Herečka Sarah Haváčová vstoupila do armády a učí se házet granátem: Uniforma není kostým, je to čest

Herečka Sarah Haváčová (35) na sebe upozornila v televizním filmu o Bedřichu Smetanovi a aktuálně exceluje v minisérii Metoda Markovič coby Eva Markovičová. Veřejnost ovšem zaujaly také její nevšední vojenské aktivity v aktivních zálohách, kde se vypracovala do hodnosti svobodnice.

V armádě už působí také její sestra a nedávno se od svého otce dozvěděla, že se hodlá připojit i on. „Když mi to táta zavolal, byly jsme se sestrou úplně paf. Vůbec jsme to nechápaly. Navíc táta Vyškovem prošel před čtyřiceti lety, fungoval tam, nelíbilo se mu tam, dokonce si šel sednout do vězení, protože řekl, že nebude pro tenhle režim sloužit jako voják. Takže si to musel odsedět, a nakonec ho pustili na amnestii,“ popisuje, jakým obloukem se její táta nyní znovu navrací ke své vojenské povinnosti.

Mimo tyto příjemné kratochvíle ovšem Sarah čelí také nepříjemnostem s bulvárními médii, především ze strany paparazzi fotografů. Ti na začátku letošního roku necitlivě zveřejnili její vztah s hercem Davidem Prachařem (67). „Spojují mě s knězem Markem Váchou, to je můj blízký přítel, můj člověk, já ho prostě miluju – klidně to takhle řeknu. Davida Prachaře taky miluju, to je můj partner. Klidně to nahlas říkám. Ale nikomu do toho nic není,“ vzkázala do kamery herečka.

Sarah Haváčová odtajnila svůj vkus na muže: Mám ráda gentlemanství, noblesu a pozornost

Sarah Haváčová je v aktivních zálohách armády ČR

Sarah, pojďme k tvé neobvyklé volnočasové aktivitě – svobodnice Haváčová.
Minulý týden jsem se vrátila z vojenského výcviku. Jsem v aktivní záloze Krajského vojenského velitelství hlavního města Prahy. Mám hodnost svobodnice, což je hned po vojínce ta jedna frčka. Loni v srpnu jsem ve Vyškově pořád slyšela vojínka, a teď když jsem se měla hlásit, chtěla jsem říct zase vojínka. Jenže jsem už svobodnice.

Co bylo na tomhle výcviku nejtěžší?
Musela jsem se vrátit dřív kvůli chystané premiéře, takže jsem neabsolvovala veškerá cvičení, jako je hod granátem, na který jsem se těšila. Budu to absolvovat příště. Pak se tak střílí z krátké a z dlouhé zbraně.

To je tak divný! Ty ses těšila na hod granátem?
Ale to je realita. Já jsem se těšila, že to budu mít za sebou, protože to je velká věc, poprvé si hodit granátem. Všichni ti vojáci si to pamatují. Moje ségra to nedávno absolvovala a měla hrozný nervy.

Umíš házet normálně?
Často své feně Mášence hážu klacky, a když jsme ve Vyškově dělali nácvik hodu granátem – bohužel jsme neházeli ostrým, protože opravovali házeliště – tak jsem si představovala, že hážu Máše ten klacek, aby to letělo co nejdál. Takže s tím cvičným jsem se naštěstí trefila tam, kam jsem měla, do výseče, ale s ostrým jsem ještě neházela. S ostrým házela má sestra minulý týden na tom výcviku. Obě dvě jsme v aktivní záloze a jsou to hrozný nervy. Musí se to nacvičit – odjistíš, držíš, hodíš. Až to budu mít za sebou, tak o tom promluvím.

Nicméně, ptala ses, co bylo nejtěžší. Tak kromě střelby, nacvičovala jsem z krátké a z dlouhé zbraně, tak je pro mě pořád těžká práce s materiálem. Ještě jak je zimní období… my jsme i přespávali venku v lese, takže člověk se musí správně obléknout.

A to je materiál?
Ano. Správně se obléknout. Vzít si opasek, sumky, náboje, helmu, baťoh, prostě výstroj. Sžít se s tím „kostýmem“. Není to kostým, je to uniforma. A vzít si uniformu je vždycky čest. Ale sžít se s tím, že jsem v uniformě se vším, co k ní patří, je pro mě stále ještě oříšek. Jsem pořád ještě na bodu nula nebo 0,1. Pořád je přede mnou ještě dlouhá cesta.

Tvoje sestra, která je s tebou v aktivních zálohách, je mladší?
O devět let mladší sestru.

To je zase jiná generace.
Právě. Ale narůstá to. Ženy vstupují do armády a není to rozhodně překážka, že jsme holky. Jasně, že člověk třeba není tolik fyzicky výkonný – nebo záleží, jak v čem. Jsme drobnější, běžíme o trošku pomaleji než kluci, uneseme méně, to je logické. Ale co jsem viděla, tak ty holky jsou také silné. Kolikrát jsou v nějakých věcech možná i odolnější než kluci. Nechci to srovnávat, každý tam má svoji úlohu, a co se mi líbilo, tak byl ten zápal a motivovanost, a také smysl pro věc. Ti lidé tam jsou, aby se něco naučili a chránili naši zem.

