Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil

Písničkář Jan Pokorný alias Pokáč (35) má dnes s manželkou Eliškou dva syny, Teodora (4) a Tobiáše (2). Inženýr Jan, absolvent ČVUT, si k ženám nejprve musel hledat cestu, tak jako správný „ajťák“ a rozený introvert. A začalo se mu to dařit právě přes muziku, kvůli které se dokonce vykašlal na lukrativní práci vývojáře v Bruselu.

„Když jsme se s mou manželkou poprvé potkali v Litvínově, tak jsem ji zval na kafe. A její první dotaz byl, jestli jsem outdoorový typ. Jestli rád lezu po skalách. Tak jsem řekl, že jasně,“ popisuje v talkshow Na kafeečko, jakou lstí svoji ženu získal. „Když ještě žila v tom, že jsem ten outdoorový typ, tak mě někam vzala s kámoškou, že teda půjdeme lézt. Větší znemožnění jsem v životě nezažil.“

Po písničkách pro ajťáky, plešaté muže nebo majitele koček začal Pokáč po narození synů psát i pro děti. Dvojnásobný otec oslavil v roce 2021 2. místo v Českém slavíku a vydal „dětské“ album Ovce na pohovce, které s oblibou poslouchají i dospělí. Ti mohou spolu s dětmi přijít 16. května 2026 do O2 areny, kde Pokáč připravuje dosud nevídaný „mejdan pro děti“, Dětskou O2 arenu.

Písničkář Pokáč vysekl poklonu své krásné ženě Elišce: Je vícebojařka nejen ve světě atletiky

Pokáč má fanoušky ajťáky, i ty plešaté

Pokáči, jak jste se proměnil za tu dobu, co kolem vás najednou bylo víc lidí než počítačů?
Vzpomínám si, jak jsem se v osmnácti hlásil na brigádu, a byl tam dotazník s otázkou: Rád poznávám nové lidi. Ano, nebo ne. Tak jsem dal, že rozhodně ne, protože to byla jedna z nejhorších věcí, co se mi mohla stát – poznat nový lidi. Člověk je zvyklý u počítače, má ty své tři kámoše, se kterými občas chodí do hospody nebo na fotbal, a ještě aby nedej Bože poznával nové lidi. Tohle jsem měl jako jasné ne, vůbec o tom nebylo pochyb. A najednou jsem měl rád, když mi lidi tleskají, a že já jim hraju, tak jsem se to nějak musel naučit – tu komunikaci, poznávání nových lidí, a dostal jsem se k tomu, že teď opravdu hrozně rád ty nové lidi poznávám.

Jak jste se jako zakřiknutý ajťák začal vyrovnávat s tím, že máte fanynky a že po vás ty holky jdou?
Já jsem na tu kytaru začal pořádně hrát až po gymplu, takže holky na gymplu to trochu minulo. A na vejšce zase tolik holek nebylo. V tomhle jsem to měl jednodušší. Jak jsem začal psát, abych na to mohl balit holky, tak jsem nechtěl vymýšlet témata, co píšou všichni ti hezouni s kytarou – já tě mám rád, ty mě nemáš ráda a tak. Tak jsem začal psát písničky o počítačích, viz třeba Vymlácený entery, což už byla pěkná písnička. Ukázalo se, že to byla poměrně úspěšná písnička – a pořád je.

Ale ty holky to úplně nepřitáhlo, protože holkám ty písničky o starých počítačích moc neříkají. Takže na koncerty začali chodit ajťáci – a super, konečně tam chodil aspoň někdo. Potom jsem třeba napsal písničku Vlasy, a to taky docela zafungovalo – začali chodit plešatí chlapi. Potom se třeba napsala ta Kočka, a na to už kromě těch šílených kočičích ženských začali chodit i obecně obecní lidé – od všeho něco. Dříve podle statistik na YouTube a Spotify u mě výrazně převažovala mužská část obecenstva. Teď je to vyrovnané, a dokonce už holky možná trochu vedou. Posunulo se to a celkově změnilo. Ale řekl bych, že publikum na mém koncertu vypadá výrazně jinak než třeba publikum Bena Cristovao.

