Facebook
Instagram
Nick Vujcic. Slavný australský motivační řečník a podnikatel, kterého zná celý svět. Na jeho přednášky se stojí fronty a jeho diář je plný k prasknutí. Co stojí za jeho životním příběhem? Kde nalezl tento sympatický chlapík tolik síly vyrovnat se s tím, že nikdy neobejme svého syna, protože se narodil bez rukou a nohou?
V místnosti plné lidí sedí na stole a s portem připevněném na triku sympatický muž mluvící o svém životě. Diváci jej přímo hltají a při jeho vyprávění ani nedutají. Občas se zasmějí jeho pozitivním názorům a vtípkům a občas je dojme k slzám. Po skončení jeho povídání si ale uvědomí, že když nejde o zdraví, nejde o nic. Že jejich problémy jsou nic oproti tomu, co prožíval Nick Vujcic, který se narodil bez rukou a nohou. Přes všechny nepřízně osudu to ale dotáhl na velkého řečníka a podnikatele a především je člověkem, který ničeho nelituje a užívá si život.
Tvrdý život bez končetin
Příchod dítěte bývá pro rodinu velice radostnou a očekávanou událostí. 4. Prosince 1982 přišel do Melburnské australské porodnice smutek a šok. Místo roztomilého a zdravého miminka se manželům Vujcicovým narodil chlapeček, bez vyvinutých končetin. Lidově se těmto lidem říká ,,trupíci,“ protože krom trupu a hlavy nemají nic. Odborně se tato vada jmenuje Tetraamalie. Rodiče nikdo nevaroval a oni se tedy neměli na postižení svého syna jak připravit. Přes to všechno se ho rozhodli milovat.
Tvrdé dětství
Od narození podstoupil velké množství testů a vyšetření, které prokázalo, že je Nick plně zdravé dítě. Jen nemá ruce a nohy. Jaký ale bude schopný žít život, si nikdo představit nedokázal.
Byl prvním takto postiženým australským dítětem té doby. Když šel do školy, stát mu přidělil osobu, která mu během vyučování měla pomáhat. ,,V dětství jsem byl závislý na spoustě lidí, ale svou jinakost jsem si neuvědomoval, dokud jsem nepřišel do školy a ostatní se mi nezačali posmívat.“ říká Nick o svých zkušenostech se školou.
Myšlenky na sebevraždu a konec se sebelítostí
Od osmi do dvanácti let to bylo pro Nicka asi nejtěžším obdobím.
,,Uvědomil jsem si, že se už možná budu pořád jenom trápit a že budu neustále někomu na obtíž. Myslel jsem si, že možná nikdy nebudu mít žádnou práci, že se nikdy neožením. Asi nejhorší byl strach ze samoty. Nikdo mi nedokázal pomoci. Měl jsem všechno, co jsem potřeboval, doma jsem byl obklopený láskou, ale přesto jsem byl smutný, protože jsem neměl žádnou naději. Když mi bylo osm, řekl jsem mamince, že se chci zabít. Když mi bylo deset, pokusil jsem se utopit ve vaně. Už jsem nechtěl být rodičům břemenem. Třikrát jsem se obrátil obličejem do vody. Když jsem to udělal poprvé, připadalo mi to jako dobrý nápad, ale když jsem to udělal potřetí, došlo mi, že rodiče by měli ještě větší bolest a pocit viny, než když budu naživu. Tak jsem se rozhodl, že tady zůstanu.“
Dle Nicka mají na jeho velkému úspěchu zásluhu právě jeho rodiče, kteří ho podporovali a milovali.
Co změnilo jeho myšlení
Byl to novinový článek, ve kterém se psalo o postiženém člověku, který našel svou životní lásku a oženil se. To byl první impuls k tomu, aby přemýšlel jinak a přestal se ukájet v neustále sebelítosti. Začal si vážit života. Toho že vůbec může žít. Na ničem jiném nezáleželo. Začal hrát fotbal, plavat a chodit mezi lidi. Založil úspěšnou firmu a především začal lidí povzbuzovat a motivovat. Napsal knihu o krásách života a jak si život užít. Cestuje po světě a jeho přednášky jsou do jednoho vyprodané. V roce 2012 se dokonce oženil a přivedl na svět dva zdravé syny. Jeho životní příběh může být inspirací pro mnohé z nás.
V roce 2010 byl dokonce na návštěvě v Praze, kde taé přednášel. Lístky, na jeho přednášku byly za pár dní kompletně vyprodány.
