Eva (44): Celá rodina mi vyčítá, že je máma v LDN. Ale nepomůže mi nikdo

Kdyby mi někdo před pár lety řekl, že se ocitnu v situaci, kdy budu denně obhajovat každé své rozhodnutí, vysmála bych se mu. Byla jsem samostatná, v práci úspěšná, doma se vždy sešly dva pěkné platy, vzali jsme si hypotéku, koupili vlastní byt, vše klapalo – jednoduše jsem držela otěže svého života pevně v rukách. Nyní je vše jinak. Stále dělám, co mohu, ale nemám se dobře a navíc jsem ta špatná. Aktuálně žiji s pocitem, že cokoliv udělám, je k ničemu.

Jana (45): Vychodila jsem bolest i strach z budoucnosti. Stačilo vyměnit kabelku za batoh a prostě jít

Zůstala jsem na všechno sama

Pár měsíců po rozvodu s bývalým mužem, který udělal dítě své studentce, prodělala má máma lehčí mrtvici. Od té doby jsem se o ni starala – nakupovala, vše zařizovala, vozila jí jídlo, občas u ní přespala. Jenže pak už máma sama být nemohla. Přestala úplně chodit, byla stále více zmatená, potřebovala péči čtyřiadvacet hodin denně.

„To nějak zvládneš, vždycky jsi byla neuvěřitelně výkonná,“ opakoval mi dokola bratr, který žije v Hamburku. Když jsem mu připomněla, že jsem sama, mám hypotéku, dvě práce a mám doma šestnáctiletého syna s ADHD, jen si povzdechl: „Ale přece ji nedáš do LDN!“ To bylo vše, čím pomohl a co pro mámu udělal – jen řeči! Věděla jsem, že to nezvládnu, ale i tak jsem se cítila provinile.

Monika (35): Všechny hodiny mé matky se zasekly ve stejném čase. Přišla mi oznámit svůj odchod

Výčitky od lidí, kteří nepomohou

Nejhorší jsou máminy mladší sestry. „My bychom ji tam nikdy nedaly,“ opakují mi pokaždé. Když jsem se zeptala, jestli si ji tedy vezmou k sobě, vždy jsem se dověděla, že na to už nemají sílu a podobně. A já snad ano? Za mamkou do LDN chodí, vždy ji úplně rozloží svými radami a názory. Podle nich jsem ta nejhorší…

Bratr mi volá jednou za týden, za mamkou byl jen jedinkrát, a to ještě když jel do Čech na služební cestu. „Jak to s ní vypadá? Trápí se, viď. To víš, chtěla by být doma, jako my všichni,“ ryje do mě. Argumenty mohu mít stokrát logické, vždy mě nějak utře. Nemám sílu s každým bojovat a vysvětlovat, že jsem u mámy třikrát do týdne, což si musím v práci někdy tvrdě obhajovat, protože proto občas musím odejít dřív, anebo nemohu zůstat přesčas. Na osobní život jsem aktuálně rezignovala.

Petra (34): Zemřela mi máma a já necítím vůbec nic. Byla zlá i na smrtelné posteli

Točím se v kruhu

Jsem vyčerpaná a naštvaná. Nikdo se mě nezeptá „Jak to zvládáš?“ nebo „Můžu ti s něčím pomoct?“ Poslouchám jen výčitky a „chytré“ rady. Do toho stále pochybuji, zda jsem se rozhodla správně.

Sice vím, že kdybych to neudělala, tak bych se jednoho dne asi zhroutila, ale na druhou stranu je tu realita zařízení, kde nechce svůj život dožít prakticky nikdo. Mamky je mi líto, každá návštěva je těžká, máma chce domů, já se obhajuji, vysvětluji, točím se v kruhu.

Klára (45): Těšila jsem se na volnost a svobodu. Místo toho jsem dostala do péče svou neteř

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].