Facebook
Instagram
Svérázná herečka Dana Bartůňková sice vystudovala Státní konzervatoř v Praze, hrála v divadle, ale hlavní role ve filmech se jí vyhýbaly. Tedy jen do doby, než přišlo natáčení oblíbené pohádky S čerty nejsou žerty. Dokonale v ní ztvárnila namyšlenou princeznu Angelínu.
Máchale, tebe čeká šibenice! Kdo by neznal hlášky z legendární pohádky S čerty nejsou žerty (letos se vysílala 26. prosince na Primě, pozn. red.), které postupem času zlidověly, a my se tak s nimi můžeme běžně setkávat.
Kromě skvělého scénáře se však pohádka těšila i geniálnímu hereckému obsazení. Kromě Josefa Kemra, Petra Nárožného, Vladimíra Dlouhého nebo Viktora Preisse má velký podíl na jejím úspěchu bezesporu talent herečky Dany Bartůňkové, která si v pohádce zahrála princeznu Angelínu. Proto jsme rádi, že přijala pozvání své herecké kolegyně Milušky Bittnerové do talk show Na kafeečko, kde si společně nejen o natáčení jednoho z televizních vánočních symbolů popovídaly.
Bittnerová: Dano, co ty a kafe?
Bartůňková: Já jsem milovník kávy, piju klidně tři až čtyři denně, protože do čtyř ráno klidně pracuju. Píšu, šiju kostýmy, jsem prostě takový živel. Zato můj partner Jirka Sequens, se kterým žiju, už je klidně v deset večer tuhý. Což je na jednu stranu dobrý, mám totiž příjemný volný večer. Nerveme se alespoň o ovladač. On se vždycky zasekne na nějakém dokumentu, nejradši má ty válečné, kde se všechno pěkně vysvětluje. Já už znám všechno nazpaměť, Heydricha a Hitlera mám zmáklýho. On u toho ale vždycky usne, tak mu nenápadně vezmu ovladač a přepnu. Dám si tam nějakou romantiku nebo historický film. No a k tomu to kafíčko potřebuju i takhle v noci. Musím se ale přiznat, že nepiju takovou tu pravou umletou kávu, ale ty rozpustné s mlíčkem. Přes den si ale ráda dám i dobrého turka.
Bittnerová: Pojďme k Vánocům, pohádkám a hlavně k té jedné – S čerty nejsou žerty. Kolik je to let?
Bartůňková: Víš, že ani nevím. Podle mě tak 35. Strašně to uteklo a je neskutečné, že je ta pohádka, jak já často říkám v rozhovorech, fenomenální. Jako je romantická Popelka, kterou všichni milují, tak kontra ní je právě tahle S čerty nejsou žerty, která je bláznivá a vtipná. Tady je to prostě tím, jaký se sešel tým. Někdy si po přečtení scénáře člověk řekne, tak tohle je kravina, to dělat nebudu, a nakonec z toho může vzniknout nádherný film. Také záleží na štěstíčku, my jsme se ale sešli skvělá parta a bylo to znát. Josef Kemr, Petr Nárožný, Ondřej Vetchý, Vladimír Dlouhý, Jaroslava Kretschmerová a samozřejmě Viktor Preiss. Prostě tam stála jedna hvězda vedle druhé.
Kromě druhé princezny. Tu já neznám.
Tu si tam režisér Hynek Bočan vybral na konkurzu. Jmenovala se Monika Pelcová a bylo jí šestnáct nebo sedmnáct let. Mě také vybrali na konkurzu. Tam už tenkrát byly takové dětské hvězdy jako Dáda Patrasová, Ivana Andrlová nebo Zlata Adamovská, takže jsem byla v šoku, že vybrali mě. Tenkrát jsem ležela v posteli a zazvonil telefon, byl pátek půl deváté ráno a oni mi zavolali, že jsem dostala roli Angelíny já. Držela jsem v ruce sluchátko od pevné linky a nevěřila. Cože, proč? A bylo mi vysvětleno, že potřebují temperamentní, ukecanou a ráznou herečku a že já jsem se líbila. Stejně jsem ale oponovala, že tam byly hezčí a známější herečky.