Naše generace to měla jinak, moji spolužáci čekali na to, až vojna skončí. Potřebovali jít aspoň na dva roky na vysokou, aby se tomu vyhnuli.
Já to chápu, ale to se hodně změnilo. Armáda je dnes úplně jiná.

Tomu rozumím, obzvlášť se začátkem války na Ukrajině.
To ano, to byl pro mě důvod, proč jsem vstoupila do té zálohy.

Dvě důležité rady odborníka na sebeobranu: Noste s sebou pepřový sprej a předvídejte, doporučuje Petr Mrňa

Táta šel radši do vězení než na vojnu, teď otočil

Co na to tvoji rodiče?
Hele, stala se velká věc! Dobře, maminka úplně nadšená není, ta by nás raději viděla někde jinde, třeba v knihovně. Ale táta, který to moc nekomentoval, jako vůbec, tak z ničeho nic zavolal a říkal: „Sári, já jsem se rozhodl vstoupit do aktivní zálohy. Je mi přes šedesát, co pro to mohu udělat?“ Protože branná povinnost je pro Čechy a Češky do šedesáti let, takže už by z toho mohl být vyvázaný. Ale na teoretické i praktické rovině je pořád možné se zapojit do aktivní zálohy. Jen tu praktickou musíme ještě objevit, zjistit jak na to, a už to řešíme i s panem ředitelem našeho velitelství. Táta se asi zapojí do aktivní zálohy.

Když mi to táta zavolal, byly jsme se sestrou úplně paf. Vůbec jsme to nechápaly. Navíc táta Vyškovem prošel před čtyřiceti lety, fungoval tam, nelíbilo se mu tam, dokonce si šel sednout do vězení, protože řekl, že nebude pro tenhle režim sloužit jako voják. Takže si to musel odsedět, a nakonec ho pustili na amnestii. Tímhle prazvláštním příběhem se zase vrací zpátky na buzer plac ve Vyškově, kde se skládají přísahy. Byl se tam podívat v srpnu, když jsme tam se ségrou skládaly přísahu. „Já jsem tady byl před čtyřiceti lety! To je tak zvláštní pocit.“ No a najednou bum, po pár měsících mi říká, že to chce znovu absolvovat.

Tak skvěle, kolik máš ještě příbuzných?
Ještě mám staršího brášku. Ten by šel hned, ale má dvě malinké děti a jeho žena by asi nebyla úplně ráda, kdyby šel do zálohy kvůli času. Je učitel, má dvě práce, učí na střední a na vejšce, a do toho se ještě věnuje politice na regionální úrovni. Takže ten slouží společnosti nějak jinak. Ale já myslím, že všechno má svůj čas. Bráška se brzo taky přidá do služeb armády. A ještě mám osmiletého bráchu Vojtu.

Od kolika let se může?
Myslím, že od těch osmnácti, ale existuje cvičení i pro středoškoláky. Neříkám: „Pojďme všichni do armády!“. Ale dobře už bylo, nechci vůbec strašit, ale všichni vnímáme, jak se svět točí. Neříkám, že všichni máme jít do zálohy, to vůbec ne. Ale kdo to trošku cítí nebo má potřebu být připraven – říká se: „Když chceš mír, chystej se na válku.“ Je potřeba tu bezpečnost naší země podpořit. Cítím, že to je povinnost každého z nás.

Musím říct, že u mě se tohle uvažování proměnilo s věkem – konkrétně s narozením dcery.
Myslím, že pro mámy a pro rodiče je v první řadě přivést děti na svět a vychovat z nich zdravé jedince. To je základ. Pro to mám naprosté pochopení. A cítím, že by byl problém toho manžela nebo bráchu, syna nebo dceru poslat do války.

I proto jsem se ptala, jak reagují vaši rodiče. Představa, že někde pobíháte s odjištěným granátem, jim asi nemusí být úplně příjemná.
Rozumím, proto neříkám, že je tahle cesta jediná a správná. Touhle cestou jdu já, já ji považuji za správnou, ale naprosto rozumím, když to člověk cítí jinak. Ale s přihlédnutím k tomu, jak se svět točí, je pro mě tohle jakési logické vyústění mého fungování a nazírání na svět.

Pětinásobný otec David Prachař: Čtyři roky před sedmdesátkou začíná nový život

David Prachař je můj partner, moje soukromí není věc veřejná

Sarah, začátkem letošního roku jsme se v bulváru nedočítali o tvé práci, ale spíše o tvém osobním životě. Jak se ti s tím žije a jak to zvládáš?
Na začátku roku, když se strhla taková mediální lavina, tak to pro mě bylo nečekané. Není to příjemné.

