Facebook
Instagram
Většina lidí má tendence shromažďovat věci. Snažíme se pamatovat na horší časy, zachovávat vzpomínky v hmotné podobě. Řada z nás se věnuje sběratelství jako koníčku, který přináší potěšení a radost. Nevinný koníček však může přerůst v chorobné křečkování, tzv. Diogenův syndrom.
Není to záležitost inteligence, naopak. Diogenův syndrom postihuje nejen dementní či inteligenčně průměrné, ale i vysoce inteligentní jedince. Tomu se však těžko věří tváří v tvář hromadám zbytečných věcí, které takoví jedinci dokážou nastřádat a navíc vehementně hájit před snahami jiných o likvidaci či úklid.
Uklidit? Zbavit se nahromaděných věcí? Nemožné!
Před dveřmi bytu přeplněného harampádím a pachem, který dlouhodobě obtěžuje další obyvatele domu, stojí podrážděný až agresivní člověk, který odmítá jakoukoliv pomoc. Není schopný se zbavit věcí, postupně se izoluje od okolí, ztrácí nadhled a logicky tak odmítá také přiznat si svůj problém. První krok, který spočívá v odvedení člověka z onoho zaneřáděného bytu, se tak zpravidla neobjede bez policejní asistence. Léčba, ke které však člověk nebývá ochoten svolit, spočívá ve farmakoterapii a psychoterapii. Významným faktorem úspěšné léčby je aktivní pomoc rodiny, ta bohužel často chybí.
Psychoterapie přitom primárně neřeší ono hromadění, ale důvody, které k němu vedou. Jde o sebereflexi, přijetí sebe sama, sociální vazby, rodinu, dětství, prožitá traumata...
„Mohlo by se to někdy hodit.“
Spouštěčem chorobného hromadění věcí bývají právě prožitá traumata, stres, pocity zoufalství, osamělost apod. Vše přitom začíná zdánlivě nevinně. Postižený se pouze jeví jako vášnivý sběratel nebo jen velmi šetrný člověk. Je mu prostě líto vyhodit věci s tím, že by se někdy mohly hodit.
„Mohlo by se to někdy hodit.“ Právě tak zní věta, která by měla upozornit, že není všechno v pořádku a že možná na dveře klepe Diogenes.