Samotné natáčení pak ale bylo úžasné. Pan Kemr, který asi dva nebo tři roky po natáčení zemřel, jak ten přemýšlel a mluvil. Vždycky si mě tak chytl a říkal, že jsem ještě takový potěr, a udílel mi cenné rady. To samé dělal i režisér Hynek Bočan, takže jsem se snažila si od obou pánů vzít to nejlepší. Asi to pomohlo, protože mi lidé říkají, že tam mluvím pomalu a že to nezní jako můj hlas.
Je pravda, že ses panu režisérovi uvedla tak, že jsi zakřičela dopr*ele?
V podstatě jsem to tak nějak udělala. A to doufám, že to bylo jenom dopr*ele a nic sprostějšího. Byla to přesně ta situace, kde stojí spousta lidí a já jsem k nim šla, bohužel jsem však zakopla o kabely, a jak jsem padala, tak jsem zakřičela něco jako dopr*ele. Najednou všichni ztichli. Já na hlavě tu načančanou princeznu a řvu tohle. Myslela jsem si, že budu hrát tak maximálně uklízečku, ale režisér se na mě usmál a řekl, ať to jdu zkusit.
Málo se ví, že pohádku S čerty nejsou žerty původně napsala Božena Němcová a Angelína je v ní hodná. Jenže když to Hynek Bočan psal, tak je nějakou náhodou zaměnil a najednou byla ta hodná Adélka.
Ale tak ty jsi nebyla tak úplně zlá, ty jsi prostě byla jen zlatokopka.
Přesně. V normálním životě to totiž nemám, i když jsem z toho byla často obviňována. Když jsem začínala s Jirkou Sequensem chodit, tak byl považovaný za velmi úspěšného režiséra a měl peníze. Jeho rodina měla krásnou vilu v Dejvicích a lidé mi říkali, že si to umím pěkně zařídit. Tam budeš dědit, tam budou prachy! Samozřejmě, že to tak nebylo, když se rozděloval majetek, s Jirkou jsme spolu nebyli. Rozešli jsme se na dvacet let a pak jsme se k sobě vrátili.
K tomu se dostaneme. Ale řekni mi ještě, pamatuješ si svůj tehdejší honorář?
Já myslím, že tenkrát to bylo asi dvanáct tisíc, což bylo na tu dobu dost peněz. Já sama dnes radím mladým hercům, ať v dotaznících tvrdí, že všechno umí. Jezdit na koni, šermovat nebo třeba německy.
Pojďme na chlapy. Musím říct, že jsi měla v životě pár pěkných kousků. Mně se líbí, jak jste se se Sequensem (Jiří Sequens mladší, syn slavného režiséra, který natočil mimo jiné Hříšné lidi města pražského, pozn. red.) dali dohromady. Byli jste hodně mladí a pak jste si na sebe museli dvacet let počkat. A teď už jste spolu sedmnáct let.
No, taky je mi 63, jak se říká, jsem v důchodovém věku. Zrovna teď jsem si říkala, že bych šla na brigádu, když jsou divadla zavřená. Jenže když řeknu, že mi bude 64 let, tak mi sdělí, že ta práce není pro takhle starého člověka.
Přitom ty máš víc energie než dvacetiletý člověk.
No a vidíš to, nikde mě nechtějí. A to pořád slyšíme, že máme jít pracovat, když nám zavřeli divadla. A to já bych šla i k lopatě, vždyť jsem postavila dvě chalupy.
Pojď se vrátit k Sequensovi. Jak jste se dali dohromady?
Bylo to roztomilé. Chodila jsem do školy a byla jsem nad Jirkou výš asi o dva ročníky. Vážila jsem 50 kilo, měla jsem dlouhé černé vlasy a prsa čtyřky. Takže po mně kluci pokukovali. Byl mezi nimi kromě Jirky třeba i Lukáš Vaculík nebo Sagvan Tofi. No a já jsem se dostala do angažmá do Kolína, kam za mnou po dvou letech přišel právě i Jirka. Hrála jsem představení a on stál na balkóně a pořád na mě koukal. I holky mi tenkrát říkaly, že ze mě nemohl oči spustit. Až jsme se jednou setkali u nástěnky s obsazením, on zase koukal a já to nevydržela a zeptala se ho, jestli se se mnou nechce náhodou vyspat a on, celý zaskočený, řekl, že jo. Tak jsem mu na to řekla, že můžeme jít.