Předpokládám, že když hrajete Kočku, tak vám podprsenky nelétají na pódium. I když?
Myslím, že přiletělo víc pánských slipů. Já jsem asi sdílel podobnou představu, jako máte vy, ale ono to není úplně přesně tak. Není to tak, že bych vylezl a vrhlo se na mě deset prsatých blondýn. Spíš jsou tam maminky s dětmi, babičky, ajťáci, plešatí chlapi, i nějaké holky – ale je to přirozená součást. Nejsou to zástupy fanynek jako na běžného kluka s kytarou. Protože to je standard – kluk s kytarou, ten má své fanynky.

Ale na mých koncertech je průřez úplně vším, od tří do devadesáti tří let. Chlapi, ženské, zvířata. Není to úplně tak, že bych se potýkal s nějakým přehnaným návalem podprsenek na pódiu. Jak dělám srandu, chodí na mě i lidi, co mají rádi srandu, takže jsem rozhodně podepsal víc pánských prsou než dámských. Nebylo to úplně z mojí iniciativy, ale kluci vždycky přijdou ze srandy, ať jim podepíšu prsa – a že už tam předtím bylo pět kluků a žádná holka, tak to už nevědí. Ale i to k tomu patří.

Pokáč se pochlubil krásnou manželkou: S olympioničkou Eliškou je šest let, své dva syny vedou k hudbě

Manželka je doma vtipnější, říká Pokáč o své ženě Elišce

No počkejte, a jste vtipný také doma?
To se asi musíte zeptat manželky. Já si myslím, že nejsem vtipný ani venku. Není to tak, že by Pokáč byl nějaký můj charakter a doma jsem byl morous, jsem takový obecně. Je pravda, že spousta komiků co znám, tak potom mají někde dělat rozhovor a jsou bručouni. A já to částečně chápu, protože pořád, celý život, po nich někdo chce tu srandu, a už je to nebaví. Já jsem zatím ve fázi, kdy tu srandu mám rád a snažím se to dělat přirozeně. Myslím, že doma občas vtipný jsem. Když jsme se s Eliškou poznali, tak říkala, že čekala, že budu vtipný víc, a že je to asi na tom YouTube sestříhaný.

Doma není nikdo prorokem. Taky mi manžel nepřijde moc vtipný a on si myslí, že je.
Přesně! Takže asi to není tak, že bych doma sázel anekdotu za anekdotou. Že bych přišel domů, otevřel dveře a řekl: „Šel Čech, Rus a Cikán…“ To úplně ne. Ale moje Eliška je vtipná ženská, což je super, protože v tomhle si rozumíme. Možná, že té srandy dělá ve finále doma víc ona než já. A nebo srovnatelně.

Jaké aktivity děláte se svými syny sám? Mají nějaké aktivity, které dělají jen tatínkem a jen s maminkou?
Já se je snažím roztrhnout, ať se nezabijou, to je po většinu času. Oni se fakt řežou furt. Mám doma malé studio a občas už tam starší, čtyřletý, chodí brnkat na klavír – tak to je fajn. Hudba člověka rozvíjí ve všech směrech, a to mi přijde dobrý. Moje manželka je zase ze sportovního prostředí, takže ta je vede k pohybu. Nedávno jsme byli třeba půl dne na lezecké stěně.

Takhle malé děti už lezly?
Jsou od sebe rok a osm měsíců, čtyři a dva roky. Mladší Tobík se tam spíš snažil nepočůrat a občas si tam s něčím hrál, ale Tedík dostal i ten sedák, lezečky, a ve čtyřech letech už tam trošku vylezl, což je super. Když jsme se s mou manželkou poprvé potkali v Litvínově, tak jsem ji zval na kafe. A její první dotaz byl, jestli jsem outdoorový typ. Jestli rád lezu po skalách. Tak jsem řekl, že jasně. V životě jsem nevlezl ani na lezeckou stěnu a dá se říct, že to nenávidím. Ale teď se tam občas taky vyskytnu, ale nějak divně to tam smrdí, v těch tělocvičnách. Nechápu, že to tam nevyvětrají, ale ono to asi nejde.

