Jitka (48): Sestry věří v zázrak, já vidím jen nekonečné utrpení. Kvůli mámě prožívám nejhorší dilema svého života

Nikdy bych nevěřila, že jednou vyslovím přání, aby moje vlastní máma zemřela. Když to řeknu nahlas, zní to naprosto příšerně. Jenže kdo neviděl, jak dnes žije, ten to nemůže soudit. Mamince je osmdesát osm let a poslední rok tráví střídavě v různých LDN a v nemocnici. Kvůli infekci ve zlomené kosti prodělala už třikrát celkovou sepsi. Lékaři nám otevřeně řekli, že infekce se bude s největší pravděpodobností neustále vracet, protože zdroj problému nelze stoprocentně odstranit a její organismus je stále slabší. K tomu má řadu dalších nemocí. Mé dvě sestry trvají na tom, že se musí léčit dál. Já jediná si myslím něco jiného.

Eva (44): Celá rodina mi vyčítá, že je máma v LDN. Ale nepomůže mi nikdo

O hospici nechtějí sestry slyšet

Když za mámou přijdu, pokaždé mě zasáhne, jak moc se změnila. Je už úplný ležák. Sama se ani neotočí na bok – víc asi popisovat nemusím. Je absolutně odkázaná na druhé. Často bývá zmatená. Někdy mě pozná, jindy se mě ptá, kdo jsem. Občas si myslí, že je doma nebo chce jít nakoupit, přestože už dávno nedokáže vstát z lůžka.

Když jsem jednou po návštěvě seděla na chodbě a plakala, zastupující lékař mi řekl: „Vaše maminka je velmi křehká. Její tělo má za sebou obrovskou zátěž. Neuvažovali jste o hospici?“ Samozřejmě, že jsem uvažovala, ale sestry o tom nechtějí slyšet a máma, když je orientovaná, tak také ne. Ale jaký má to neustálé léčení, převážení po nemocnicích, jehly, vyšetření a podobně v jejím věku a stavu smysl?

Ivka (34): Tchyně odložila tchána do LDN a odmítala ho vzít zpět domů. Její výmluvy měly ale jiný důvod, než všem tvrdila

Sestry vidí naději, já utrpení

Poprvé jsem svůj názor vyslovila po posledním návratu z nemocnice. Máma měla za sebou další sepsi, další dny na JIP a týdny na oddělení a další dávky antibiotik. Když jsme seděly se sestrami u kávy, řekla jsem: „Nevím, jestli jí tímhle vším ještě pomáháme.“

Nastalo hrobové ticho. „Jak můžeš něco takového říct?“ vyjela na mě starší sestra. Mladší jen nevěřícně kroutila hlavou. „Ty chceš, aby umřela?“ Jenže já to tak nevnímám. Nechci její smrt. Chci, aby neměla bolesti, aby dožívala důstojně. Sestry pořád mluví o boji a naději.

Zuzana (58): Můj život nebyl snadný, trápení jsem si užila víc než dost. Měla jsem jenom jednu jistotu

Modlím se za klid, ne za zázrak

Žiji v permanentním stresu a v podstatě i pochybnostech o sobě samé. Neměla bych věřit stejně jako zbytek rodiny? Pak si ale vybavím mámu takovou, jaká bývala. Aktivní, samostatnou, krásnou, hrdou... Člověka, který nesnášel představu, že by byl jednou na někom úplně závislý.

Nedávno jsem seděla u její postele. Máma měla zavřené oči a zdálo se, že spí, jen jsem ji držela za ruku. Jenže nespala. Na okamžik otevřela oči a zašeptala: „Už jsem strašně unavená.“ Tu větu nemohu dostat z hlavy. Od té doby se každý večer modlím. Ne za uzdravení, protože tomu už sama nevěřím. Modlím se za klid. Za vysvobození. Za to, aby už nemusela absolvovat další převozy, další infekce, další návraty do nemocnice. Mé sestry by mě za ta slova odsoudily. Jenže je opravdu láska držet člověka při životě za každou cenu? Není projevem skutečné lásky právě to dovolit mu důstojně odejít?

Petra (34): Zemřela mi máma a já necítím vůbec nic. Byla zlá i na smrtelné posteli

Další příběhy ze života

Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].