Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Z počáteční dokonalé lásky se brzy stalo vězení plné podezření a kontroly. Michalovy neustálé výslechy, sledovací aplikace a čtení zpráv Lenku ponižovaly. Naštěstí jednoho dne našla dostatek odvahy od všeho utéct...
Zpočátku jsem si byla jistá, že jsem potkala muže, který mě opravdu miluje. Michal volal každý den, psal zprávy a zajímal se o to, co dělám a jak se cítím. Považovala jsem to za důkaz lásky a něhy. Postupem času jsem si ale všimla, že jeho otázky jsou stále podezřívavější a každá moje odpověď je pro něj nedostatečná. Kdykoliv jsem vyšla z domu, měla jsem pocit, že mě sleduje. Přestala jsem se cítit svobodně a uvolněně i v těch nejběžnějších situacích.
Jeho láska se změnila v podezření
Jednou jsem se vrátila z práce o něco později. Zastavila jsem se na kávu s kolegyní Alicí, která se potřebovala vypovídat. Čas nám utekl rychleji, než jsem čekala, a na telefonu jsem našla tři zmeškané hovory od Michala. Když jsem mu zavolala zpět, okamžitě se bez pozdravu zeptal, kde jsem.
I když jsem mu vysvětlila, že sedím s Alicí v kavárně, začal se vyptávat, jestli je tam s námi ještě někdo, protože v pozadí slyší mužský hlas. Doma mě pak přivítal ledovým mlčením a rýpavou poznámkou, že jedna káva přece nemůže trvat tak dlouho a jestli mu náhodou nechci říct, s kým jsem byla doopravdy.
Můj každý krok byl pod dohledem
Jednoho rána mi Michal navrhl, abychom si navzájem nainstalovali do telefonů sledovací aplikaci. Prý pro jistotu a pro klid duše. „Aby sis mohl ověřit, jestli jsem opravdu v obchodě?“ zeptala jsem se s ironií. Přesto jsem souhlasila, protože jsem neměla co skrývat a naivně věřila, že ho to uklidní.
Mýlila jsem se. Brzy začaly výslechy. „Co jsi dělala v téhle ulici v 15:17? Tam přece žádný obchod není.“ Nebo: „Proč ti cesta domů trvala čtyřicet minut, když to normálně zvládneš za patnáct?“ Začala jsem si připadat jako vězeň, který musí obhajovat každý svůj krok. Své trasy jsem plánovala tak, aby nevypadaly „divně“.
Podezření měl i na veřejnosti
Byli jsme pozvaní na narozeninovou oslavu přátel. Váhala jsem, jestli jít, protože Michal už dříve dokázal udělat scénu na veřejnosti. Nakonec jsme šli. Vše se zdálo v pořádku, dokud mi nepřišla zpráva od Alice ohledně změny pondělní porady. Michal si všiml jejího jména na displeji.
„Co po tobě chce v sobotu večer?“ zeptal se potichu, i když se na ostatní stále usmíval. „A je to vůbec ona? Nebo máš pod jejím jménem uloženého někoho jiného?“ zeptal se. Stáli jsme v rohu místnosti, zatímco ostatní se bavili, a já cítila, jak se ve mně všechno stahuje. Večer pro nás skončil brzy a v tichosti.
Poslední kapka
Všechno se zlomilo, když jsem náhodou zjistila, že Michal čte mé soukromé zprávy. Ne ty v telefonu, ale ty, které jsem psala sestře na notebooku. Kdysi jsem mu dala heslo, když jsem potřebovala s něčím pomoct, a nenapadlo mě, že ho zneužije. Jednou večer u večeře prohodil: „Zajímalo by mě, co by tvoje sestra řekla, kdyby znala celou pravdu.“
Když jsem se nechápavě zeptala, co tím myslí, dodal s falešným úsměvem, že bych jí možná měla napsat, že nejsem tak svatá. V tu chvíli mi to došlo. „Ty čteš moje zprávy?!“ vybuchla jsem. „Když nic neskrýváš, proč se tak rozčiluješ?“ odpověděl klidně, jako by na to měl plné právo. Pochopila jsem, že to není žárlivost, ale obsese.
Konečně zase dýchám
O týden později jsem se odstěhovala. Bez křiku a hádek. Řekla jsem mu, že neodcházím za někým jiným, ale protože už nedokážu žít ve vztahu, kde musím denně dokazovat svou nevinu. Nejdřív nevěřil, pak začal prosit a slibovat, že se změní.
Potřebovala jsem ticho. Postupně jsem si zase zvykla jít na kávu bez pocitu viny nebo se procházet ulicemi, které si sama vyberu, aniž bych analyzovala, zda je má trasa „logická“. Nelituji té lásky. Naučila jsem se hodně o důvěře, hranicích a o tom, že nikdo nemá právo vlastnit každý kousek mého života. Teď je nejdůležitější, co je se mnou. Mám klid. Mám sama sebe. A to už si vzít nenechám.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