Když jste se poznal s manželkou, tak ona přestala dělat vrcholově sport a vy jste naopak začal lézt?
Taková transformace. Když ještě žila v tom, že jsem ten outdoorový typ, tak mě někam vzala s kámoškou, že teda půjdeme lézt. Větší znemožnění jsem v životě nezažil. Holky dělaly šup, šup, a já jsem plandal na laně. Aspoň zjistila, na čem je, a že jsem se snažil. Minimálně tohle z toho vylezlo, když už nic.

Pokáč nám popsal, jak se dal dohromady s olympioničkou Eliškou Klučinovou: Nejdřív mi dělala řidiče, potom otěhotněla

Píseň s Aničkou Slováčkovou je magie

Upřít se vám nedá, že mnohé písničky umí i rozplakat. Ať už je to spolupráce s Jarkem Nohavicou, nebo s Aničkou Slováčkovou. Půjdete i touhle cestou?
Já tomu říkám, že jsou veselé písničky o veselých věcech, třeba Rád chodím na poštu, anebo jsou veselé písničky o smutných věcech – vážných, těžkých věcech. A tam je tam hranice ještě tenčí. Já to mám rád, zkusit ji najít. Třeba udělat písničku s Aničkou, která tenkrát měla rakovinu, a udělat o tom vtipnou písničku, to tenkrát znělo jako fakt divný úkol, který prostě nemůže dopadnout dobře. Já jsem se tenkrát s Aničkou ani neznal. Věděl jsem o ní, že byla u Krause, a ten její příběh začal kolovat v médiích.

Můj manažer se s ní znal, byl s ní v kontaktu, a říkal mi, jestli třeba neuděláme písničku. „To jsi spadl z višně, ne? Co já budu psát pro holku, která má tuhle nemoc?“ Ale pak jsem jel domů tramvají a nějak se mi to rozleželo. Něco jsem do večera napsal, a ještě jsem jí to poslal. Říkal jsem si: „Ty brďo, tak ta mě pošle do háje, protože co tady bude nějaký plešoun psát holce, která trpí tímhle tím. A ještě takový sranda song. To nemůže dopadnout dobře.“ A ona napsala, že to miluje, a že to dáme okamžitě. Tohle si sedlo skvěle. I ty vážné věci se dají vzít trochu s nadsázkou, ale je to opravdu hodně tenký led. Není úplně jednoduché se na něm pohybovat. Písničku I když jsme plešatí hraju na koncertech pořád a vlastně to ani nijak nekomentuju.

To jde, zpívat to sám?
Já to hraju sám, zazpívám i Aničky části, protože jsme to celé zpívali spolu, takže se tam nic moc nemění. Lidem je jasné, co tím chci říct, co tím ta písnička chce říct. Můj proslov by stejně nikdo nepochopil, a i Anička měla ráda, že ta písnička mluvila za ni. A o tom ty písničky jsou, komunikují. Je to opravdu magie. Někde jsem slyšel hlášku pana Petra Hapky, že „ta hudba je opravdu magie, kam se sere vaření“.

O čem dalším promluvil Jan Pokorný alias Pokáč:

• Jaké byly jeho začátky v IT a muzice
• Jestli má pořád ještě kočku
• Jak hodil za hlavu kariéru vývojáře v automobilce v Bruselu
• Jak tenká je hranice trapna a bizáru
• O tvorbě pro děti a albu Ovce na pohovce

Na fotografie písničkáře Pokáče (nejen) s jeho půvabnou manželkou se můžete podívat v naší fotogalerii.

Galerie Písničkář Pokáč sbalil krásnou manželku na jednu velkou lež: Větší znemožnění jsem v životě nezažil

+ 11 fotek + 12 fotek