Samozřejmě na to hned nedošlo. Šli jsme nejdřív na kafe, pak na víno a teprve pak jsme spolu začali chodit. Byli jsme spolu tři krásné roky, dokonce jsme spolu hráli v různých představeních, jenže pak odešel na vojnu. Jirka je typ, který má hodně fajn kamarádů vedle sebe, rád si zajde na pivko, a tenkrát se prostě ta vojna jinak přežít nedala. Já chtěla ale romantiku. Chodit do kina a na večeře. Ale on byl pořád v hospodě s klukama, což mě štvalo. Tak jsme jednoho dne šli do Koruny, dali jsme si koktejl a koukali jsme na sebe jak jelita. Měla jsem na jazyku, ať náš vztah na chvíli přerušíme, a když jsem to řekla, tak úplně v klidu souhlasil. Myslela jsem, jak bude smutný, a ono nic. Pak mi ale přiznal, že když strhával moje fotografie ze skříňky, tak mu to bylo líto. Takže takhle hezky jsme se rozešli, a pak jsme se dvacet let neviděli.
Až jsem režírovala projekt, kam jsem potřebovala vypravěče, tak jsem si na něj tenkrát sehnala telefon a zavolala jsem mu na pevnou. Tenkrát si pamatuju, že jsem se radostně představila, zeptala se, jak se má, a on mi řekl, že dělá vajíčka, že mi zavolá později a zavěsil telefon. V tu chvíli jsem stála s otevřenou pusou. Tak já mu po dvaceti letech volám a on myslí na smažená vajíčka! Jenže tenkrát nebyly mobily a on na mě vlastně neměl číslo zpátky. Tak jsem čekala den, dva, hrdost mi nedovolila zavolat znovu, jenže po několika dnech jsem musela. Kupodivu to opět vzal a omluvil se, že zapomněl, že na mě nemá vlastně číslo. Nakonec jsme se domluvili a začali zkoušet. Pak jsme spolu šli na pivo, kde jsme si povídali, jak jsme těch dvacet let, co jsme se neviděli, prožili. Já v té době byla už podruhé rozvedená, jsem toho stihla víc, no, a on jednou. Pak přišel na řadu jeden panáček, druhý panáček a najednou jsme se líbali, zase přeskočila ta jiskra a my jsme vlastně začali tam, kde jsme před těmi dvaceti lety skončili. No a teď jsme spolu sedmnáct let. Naše děti se začaly kamarádit a jsou jako brácha se ségrou. Všechno klape.
A co jiní muži?
Jednoho si vybrala sama dcera Deniska. Říkala, že umí dobré palačinky, ať si ho vezmu. Tak jsem si říkala, má rád Dendu, je to hospodský, tak si ho vezmu. Hele a palačinky, svíčková a všechno možné byly dobrý. Ale ten zbytek. Byli jsme spolu asi šest let a pak nám došlo, že takhle to nepůjde.
A pak přišel Jirka?
Ano. Dodnes si pamatuju, když jsem odcházela z toho prvního rande po těch dvaceti letech, tak jsem si okamžitě chtěla jít koupit stahovací krajkový spodní prádlo, abych byla pořád štíhlá a krásná. Tenkrát už mi totiž bylo asi čtyřicet. Vybrala jsem černé krajky. Mimochodem, to prádlo jsme pak zúročili! (smích)
Chtěla jsem se tě ještě zeptat, co je podle tebe na vztahu a manželství nejtěžší?
Nejtěžší ve vztahu je kompromis. První rok mají lidi ty růžové brýle, jak se říká. To je úplné oblbnutí, prostě nemoc. Třeseš se, klepeš se, když máš jít na rande. Sama si pamatuju, že jsem nebyla kolikrát ani schopná se nemalovat a přišla jsem tam s každým okem jiným. Pak se to ale transformuje do jiného vztahu a tam to začíná být těžký. No a když se tohle období nevydrží a ty nezjistíš, jestli ten člověk je cenný, jestli za tebou bude stát, když ti bude nejhůř, a bude ti pomáhat, pak ta holka většinou pochopí, že to za moc nestojí. Ale když se tohle období ustojí a muž v něm obstojí, pak nastává čas, který je pro mě hezčí než ta prvotní láska. Pak je prostě čistá. My si třeba s Jirkou pořád říkáme miláčku a kočičko. Nikdy se mi nestalo, že by mi třeba sprostě zanadával. Můžeme se hádat, můžeme na sebe zvýšit hlas, ale žádná kráva nikdy nepadla. Podle mě, když to uděláš, tak ztrácíš úctu k tomu člověku.
