Facebook
Instagram
Když potkáte tu pravou, jde všechno stranou. Chcete s ní budovat společný život a požádáte ji o ruku. Pavel si už svoji vyvolenou našel a je do ní zamilovaný až po uši. Teď ale musí ve vztahu řešit malý zádrhel.
Kateřina (25) je žena mého srdce. Můžu jen děkovat, že jsem na ni narazil a okouzlil ji natolik, aby mi dala šanci. Tvoříme pár už dva roky a jsem rád, když s ní mohu trávit čas. Ale letos mi bylo třicet, tak jsem začal vážně uvažovat, že je nejvyšší čas se usadit.
Požádal jsem přítelkyni o ruku
O Kátě jsem od začátku věděl, že je to ta pravá. Máme toho hodně společného a ve spoustě věcí si rozumíme a máme na ně podobný názor. Proto jsem se před půl rokem rozhodl ji požádat o ruku. Nejdřív jsem koupil prstýnek a pak čekal, až přijde ta správná příležitost.
Ta se objevila na začátku prázdnin. Vyrazili jsme na dovolenou na hory, a když jsme byli na výletě, rozhodl jsem se to udělat. Vyznat se jí. Řekl jsem jí, jak moc pro mě znamená a že ji chci po svém boku po celý život. Tušil jsem, že nedostanu košem a moje tušení se potvrdilo. Kateřina řekla ano.
Snoubenka chce svatbu v kostele
Žádost o ruku byl ale teprve začátek. „Už se moc těším, až to všem řekneme. Chtěla bych velkou svatbu a chci ji mít ve stejném duchu, jako měli moji rodiče,“ řekla mi. A tak začal nekonečný kolotoč vyřizování, přemýšlení a organizování svatby. Brzy se ukázalo, že není v našich silách všechno zařídit tak, aby svatba proběhla ještě tento rok.
Rozhodli jsme se, že tedy bude v květnu příštího roku. Datum jsme měli vybrané, tak přišla řada na místo. „Chtěla bych mít svatbu v kostele, moji rodiče ji tam měli a jsou spolu velmi šťastní,“ řekla mi. Její nápad se mi ale moc nelíbil. „Já ale nejsem věřící. Nejsem si jistý, jestli s tím souhlasím. Doufal jsem v civilní obřad,“ dodal jsem nesměle.
Byl jsem ze začátku proti
To jsem ale neměl dělat. Káťa se naštvala a začala mi dopodrobna vysvětlovat, že pro ni náboženství hodně znamená a že bych měl její volbu respektovat. Chápu její názor a úhel pohledu, ale já v Boha nevěřím a nic to pro mě neznamená.
Po pár dnech se mi celá věc rozležela v hlavě. „Je mi jedno, kde se vezmeme, ale chci, aby to bylo s tebou,“ řekl jsem Kátě na usmířenou. Opravdu jsem prozřel, klidně ať je svatba v kostele, důležité je, že si budu brát ji. Je to vlastně jedno. Doufám, že to v květnu budu cítit stejně.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na redakce@lifee.cz.
