Renata (31): Únos nevěsty měl být legrace. S následky se ale potýkám už rok

Když si vzpomenu na naši svatbu, stále ji považuji za jeden z nejkrásnějších dnů svého života. Vzala jsem si muže, kterého jsem milovala a stále ho svým způsobem miluji.

Jenže ten den se stalo ještě něco krásného i strašného zároveň. Dodnes mi to neskutečně komplikuje život. Kamarádi manžela mě podle tradice unesli z hostiny a odvezli do malé hospůdky pár kilometrů od statku, kde jsme se brali. Většina z nich už měla dost vypito a skvěle se bavila.

Vítek (30): Moje platonická láska zrušila zasnoubení. Ihned jsem jí vyznal své city a nestačil se divit

Nemohla jsem na něj zapomenout

Jediný, kdo zůstal střízlivý, protože řídil, byl Martin. A právě s ním jsem strávila necelou hodinu, než nás můj muž našel. Vždy jsme si byli sympatičtí, ale nikdy jsme spolu nebyli sami ani jsme si pořádně nepovídali. Jenže láska se bohužel na nic neptá. Nic se tehdy mezi námi nestalo, kromě té jiskry, která přeskočila.

Po svatbě se náš život vrátil do normálu. Martin občas přišel s ostatními kamarády na grilování nebo na pivo. Tato naše setkání byla už navždy jiná než dřív. Vyhledávali jsme jeden druhého a povídali jsme si. A pak mi jednou napsal: „Nezajdeme na kafe? Potřeboval bych probrat jednu pracovní věc.“ O této schůzce dokonce věděl i můj manžel.

Povídali jsme si skoro tři hodiny. Z toho jen pár minut o práci. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Když jsme se loučili, Martin se na mě podíval a řekl: „Víš, že bych tě nejradši objal?“ Cítila jsem to úplně stejně, ale ustoupila jsem o krok. „Radši to nedělej. Nebo se stane něco hodně špatného,“ řekla jsem a rozloučili jsme se.

Anna (29): Miluji svého přítele, přesto jsem ho bez výčitek podvedla a nechápu proč

Přitahujeme se

Od té doby se občas scházíme. Někdy si odpoledne po práci zajdeme na kávu nebo na krátkou procházku. O těchto schůzkách už Pavel neví. Sama sobě jsem dlouho tvrdila, že jsme jen kamarádi. Jenže pravda je jiná. Stačí, aby se na mě podíval, a mám pocit, že se rozplynu.

Před měsícem jsme seděli na lavičce u řeky. Martin si sedl těsně vedle mě a řekl: „Je to celé špatně, nemá to žádné východisko.“ Jen jsem přikývla. Chvíli bylo ticho. Pak mi vzal ruku do dlaně. Neodtáhla jsem ji. Tiskli jsme si ruce a od polibku nás dělila milisekunda. Nakonec jsme nepodlehli a odsedli si. Ani jeden z nás neudělal první krok.

Klára (28): Vzbudila jsem se vedle spolužáka a nic si nepamatuji. Výčitky z jedné noci mě teď ničí před vlastní svatbou

Nevím, co bude dál

Nejhorší je, že nežiji ve špatném manželství. Pavel je hodný, spolehlivý a má mě rád. O to větší výčitky mám pokaždé, když se s Martinem sejdu. Vím, že už teď překračuji hranice, i když mezi námi nikdy nic nebylo.

Poslední týdny si říkám, že bych se s Martinem měla přestat vídat. Jenže pokaždé, když mi přijde zpráva: „Nemáš chuť na pokec a kávu?“, nakonec vždy napíšu, že ano. Neumím si představit, že bych přišla o manžela. Stejně tak si ale neumím představit, že se Martina úplně vzdám.

Motám se v bludném kruhu, vím, co bych měla udělat, i on to ví. Jenže ani jeden z nás k tomu zatím nenašel odvahu.

Lucie (31): Podvedla jsem skvělého chlapa a neměla přitom výčitky. Teď nechápu sama sebe

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].