Facebook
Instagram
Muži o sobě rádi tvrdí, že jsou barvoslepí, zvlášť když chcete ujistit, že barva nově koupených polštářů ladí se závěsy. Je tomu těžké uvěřit, ale ne vždy musí jít o výmluvu.
Každý dvanáctý muž trpí barvoslepostí
Barvoslepost je skutečně onemocnění, které postihuje hlavně muže. „Poruchou barevného vidění jsou postiženi převážně muži, přibližně 8 %, čili zhruba každý dvanáctý, a pouze asi 0,4 % žen,“ uvádí primářka oční kliniky DuoVize, MUDr. Lucie Valešová. Podle lékařů je příčinou tohoto jevu zejména dědičnost. „Poruchy barvocitu se vážou na pohlavní chromozom X. Muži mají kombinaci chromozomů XY, zatímco ženy nosí ve své genetické výbavě dva chromozomy X. Aby trpěla barvoslepostí žena, musely by se u ní spárovat dva postižené chromozomy, zatímco muži stačí jen jeden chromozom s vrozenou vadou,“ vysvětluje MUDr. Valešová.
Jak funguje dědičnost barvosleposti v praxi?
Dědičnost barvosleposti je vázaná na pohlaví. Pokud má člověk gen pro barvoslepost, u muže se porucha vždy projeví, ale žena je pouze přenašečka. Ženy-přenašečky mají padesátiprocentní riziko, že jejich synové budou barvoslepí, a padesátiprocentní riziko, že dcery budou také přenašečky. Barvoslepý muž bude mít všechny syny zdravé, nemoc už se po synech dál přenášet nebude, ale všechny jeho dcery budou přenašečky.
Proč někteří nevidí barvy?
Barvoslepost neboli poruchu barevného vidění lidského oka jako první odborně popsal britský chemik a fyzik John Dalton v roce 1794. Sám touto chorobou trpěl a právě podle něj je barvoslepost ve světě známá také jako daltonismus. Jak k barvosleposti dochází? Sítnice oka je hustě poseta dvěma druhy buněk: tyčinkami a čípky. Zatímco tyčinky jsou zodpovědné za vnímání světla, čípky umožňují vidět barevně. Pro každou základní barvu – tedy pro červenou, zelenou a modrou - existuje jeden druh čípků. Proto pokud dojde ke vrozené poruše vývoje čípků například pro červenou barvu, člověk není schopen svým okem rozeznat červenou.
Nejčastěji nerozeznáme červenou od zelené
Nejběžnější formou barvosleposti je zhoršené vnímání červené a zelené. „Asi 80 % barvoslepců má lehčí poruchu vnímání zelené barvy a 25 % poruchu těžší. Lehkou poruchu vnímání červené barvy má 10 % lidí a 15 % trpí poruchou těžší,“ říká MUDr. Valešová. Méně častá je barvoslepost na modrou barvu. Úplná ztráta schopnosti rozeznávat barvy, tedy situace, kdy by člověk vnímal svět pouze černobíle, je ale oproti tomu zcela minimální.
Děti nemusí být opožděné, mohou být pouze barvoslepé
Jak už bylo řečeno, barvoslepostí se člověk nemůže nakazit, barvoslepost může jedině zdědit. Diagnostikovat daltonismus pak lze podle speciálních schémat, která viděl snad každý – ať už u dětské lékařky či na zdravotní prohlídce nutné k získání řidičského oprávnění. Číslici či písmeno ve změti barevných políček dokáže přečíst pouze člověk se zdravým viděním. Barvoslepcům se text slije do jediné skvrny. Rozpoznat a pojmenovat barvy dokáže ale většina dětí až kolem pátého roku. Dítě, které v této oblasti selhává, se může neprávem jevit jako zaostalé, aniž by jeho porucha byla odhalena. „Bohužel, léčení této geneticky podmíněné poruchy v současnosti není možné,“ říká MUDr. Valešová.
Dvě procenta řidičů nerozeznají červenou
U některých profesí je schopnost zdravého vidění nutností. Například profesionální řidiči musí podstupovat pravidelné testy zraku minimálně jednou za dva roky. Mezi řidiči amatérskými ale už není situace tak jednoznačná. „Účastník silničního provozu by měl mít normální barvocit neboli rozlišování barev. Ale podle nových výzkumů je asi 1,5 -2,0 % účastníků silničního provozu postiženo poruchou vnímání červené barvy. U těchto lidí musíme předpokládat, že zvláště znečištěné brzdové a obrysové svítilny poznají později nebo vůbec ne,“ varuje MUDr. Valešová.