A další důležitou věcí je, jak říkala moje maminka, chlapa neomezovat. Oni jsou prostě takoví trubci a nemůžou mít jen jednu babu, oni jsou prostě takhle naučení a ženská by to měla umět skousnout. Samozřejmě existují i případy, které to vyvracejí. Třeba moje babička s dědečkem, kteří spolu byli celý život. Dědeček zemřel a babička asi týden po něm. Jak labutě. Ale jinak, když se bavím s lidmi, tak málokdo spolu zůstane. Ale pokud jsi nad věcí a nevěra pro tebe neznamená, že ten dotyčný skončil, protože se někde jen vyblbnul a šel od toho, tak budeš spokojená. Oni to nemají jako my „na furt“, máme dítě, rodinu a aplikujeme to na celý vztah.
Oni zase vidí krásnou babu, vzpomenou si na to, že ty jsi umaštěná u plotny s dítětem, mají toho plné zuby, tak když po nich vyjede, prostě se neubrání a stane se to. Pozor, já samozřejmě ale nedoporučuju, aby to muži dělali, to ne! Ale není to podle mě důvod, když máte třeba dvě děti, se rozejít.
Takže rozlišuješ mezi psychickou a fyzickou nevěrou?
Přesně. Je důležité si sednou a vyříkat si to. Když dojde k tomu, že k vám dotyčný už nic necítí a nepřitahujete ho, tak to samozřejmě obrečíte a je to nepříjemné, ale někdy to třeba pomůže, a když si vše lidi řeknou, jejich láska se umocní.
Taky se ale říká, že pro jedno kvítí slunce nesvítí.
Přesně tak! Proč bychom nemohly mít my víc chlapů? Ten život tak rychle letí, holky, jděte do toho!
Kam na tebe můžeme jít do divadla?
My jsme s Jirkou Sequensem založili Metropolitní divadlo Praha, kde jsi mimochodem hrála i ty v inscenaci Lovu zdar.
Což o to, ale já hrála i ve tvé pohádce a byla to jediná princezna, kterou jsem si kdy zahrála. Byla jsem zakletá celý představení a na poslední tři minuty jsem byla princezna. Předtím jsem totiž byla mončičák.
Ale tak v Lovu zdar jsi hrála krásku. Alternovala jsi s Martinou Hudečkovou. Navíc po boku takových hvězd, jako je Kratina, Hána, Obermaierová. Teď mě všichni nutí, abych to zase nasadila, takže až se bude moct zase hrát, tak to udělám. Bude se to jmenovat Když parohy, tak pořádně. Je to prostě situační komedie, jak sama víš, tak ať je zase pořádná sranda. Tohle je komedie, kterou když jsem režírovala, tak jsem se tak strašně smála, že jsem se bála, že se počůrám a budu se muset chodit převlékat. Třeba tu seanci, co jste dělali!
Seance byla nejlepší! Diváci, na to prostě musíte přijít!
Takže to připravujeme na rok 2021. Taky hodně děláme dětské muzikály, protože děti jsou prostě úžasné publikum. Máme to tak zdokonalené, že máme plátna, projekci zezadu, takže trochu Laterna magika. Radim Linhart dělá hudbu, kostýmy jsou pěkné, snažíme se. Bohužel jsou však dotace na ta dětská představení tak malinké, že občas hrajeme opravdu v podstatě za kafe. Jenže zase je to strašně prima, jezdíme, těch představení máme hodně. Teď je dáváme na Facebook a na stránky, ať si je lidé mohou stáhnout. Děti, když teď sedí doma, si to tak mohou pustit a zabavit se.
Bezvadný tip! Diváci, najděte si Metropolitní divadlo Praha a pusťte si to! Stojí to opravdu za to! Moc ti, Dano, děkujeme za rozhovor. Myslím si, že naše divačky se teď budou na S čerty nejsou žerty dívat úplně jinak!
Také moc děkuju. Mějte se krásně a hezký zbytek roku!
Celý rozhovor s Danou Bartůňkovou neboli princeznou Angelínou si můžete poslechnout v úvodním videu.
Související články
