
Pavlína už si nevěděla rady se svým přítelem Josefem. Pohodářem, který v životě chtěl jen klid. Pavlína poslechla svou kamarádku Jolany a demonstrativně se s Josefem rozešla. Ale čekala jiný výsledek...
S Josefem jsem byla čtyři roky. Žili jsme spolu a před rokem se nám narodil syn. Z prvního manželství mám dvě skoro dospělé děti.
Jak jsem stará, tak jsem hloupá
Rozváděla jsem se po deseti letech vztahu. Bývalý manžel začal hrát automaty a já byla na výchovu našich dětí sama. Byla jsem sama i na finanční zajištění rodiny. Jediné, co bývalá manžel uměl, bylo prohrát celou výplatu. Když začal brát věci doma a prodávat je, sbalila jsem děti a odstěhovala se. Naštěstí mi pomohli rodiče, u kterých jsme nalezli útočiště.
Prodali jsme náš velký byt a já si mohla pro sebe a děti koupit menší byt na okraji města. Bývalý manžel pravděpodobně veškeré peníze prohrál. Bydlí u své matky, chodí do práce a je věčně bez peněz. Naštěstí mi platí alimenty na děti. Natolik je soudný, že zná své povinnosti. Děti vídá sporadicky a jako táta moc nefunguje. Vlastně mi je ho trochu líto. Byl to fajn člověk. Ale závislost z něho udělala někoho naprosto jiného.
Roky samoty byly fajn
Po rozvodu jsem byla pár let sama. Potřebovala jsem klid. Byla jsem psychicky vyčerpaná a ani jsem neměla čas na randit. Péče o dvě děti mě zaměstnávala na plný úvazek. Jak děti rostly, potřebovaly mě méně a méně. Na seznamce jsem si začala psát s Josefem. Bezdětným starým mládencem. Žil pro svou práci. Pracoval z domova a živili ho počítače. Nerozumím tomu.
Začali jsme se vídat. Josef byl takový nemastný, neslaný. Mouchy snězte si mě. Ale na druhou stranu to byl hodný člověk, čistý a nezkažený. Nic po mně nevyžadoval. Náš vztah byl takový, jaký jsem ho nastavila já. Viděli jsme se, když jsem měla čas. Josef měl čas vždy. Asi nikam nechodil a kamarády měl v binárním světě. Asi po roce jsme s Josefem začali žít. Byl to můj nápad a Josef neodporoval. Dva roky utekly a ač jsem měla velké výhrady k provozním záležitostem, obecně jsem naše soužití viděla spíš kladně.
Velká gesta, co nikam nevedou
Otěhotněla jsem a narodil se nám syn. Josef byl pohodář a malé brečící dítě ho nechávalo v klidu. Měl svá sluchátka na uších, byl zavřený ve své místnosti a já nedokázala rozeznat, zda pracuje nebo hraje hry či si píše s kamarády. Sílila ve mně nespokojenost. Kamarádka mi poradila, abych udělala něco velkého, co Josefa probere z letargie. Při hádkách totiž na mě Josef dobrotivě koukal a nic neřekl.
Ani nic nezměnil. Syna miloval a často ho měl na klíně u sebe v pokoji, ale já jsem jako partnerka strádala. Stále více jsem začínala souhlasit s kamarádkou, abych se s Josefem demonstrativně rozešla. Aby pocítil, že ztratil rodinu. Aby pocítil samotu. Hystericky jsem sbalila věci sobě i synovi a odjela k rodičům. Jenže Josef neškemral. Josef za mnou nepřijel a nesliboval změnu. Ani se nepokusil vztah urovnat. Josef mi stroze zavolal: „Ahoj. To, co jsi udělala mě bolí. Ale respektuji to. Budu ti posílat dostatek peněz na syna a chci ho často vídat.“
Došlo mi, že Josef nepochopil můj záměr. Přijal mé rozhodnutí. Tak, jako vždy všechno v našem vztahu. Takže jsem ve čtyřiceti třech letech sama s malým děckem a dvěma vysokoškoláky, kteří se občas dojedou podívat na svou matku. Mám pocit, že jsem si docela zkomplikovala život.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].