To úplně chápu.
Spojují mě s Markem Váchou, to je můj blízký přítel, můj člověk, já ho prostě miluju – klidně to takhle řeknu. Davida Prachaře taky miluju, to je můj partner. Klidně to nahlas říkám. Ale nikomu do toho nic není. To je můj soukromý život a já budu sdílet to, o čem chci mluvit a co považuju za důležité. A nemyslím si, že je důležité, abych sdílela svůj osobní život. Moje soukromí není věc veřejná. Proto mi nedělá dobře a trápí mě, pakliže jsme foceni na ulici před domem, kde David žil nebo případně když jel za mnou do místa, kde jsem já dříve bydlela, a fotí nás paparazzi.

Pro mě bylo nejhorší, že vás vyfotili v kostele.
Tím to celé začalo, a to bylo pro mě velké zklamání. Salvátor je pro mě důležité místo, já jsem tam byla před dvěma lety biřmovaná, a moc mě to mrzelo. Protože si říkám: „Proč mě fotí v kostele, když se máme modlit? Dívat se k Bohu.“ A mrzelo mě to, bolelo mě to, nebudu říkat že ne.

Vrátím se k tomu paparazzi, přijde mi to nechutný. V dnešním světě GDPR, kdy je ochrana všeho – když chceš o někom točit dokument, musíš mít k tomu milion podpisů, na všechno je třeba nějaký souhlas, že dotyčný souhlasí, že bude jeho tvář mediálně prezentovaná. Myslím, že je dobré se bránit. My se také bráníme, budeme se právně bránit, pakliže to bude pokračovat, tak to poženeme k soudu. Je potřeba nějak nastavit hranice. Není to správně, že se bulvár takhle chová. A žádám bulvární média, aby moje soukromí a soukromí mých blízkých lidí ctila, a nechala nás být. Děkuju.

Jste veřejně známé osobnosti a my budeme rádi, když vás uvidíme a budete šťastní. Nikdo nepřeje nikomu nic špatného. Na druhou stranu – dá se s tím počítat. Takový mediální náraz je těžký pro každého.
Jo, ale nechci to. Nelíbí se mi to a není mi v tom dobře. To na rovinu řeknu. Nebudu říkat, že jsem ze železa, nejsem. Má to na mě nějaký vliv a je mi z toho nehezky. Chtěla bych se soustředit na nějaké příjemné věci a snažím se o to, ale ne vždy to jde. I to, že se mluvilo o tom, kde žijí moji rodiče – mně to prostě vadí, že mi to narušuje soukromí mé rodiny. Trošku mě mrzí i jiná věc. Nedávno jsem dělala jeden rozhovor a strhla se strašná smršť a je mi to líto. Nečtu ty komentáře, ale píšou mi moji kamarádi, co jsem si dovolila říct.

Móda z premiéry Metody Markovič: Sarah Haváčová se blýskla originálním účesem, Besky drahou kabelkou

Deprese je nemoc a kdo nechce děti, ať je nemá

Aha, na to jsem se tě chtěla také zeptat.
Hrozně mě to mrzí. Chci nahlas říct, že deprese je nemoc. Kdokoliv kdo ji má, prosím, lečte se s nimi. Je mi to líto, pakliže ji máte. Když má člověk zlomenou ruku, jde k doktorovi, k chirurgovi, jde se vyšetřit. Když má zlomenou duši, jde k lékaři, k psychiatrovi. Je to správně. Rozhodně to člověk nesmí podcenit. To chci nahlas říct. Nevím, co se tam strhlo za smršť, a je mi to líto.

Titulky zněly, že tvrdíš, že psychické nemoci neexistují a že to lidé hrají.
Netuším, nevím, je mi to líto. Snažím se nečíst ty titulky, nečíst komentáře, jinak bych se musela úplně zbláznit. Ještě jsem narazila na to, že se vysmívám bezdětnosti nebo něco takového – ani omylem. Já chci říct, že kdo nechce mít děti, nechť je nemá, v pořádku. Kdo chce mít děti, ať je má, taky v pořádku. Je mi líto lidí, kteří děti chtějí mít a nemůžou, moc bych všem přála, aby je měli.

Ale já cítím, že poslední zhasne. Demografická křivka klesá a za mě jako Sarah Haváčovou je správně mít děti. Ale když je někdo mít nechce, nechť je nemá. Nesoudím to. Každý ať žijeme svůj život nejlépe, jak umíme. Já nemám mokasíny ani boty nikoho z vás a netroufám si soudit životy nikoho jiného. Proto mě mrzí, když mi moji blízcí píšou, co se stalo a co jsem řekla, a že mi to neudělalo dobrou službu. Bylo by hezké, kdyby se mezi nás dostal trošku klid, moc bych nám to všem přála.

O čem dalším promluvila Sarah Haváčová:

• O natáčení Metody Markovič a jejím vztahu s Petrem Lněničkou
• Jaká byla její studia a kdy si zahrála Shakespearovu Ofélii
• Jak v sobě objevila víru v Boha
• Proč se doopravdy neuskutečnila premiéra nového představení Dědictví s Davidem Prachařem

Na fotografie Sarah Haváčové se můžete podívat v naší fotogalerii.