
Pár minut před obřadem klečel Saše u nohou ženichův bratr a prosil ji, aby svatbu zrušila. Saša se sice nakonec vdala, ale teď musí žít s tajemstvím, které by mohlo zničit celou rodinu.
Před třičtvrtě rokem mě můj přítel Oliver požádal o ruku. Byl to nejšťastnější den mého života a samozřejmě jsem okamžitě řekla ano, protože s Oliverem chci strávit zbytek svého života.
Měla jsem skvělé vztahy s jeho rodinou
Mám velmi ráda nejen Olivera, ale i celou jeho rodinu. Oliverovi rodiče mě přijali jako svou dceru a od té doby, co je znám, jsou na mě neskutečně hodní a chovají se ke mně, jako bych byla součástí jejich rodiny odjakživa. Dobře si rozumím i s jeho mladším bratrem Alexem, se kterým jsme si nesmírně padli do oka. Máme podobnou osobnost, hodně živelnou a veselou, a jsme oba velcí extroverti.
Svatbu jsme s Oliverem měli před několika týdny a rozhodně to byl zážitek na celý život. A to hlavně právě kvůli Alexovi.
Před obřadem za mnou přišla nečekaná návštěva
Stalo se to tedy v můj svatební den. Přípravy už byly v plném proudu, vše bylo již téměř nachystáno a na místě už byla i většina pozvaných. Já jsem se připravovala na samotný obřad, moje sestra a maminka mi pomáhaly, abych vypadala skvěle. Byla jsem velmi nervózní, ale ne snad pro nějakou nejistotu z toho, co mám v plánu udělat, ale prostě pro to, aby se nic nepokazilo. Od rána mě bolelo břicho a necítila jsem se úplně ve své kůži. Když se tedy blížil moment, kdy se vydám před oltář, požádala jsem všechny ženy, co se mnou byly v místnosti a pomáhaly mi s přípravou, aby mi daly chvilku o samotě. Samozřejmě mi vyhověly a já jsem se mohla v klidu vydýchat a nechat ze sebe setřást nervozitu. Sledovala jsem hodiny, za bezmála deset minut jsem měla být připravena, aby mě táta mohl odvést za mým nastávajícím. Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
„To už je čas? Už jdu,“ vyhrkla jsem překvapeně a popadla kytici, která ležela na stole. Myslela jsem si, že hodiny jdou třeba špatně a táta už pro mě jde, ale pak se otevřely dveře a dovnitř vešel někdo úplně jiný.
„Sašo? Mohu dál?“ zeptal se dotyčný a já se na něj překvapeně podívala.
„Alexi, co ty tady? Jasně, pojď,“ pobídla jsem ho a on za sebou zavřel dveře. Vypadal velmi nervózní a na čele mu rašily kapičky potu. Odkašlal si.
„Prý ti nebylo dobře,“ začal a já jsem přikývla.
„To víš, jsem nervózní,“ usmála jsem se a posadila se na židli, „copak potřebuješ?“
Učinil šokující přiznání
„Víš, mám už dlouho něco na srdci a musím ti to říct,“ začal opatrně a pak se ke mně přiblížil, „už dlouho mě to trápí a prostě to musím dostat ven, jinak bych si to nadosmrti vyčítal.“
Než jsem se nadála, padl přede mě na kolena a ruce mi položil do klína. Zvedl na mě hlavu a hleděl na mě nešťastnýma očima.
„Neber si mého bratra, Sašo, vdej se za mě,“ vyjekl a mně spadla brada, „od té doby, co tě k nám Oliver přivedl, tě beznadějně miluju. Nikdy jsem nepotkal úžasnější ženu, než jsi ty… naprosto jsi si mě získala a celého jsi mě ovládla. Nemůžu bez tebe žít.“
„Alexi, já… nemám slov,“ zašeptala jsem a srdce se mi divoce rozbušilo. Nevolnost se mi okamžitě vrátila a celou mě polil pot… co se to proboha děje? Proč mi bratr mého nastávajícího vyznává lásku? Pár minut před obřadem?
„Vím, že mě teď musíš mít za blázna, ale nadosmrti bych si vyčítal, že jsem ti neřekl, co k tobě cítím,“ pokračoval dál a vzal moje dlaně do svých, „prosím tě, neber si Olivera a dej šanci mně.“
Snažila jsem se mu domluvit
„Ale já Olivera miluju,“ odpověděla jsem a měla jsem pocit, že se ze samého stresu snad pozvracím nebo omdlím, „a je to tvůj bratr, Alexi. Tohle mu nemůžeš udělat. My se milujeme.“
„Já vím, ale… nemůžu si pomoct,“ zakňoural a do očí se mu nalily slzy, „tolik bych tě chtěl!“
Opatrně jsem vyvlékla dlaně zpod těch jeho a uvědomila si, že se mi klepou. Bylo mi hrozně, nic takového jsem dneska rozhodně zažít nechtěla. Opatrně jsem položila dlaně Alexovi na tváře a pozvedla jeho obličej ke svému.
„Teď mě dobře poslouchej,“ vydechla jsem rozklepaným hlasem, „Alexi, musíš okamžitě odejít. Sice mi lichotí, co mi říkáš, a taky tě mám ráda, ale spíš jako bratra než jako milého. Dneska je můj svatební den a beru si tvého bratra. Musíš to pochopit a vzít to na vědomí.“
„Ale,“ začal potichu, nenechala jsem ho ale domluvit.
„Alexi, prosím! Tohle je můj svatební den a jestli mě opravdu tak miluješ, jak tvrdíš, necháš mě si ho užít a vzít si tvého bráchu. A budeme dělat, že se tenhle rozhovor nikdy, nikdy nestal.“
Od té doby se mě straní
Alex vypadal, že mu moje slova zlomila srdce, nakonec se mi ale tiše omluvil a odešel. Bylo mi ještě hůř, než předtím, hlava mi zůstala plná otázek a srdce divoce bilo. I tak jsem se po pár minutách vzchopila, vše se pokusila hodit za hlavu a došla k oltáři za mým vyvoleným. Zbytek dne jsem se Alexovi vyhýbala, jak to šlo. Cítila jsem se ohledně jeho vyznání nesmírně nepříjemně, měla jsem hlavně hrozný strach, jak ovlivní vztahy v rodině, kam jsem se právě přivdala.
Martin (40): Kvůli dědictví se z mých sourozenců stali cizí lidé. Peníze byly důležitější než rodina
Zařekla jsem se, že si jeho vyznání vezmu do hrobu
Díky bohu si zřejmě i Alex uvědomil, jaký by to mohlo mít dopad, kdyby někdo přišel na to, že je zamilovaný do manželky svého sourozence. Od svatby se mi víceméně vyhýbá, je ke mně odměřený, skoro až chladný. Chápu to, přeci jen jsem mu asi svým odmítnutím ublížila, je mi to ale líto a upřímně mě to mrzí. To si vážně myslel, že kvůli němu zahodím vše, co jsem s Oliverem budovala? Rozhodla jsem se, že si náš rozhovor v den mé svatby s sebou vezmu do hrobu a že se o něm nikdy nikdo nedozví. Doufám, že to tak má Alex taky a že už spolu podobný rozhovor snad nikdy nepovedeme.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].




