Samanta (32): Stydím se za chování svého otce. On snad závidí i těžce nemocnému člověku

Nebyli jsme bezvadná třída. Nebyli jsme ani moc velcí kamarádi. Základní škola byla divná. Byli jsme malé děti a kamarádství jsme si utužili až při třídních srazech. S některými se život nemazlil. A mezi ně patřil i spolužák Ondřej.

Eva (44): Celá rodina mi vyčítá, že je máma v LDN. Ale nepomůže mi nikdo

Třídní srazy odhalily lidské osudy

První sraz jsme měli deset let po dokončení základní školy. Už tam mě šokovalo, jaký osud někteří spolužáci měli. Někdo byl už dokonce rozvedený a jedna spolužačka měla i dítě. Nejhůře osud zamával se spolužákem Ondřejem. V osmnácti letech si udělal řidičský průkaz a ještě téhož roku měl těžkou dopravní nehodu. Dlouho to prý s ním vypadalo všelijak, ale nakonec se vyhrabal z nejhoršího a skončil jen na invalidním vozíku. Z jeho slov všem mrazilo a obdivovali jsme jeho silnou povahu. Jak se rval s osudem.

Vystudoval vysokou školu, podnikal a zaměstnával další lidi. Na to, jak měl ztížený život, byl to soběstačný a úspěšný frajer. Jenže potom se mu zdravotní stav zhoršil a posledních pár let pracuje v chráněné dílně, podnikání musel ukončit. Toho dne jsem si uvědomila, jaké štěstí mám. Mám milujícího manžela, dvě děti a žijeme si spokojeně v bytě s velkou terasou. Sice jsme zadlužení do konce života, ale vlastně nám nic nechybí.

Dominik (30): Moje přítelkyně pracuje z pohodlí domova, zatímco já dřu v nemocnici. Začal jsem ji za to nesnášet

Sraz před měsícem mě hluboce zasáhnul

Před měsícem jsme měli další z mnoha třídních srazů. Jenže Ondřej se nedostavil. Spolužák, který je s Ondřejem více v kontaktu, nám sdělil, že aby toho nebylo málo, Ondřej onemocněl leukémií. Seděli jsme a nikomu se nechtělo ani mluvit. Všem nám běželo v hlavě, že na tyto nemoci jsme ještě příliš mladí. Nikdo neměl chuť k jídlu, tiše jsme si povídali a hovor se stáčel k Ondřejovi.

Po pár dnech od srazu mě napadlo, že bychom mohli Ondřeje maličko podpořit. Zatelefonovala jsem lidem, kteří Ondřeje znají, a uspořádala jsem sbírku. Každý přispěl. Někdo více, někdo méně. Podle své finanční situace. Ale měla jsem radost. Sešla se mi hezká sumička, která alespoň trochu Ondřejovi život zpříjemní. Předala jsem peníze spolužákovi, který je s Ondřejem v osobním kontaktu, a ten mu peníze předal.

Daniel (52): Místo nostalgie přišel strach. Peřiny po rodičích nám přinesly děsivé noční můry

Dobrý pocit z pomoci mě hřeje u srdce

Ondřej nám zaslal dojemný vzkaz, ve kterém nám nejen poděkoval, ale slíbil, že se s nemocí popere a na příští sraz určitě dorazí. To byl celý Ondřej, statečný optimistický chlap. O víkendu jsem byla na návštěvě u rodičů. Svěřila jsem se se svým skutkem rodičům. Oba se shodli na tom, že je strašné, kolik mladých lidí vážně onemocní. Matka mlčela a slova se chopil otec. To, co jsem si vyslechla, to mě doslova šokovalo.

„No já nevím, ale ta sbírka se mi zdá zbytečná. To jste mu dali jako nějak hodně peněz? A kolik jsi dala ty? To jsi to radši mohla dát nám,“ oznámil mi s kamennou tváří otec. Nevěřila jsem vlastním uším. Rodiče žijí ve vlastním domě, jezdí každý rok na dovolenou k moři, jsou oba zdraví a mají důchod tak vysoký, že se nemusí nijak omezovat. A otcova slova mi přišla jako závist. Oni závidí pár tisíc někomu, kdo prožívá složitou životní situaci. Myslela jsem si o rodičích, že umí být více nad věcí.

Veronika (21): Když moje máma umírala, dozvěděla jsem se šokující tajemství o mém původu

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].