Petra (32): Romantická představa o životě na venkově se rozplynula. Místo štěstí přišla nuda a hádky s partnerem

Když jsme s přítelem řešili bydlení, došli jsme k závěru, že si finančně můžeme dovolit jen hypotéku na domeček za městem. Těšila jsem se na nový začátek a náš život na venkově. Jenže brzy přišlo drsné vystřízlivění. Brzy jsem zjistila, že ze mě venkovská holka nikdy nebude.

Jáchym (33): Rodiče mi svěřili dům na venkově. Moje manželka si ale myslí, že ho ovládají zlí démoni a nemůžeme tam žít

Marně jsme hledali vhodné bydlení

S partnerem Markem jsme se snažili dlouho najít dostupné bydlení ve městě, ale marně. Neměli jsme našetřenou závratnou částku a ani v rodině nás neměl kdo založit. Nezbývalo tedy než slevit ze svých požadavků. Shodli jsme se na tom, že koupíme dům na venkově. Viděla jsem to růžově. Budu mít zahrádku, krásnou verandu na posezení u knížky a louky i lesy hned za domem. A také ten čerstvý vzduch...

Sehnali jsme domek ve slušném stavu. Jenže to mělo háček. Abychom se vešli do svých možností, bylo to nakonec poměrně daleko. Dojíždění do práce hodinu denně jsme vzali jako nutné zlo. Za vlastní bydlení nám to ale stálo a já osobně si myslela, že cestování bude jediný problém. To jsem se šeredně mýlila...

Po počáteční euforii, kdy jsme dům rekonstruovali, zvelebovali a zařizovali, přišlo prozření. Jakmile bylo doma všechno hotové, nastala nuda. Nikdo z kamarádů mě často nenavštěvoval. Každý přijel na kolaudaci a pak jednou za půl roku, když už jsem hodně otravovala. Není divu, v husté dopravě se k nám jede i hodinu a půl. Případně vlakem a pak ještě autobusem.

Hana (32): Dovolená u tchyně a tchána na venkově měla být idylická. Udělali si ze mě služku a manžel mlčel

Příroda je krásná, ale chybí mi město

Chodím denně na procházky a není pochyb o tom, že to má pozitivní vliv na psychiku. Když je ale v zimě zeleně a světla málo, je to náročné. Uvědomila jsem si, jak moc mi chybí kavárny a obchody. Možnost kdykoliv se sejít s kámoškou nebo si skočit na cokoliv k snědku.

Všechny srazy musím přizpůsobit cestě domů. Když si chci dát skleničku vína, jedu pak v noci vlakem, který má často zpoždění. Zpočátku jsem po práci courala po městě, pak jsem ale doma nestihla vůbec nic. V naší vesnici dávají lišky dobrou noc, po osmé si můžu leda tak sednout k televizi nebo s chlápky do ošuntělého výčepu. Zajet si v sobotu na ledovou kávu znamená jet autem deset kilometrů do další vesničky a o chuti kávy se nebudu ani vyjadřovat. Většinu času jsem zavřená doma a dochází mi, jak moc jsem byla společenská.

Nejhorší je, když si večer během vaření uvědomím, že došel třeba česnek. Ve městě jsem jen seběhla dvě patra a na rohu ulice skočila do večerky. Tady abych startovala auto a jela pro něj několik kilometrů.

Marie (39): S manželem jsme se přestěhovali na venkov, abychom začali znovu. Zima ukázala, jak pevný je náš vztah

Za svoje stížnosti jsem dostala vynadáno

Nemám se už ani komu vyplakat na rameni. Všichni si myslí, že jsme v novém domě konečně spokojení a už bychom si měli pořídit miminko. Já se bojím další zimy, kdy budu v depresi. Marek jezdí z práce až v osm večer a já se tam můžu zbláznit. Svěřila jsem se mu proto se svými pocity.

Málem vylétl z kůže. Řekl mi, že kvůli vybavení domu jsme šíleně zadlužení a všechno jsem to chtěla já. Že jsem rozmazlená a nemám vlastní zájmy. Jestli jsem chtěla sedět v kavárnách, mohli jsme zůstat v podnájmu a pak na stáří rovnou odejít do domova důchodců, na který stejně nebudeme mít. Zdá se, že si asi na venkov budu muset zvyknout.

Michal (28): Zamiloval jsem se, ale rodiče nikdy nepřijmou moji přítelkyni. Má smůlu, protože je z vesnice

Názor vztahové koučky

Příběh Petry reflektuje náročnou adaptační fázi spojenou se změnou životního prostředí, která byla primárně podmíněna ekonomickými omezeními, a nikoli vnitřní shodou partnerů na způsobu života. Petra do stěhování vstupovala s idealizovanou představou venkova, která se po odeznění počáteční euforie postupně střetla s realitou sociální izolace, omezené dostupnosti kontaktů a ztráty spontánních zdrojů podpory, jež byly součástí její identity a životní spokojenosti.

Petřino prožívání lze interpretovat jako přirozenou reakci na ztrátu známého rytmu života, sociálního zakotvení a pocitu volby. Venkovské prostředí, které pro jejího partnera Marka nepředstavuje zásadní zátěž, jak se zdá, se pro Petru stává zdrojem dlouhodobého stresu, nudy a obav z budoucí izolace, zejména v souvislosti s mateřstvím. Tyto pocity nejsou projevem neschopnosti přizpůsobení, ale signálem nesouladu mezi jejím temperamentem, potřebami a aktuálním životním uspořádáním.

Zásadním tématem je rovněž partnerská dynamika, zejména způsob komunikace v situacích zátěže. Markova defenzivní a znehodnocující reakce na Petřino sdílení narušuje pocit emočního bezpečí. Terapeutickou práci by bylo vhodné soustředit na podporu Petry v pojmenování a legitimizaci jejích potřeb a současně na otevření partnerského dialogu o sdílené odpovědnosti, možnostech kompromisu a dlouhodobě udržitelném uspořádání společného života.

Mgr. Jana Hazuková, terapeutka, koučka psychoenergetické transformace mysli a práce s emocemi a prožíváním. Více se dozvíte zde.

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].