Petra (37): Dcera nastoupila do první třídy a já zjistila, že její učitelku znám až příliš dobře

Poznala jsem ji okamžitě. Janinu jsem neviděla přes dvacet let, přesto se mi během vteřiny vybavilo snad všechno. Chodily jsme spolu na druhý stupeň. Jana byla vůdčí typ. Rozhodovala, kdo je ve třídě oblíbený a kdo ne, kluci ji zbožňovali, holky ji obdivovaly. Já byla tichá, nevýrazná a bohužel jsem patřila k jejím neoblíbencům.

Posmívala se mi kvůli oblečení, schovávala mi věci a dokázala zařídit, aby se se mnou ostatní nebavili. Každé ráno mi dávala důvod k tomu, abych se bála jít do školy. A teď stála před mojí šestiletou dcerou, usmívala se a říkala: „Tak děti, doufám, že spolu prožijeme krásný rok.“

Teodor (43): Do třídy mé dcery nastoupil chlapec, který si myslí, že je pes. Rodiče nás žádají, abychom ho v tom podporovali

Nevím, jestli mě poznala

Po slavnostním ukončení obcházela Jana rodiče ve třídě. I za mnou přišla. „Vy jste maminka Aničky, že? Jste si nesmírně podobné,“ řekla a podala mi ruku. Dívala jsem se na ni a čekala nějaký náznak toho, že mě poznala. Nepřišel. Možná si mě opravdu nepamatovala.

Anička mezitím zářila. Druhý den mi cestou domů vyprávěla, jak je paní učitelka hodná. Neustále něco štěbetala, byla ve škole spokojená – zatím. Nechtěla jsem jí kazit radost, a tak jsem se usmívala. Do smíchu mi nebylo. Jizva, o níž jsem si myslela, že je dávno uzavřená, se znovu bolestně otevřela. A nešlo jen o bolest, ale i o strach. Bála jsem se o dceru.

Albert (45): Dceru trápí jedna zvláštní učitelka. Je jak vystřižená z historického filmu a žáky hodnotí podle oblečení

Uvažovala jsem o přeřazení

Večer jsem všechno řekla manželovi. Čekala jsem, že pochopí, proč mě to rozhodilo. Ale reagoval mnohem střízlivěji. „Petro, bylo vám třináct. Dnes je vám oběma čtyřicet. Lidé se přece mění,“ řekl. To samozřejmě vím. Jenže člověku, který něco podobného nezažil, se snadno řekne, že to bylo dávno.

Napadlo mě dokonce požádat, zda by Anička nemohla přejít do vedlejší třídy. Manžel byl proti. „Chceš ji vytrhnout z kolektivu kvůli něčemu, co její učitelka udělala před pětadvaceti lety?“ zeptal se. Když to řekl takhle, připadala jsem si hloupě. A jaký bych uvedla důvod k přeřazení?

Pavel (38): Učitelka mi roky tvrdila, že nic nedokážu. Na třídním srazu jsem jí řekl pravdu do očí a ona ztratila řeč

Dcera je nadšená

První dny zatím moje obavy vůbec nepotvrdily. Jana působí mile, rodičům posílá jasné informace a Anička chodí ze školy spokojená. Neustále slýchám: „Paní učitelka je nejlepší ze všech učitelek, ostatní jsou zlé.“ Měla bych být ráda. Jenže strachu uvnitř mě nejde poručit.

A pak se stalo ještě něco. Když jsem dnes Aničku vyzvedávala, Jana mě zastavila. Chvíli se na mě dívala a potom řekla: „Petro, já jsem si až včera uvědomila, odkud se známe.“ Ztuhla jsem. Čekala jsem, že ještě něco dodá, třeba že se omluví, ale kolem nás stáli další rodiče a ona se jen usmála. Vůbec nevím, co si mám o její poznámce myslet. Mohla na vše zapomenout? Chci si s ní promluvit, ale muž mi to vytrvale rozmlouvá. Přijde mu úplně zbytečné otevírat něco, co se stalo před tolika lety.

Lída (50): Dceru obtěžoval učitel. Nechce ho udat a já ji k tomu nemůžu donutit

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].