Olina (55): Jsem psychicky unavená. Míchám práci se soukromím a mluvím jako robot

Začínám se za sebe stydět. Občas melu takové blbosti, že si lidi v mém okolí myslí, že jsem se musela zbláznit. Jenže to není nic jiného než deformace ze zaměstnání.

Prokop (51): Sehnal jsem švagrovi zaměstnání u nás ve firmě. Udělal mi ale hroznou ostudu

Firemní politika je u nás svatá

Pracuji v jedné firmě, kde si majitelé potrpí na to, abychom působili jako jedna velká spokojená rodina. Máme firemní oblečení, firemní hesla, firemní večírky utužující kolektiv a taky způsob, jak mezi sebou i s vnějším okolím komunikujeme. To znamená, že každé ráno se s kolegy zdravíme: „Dobré ráno, ahojík, s úsměvem jde všechno líp.“ To vymyslela manželka majitele a chytlo se to.

Nejdříve jsme si z toho dělali legraci a přišlo nám to trapné, ale po čase to začalo fungovat. Smějeme se na sebe, vtipkujeme a nemáme na pracovišti žádné konflikty. Máme firemní oblečení. Jednou za pololetí jedeme na víkendový firemní teambuilding, kde hrajeme hry pod vedením kouče, který se specializuje na mezilidské vztahy. Dokonce s ním hrajeme hru na otevřené kolečko, kdy může říct každý vše. To dobré, i to špatné.

Daniela (52): Kolegyně si sama posílá květiny do práce. A pak se vytahuje, jak po ní muži šílí

Moje práce mě ovlivňuje i v soukromí

Pracuji na zákaznické lince, a tak denně snad stokrát lidem poděkuji za projevený zájem o naše výrobky. I pozdrav mám spojený s další otázkou. Během hovoru používám fráze, které opakuji stále dokola. Každý telefonát je v podstatě totožný. Neustále opakuji to samé. Někdy je to náročné a odcházím z práce docela psychicky unavená. Celý den musím hrát optimistickou ženu na telefonu.

A tak se mi často stává, že když vcházím domů a na chodbě našeho panelového domu potkám souseda, pozdravím ho: „Dobrý den, s čím vám mohu pomoci?“ A usměji se. Pak si uvědomím, co jsem to plácla za kravinu a začnu se omlouvat. Vždy to skončí tak, že sousedovi začnu vysvětlovat, že je to pracovní deformace. A v závěru tomu umím nasadit korunu, když místo obyčejného pozdravu ze mě vypadne: „Na shledanou a děkuji za projevený zájem.“

Dorota (48): Jsem vyčerpaná a unavená. Další povinnost v řadě už nejsem schopna ustát

Můj manžel se mnou má svatou trpělivost

„Olino, pojedeš se mnou k rodičům. Jen na otočku. Už jsi tam dlouho nebyla. Asi by to bylo dobrý,“ přemlouval mě manžel. Neměla jsem náladu. Přišla jsem utahaná z práce a najednou se to stalo. Nahodila jsem profesionální úsměv, hlas se mi změnil na automat a vypadlo ze mě: „Omlouvám se, ale v tom vám nemohu vyhovět.“ Z mé apatie mě vytrhnul manželův hlasitý smích.

„No tak ty máš dost! Dej si vanu a já rodičům řeknu, že jsi nemocná a že je pozdravuješ,“ políbil mě na čelo a odešel. Ve vaně jsem se musela smát, jak na mě moje zaměstnání působí. Běžně všem děkuji a rovnou přeji příjemný den. Často se mi stává, že mi kamarád chce jen říct ahoj a dát pusu na tvář, a já automaticky odpovídám: „ahoj a není zač děkovat.“ Kamarádi už to berou a nereagují na to.

Milan (53): Vyhodili mě ze zaměstnání, protože jsem viděl šéfům do karet. Vyhovovalo jim to, dokud jsem za ně řešil průšvihy

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].