a s úsměvem nás pozorovala. Marcel mi vyprávěl, že v Londýně už nějaký čas žije. Pracuje v jedné IT firmě, většinu dne tráví u počítače a domů se obvykle dostane pozdě večer.

„Dneska jsem si říkal, že udělám výjimku,“ přiznal. „Měl jsem chuť po práci zajít do parku, dát si něco dobrého k jídlu a prostě jen vypnout. No a místo klidu v parku potkám tebe uprostřed Londýna.“ Zasmála jsem se. „Tak to vypadá, že osud měl jiný plán.“

Skončili jsme v malé hospůdce kousek od Temže. Seděli jsme u kulatého stolku, kolem nás se ozýval hospodský ruch a já pořád nemohla uvěřit, že tohle se děje. Mluvili jsme o všem možném – o škole, o starých kamarádech, o tom, co se komu v životě povedlo i nepovedlo. Marcel se nezměnil. Pořád měl ten stejný nakažlivý smích, tu jiskru v očích a zvláštní schopnost přimět člověka cítit se v jeho společnosti pohodlně. Když vyprávěl, používal ruce, jako by chtěl dodat příběhům větší důraz. A já si uvědomila, že mi tenhle druh upřímnosti a spontánnosti hrozně chyběl.

Jonáš (23): Nikdy jsem si nemyslel, že by mi náhodné setkání ve vlaku mohlo změnit život

Setkání, ke kterému mělo dojít

Venku se začalo stmívat. Na řece se odrážela světla města a já si říkala, že život má zvláštní smysl pro humor. V městě, kde se denně míjejí miliony lidí, jsem potkala právě jeho. „Víš, co je na tom nejvtipnější?“ řekla jsem, když jsme vyšli z hospody. „Že jsme se celé ty roky doma nedokázali potkat. A nakonec se nám to podaří tady, v Londýně.“

Když jsme se loučili, objali jsme se znovu. Bylo to klidnější a opravdovější. A já věděla, že tenhle okamžik si budu pamatovat dlouho. Cestou zpět do hotelu jsem přemýšlela, jak zvláštní je svět. Jak někdy stačí jen pár kroků, pár sekund, a všechno se může změnit. Kdybych tehdy nešla tím směrem, kdybych se zdržela u stánku se suvenýry, kdybych se dívala jinam… nikdy bych ho nepotkala.

Ale já se dívala. A díky tomu jsem si odnesla z Londýna víc než jen suvenýry a fotky. Odnesla jsem si připomínku, že náhody neexistují. Že některá setkání se prostě stát musí – jen čekají na ten správný čas a místo.

Michal (32): Po návratu z Anglie jsem poznal úžasnou ženu. Netušil jsem, že další setkání s ní bude plné emocí

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].