Petra (34): Chtěli jsme byt a pak dítě. Ale náklady na život nám tak vzrostly, že nevím, zda se do mateřství pouštět

Nikdy jsem si nemyslela, že mě jednou bude víc stresovat účet než těhotenský test. Dřív jsme si s Ondřejem představovali, jak budeme mít dvě děti, psa a domek někde na okraji Prahy. Realita je byt 2+kk, do kterého jsme nalili všechny úspory a teď ho splácíme tak, že si nemůžeme dovolit ani pořádnou dovolenou, natož rodinu.

Mohlo by Vás zajímat:

Marta (41): Kvůli finanční krizi jsem dětem nemohla zaplatit školní výlet. Pomoc nakonec přišla z nečekané strany

Museli jsme začít počítat

Hypotéku jsme si brali s tím, že to nějak zvládneme. Měli jsme oba slušnou práci, něco našetřeno, říkali jsme si, že radši budeme platit vlastní než někomu cizímu nájem. Ze začátku to šlo. Byli jsme šťastní, že máme svoje. Vymalovali jsme, pořídili gauč a plánovali dětský pokoj.

Pak začaly růst úroky. Splátky nám ukously skoro polovinu našich společných peněz. Najednou jsme počítali i stovky. Přestali jsme chodit do restaurací, přestali jsme si objednávat jídlo domů, přestali jsme si kupovat oblečení, které jsme nepotřebovali vyloženě nutně. Mně se obnovila úzkost, se kterou jsem neměla problémy od střední. Ondřej začal být podrážděný. Každou chvíli mlčel.

Jednou večer jsem mu řekla, že bychom už asi měli začít s dítětem, jestli ho vůbec chceme. Bylo ticho. Dlouhé. „Já si to teď nedovedu představit. Vždyť máme problém, abychom přežili měsíc do další výplaty. Jak to chceš udělat, když budeš na mateřské?“ Dotklo se mě to, ale měl pravdu.

Mohlo by Vás zajímat:

Kristián (43): Před dvěma lety jsem přišel o firmu a peníze. Moje žena to dodnes neví

Už nikdy nebudeme stejní

Od té doby už jsme to téma neotevřeli. Ale mezi námi to visí. Když potkám kamarádku s kočárkem, cítím v břiše tlak. Ne závist, ale zmatek. Byla jsem si tak jistá, že chci být máma. A teď o tom pochybuju. Ne proto, že bych děti neměla ráda, ale protože si fakt neumím představit, že bych k tomu zvládla ještě život, který žijeme teď.

Ondřej mi minule řekl, že kdyby to věděl, tak si ten byt možná ani nepořídíme. Že by radši zůstal v nájmu, ale měl svobodu. Možná i dítě. Možná i víc klidu.

Nevím, kdy se to mezi námi změnilo. Asi to nebylo najednou. Ale teď už se nedržíme za ruce. Spíme zády k sobě. Když se pohádáme, nejde to ven, jen to bublá. Když je ticho, je těžší než dřív.

Kdybych otěhotněla teď, asi bychom to nedali. Ani finančně, ani psychicky. Možná už ani jako pár. A právě to je na tom nejhorší. Ne že jsme odložili dítě, ale že jsme si až moc pozdě uvědomili, co všechno jsme tím vlastně odložili.

Další příběhy ze života →

Mohlo by Vás zajímat:

Simona (28): Nikdy jsem nechtěla děti, ale manželovi jsem se to roky bála přiznat