Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Simoně bylo líto kolegyně, která si stěžovala na vedro ve městě. Pozvala ji na víkend na svou chatu u vody. Během jediného večera ale zjistila, že kolegyně ví až podezřele mnoho detailů z jejího života.
V průběhu několika dní se Praha proměnila ve výheň. Asfalt na ulicích měknul, vzduch se tetelil nad kapotami aut a v naší kanceláři už týden pořádně nefungovala klimatizace. Všichni byli podráždění, unavení a jediné, o čem se dalo mluvit, byl útěk někam k vodě.
Já jsem měla štěstí. Chata po dědovi na břehu Slapské přehrady byla mým útočištěm, místem, kde stín vzrostlých borovic vždycky nabízel úlevu. Měla jsem v plánu tam jet na víkend, abych se trochu zchladila.
Pozvala jsem kolegyni na chatu
Klára nastoupila do našeho oddělení teprve před měsícem. Byla tichá, vždycky upravená, s nenápadným úsměvem, který působil trochu plaše. Během obědových pauz si často stěžovala, jak je v jejím podkrovním pronájmu na Žižkově k nevydržení. Říkala, že v noci vůbec nespí a že by dala cokoliv za trochu čerstvého vzduchu.
Bylo mi jí líto. A tak jsem udělala to, co mi v tu chvíli připadalo jako správné. „Kláro, jestli nemáš na víkend plány, pojeď se mnou na chatu,“ navrhla jsem jí v pátek u kávovaru. „Je tam voda a hlavně chládek. Můj přítel jel na služebku, tak si uděláme klidný holčičí víkend.“
Oči se jí rozzářily. Poděkovala mi s takovým nadšením, až mě to trochu zaskočilo, ale přičítala jsem to vyčerpání z vedra.
Cesta plná podivných náznaků
Vyrazily jsme hned po práci. Cesta z Prahy byla ucpaná, takže jsme měly spoustu času na povídání. Zpočátku to byla klasická konverzace nových kolegyň. Bavily jsme se o práci, o nadřízených, o filmech. Ale pak Klára začala stáčet řeč na můj osobní život.
„S Tomášem už jste spolu docela dlouho, viď?“ zeptala se, zatímco sledovala ubíhající krajinu za oknem.
„Sedm let,“ odpověděla jsem s úsměvem.
„To je docela dlouho,“ povzdechla si. „A to vám to pořád tak klape? Tomáš je prý workoholik. Neštve tě to někdy, když je pořád někde pryč?“
Zarazila jsem se. Nikdy jsem v práci nemluvila o tom, že by byl Tomáš workoholik. Vlastně jsem o našem vztahu před Klárou neřekla víc než to, že spolu žijeme. „Kdo říkal, že je workoholik?“ zeptala jsem se.
Klára mávla rukou. „Ale, znáš to. Lidi v kanceláři pořád o nečem tlachají.“
Nechala jsem to plavat. Řekla jsem si, že to asi zaslechla od někoho z mých starších kolegyň, i když mi to přišlo zvláštní. Atmosféra v autě ale najednou trochu zhoustla a já se nemohla dočkat, až budeme na místě.
Chovala se podezřele
Když jsme dorazily na chatu, slunce už pomalu klesalo za obzor a nad hladinou přehrady se vznášel lehký opar. Vystoupily jsme z auta a já se nadechla vůně jehličí a vlhké země. Tohle bylo moje království.
Klára se rozhlédla kolem. „Tady je to nádherné. Vypadá to přesně tak, jak jsem si to představovala.“
Vešly jsme dovnitř a já jí ukázala její pokoj. Šla jsem do kuchyně, abych otevřela láhev vína, kterou jsem přivezla. Než jsem stačila cokoliv říct, Klára automaticky otevřela horní skříňku vlevo od dřezu a vyndala dvě skleničky na bílé víno.
Stála jsem tam jako opařená. „Jak jsi věděla, že jsou tam?“ zeptala jsem se tiše.
Klára se lehce usmála, ale nepůsobilo to upřímně. „Asi intuice. Většina lidí dává skleničky blízko dřezu, ne?“
Bylo to logické vysvětlení, ale přesto se mi žaludek sevřel. Skříňka byla za rohem, nebylo do ní vidět. Zbytek večera jsem se snažila ten pocit potlačit. Ugrilovaly jsme si zeleninu a sýr, seděly na terase, pily víno a poslouchaly cvrčky. Snažila jsem se být dobrou hostitelkou, ale cítila jsem, jak mě Klára neustále pozoruje. Její pohled byl zkoumavý, jako by mě neustále hodnotila.
Ví toho až moc
Kolem desáté hodiny večer, když už jsme měly dopitou druhou láhev lehkého vína, se konverzace znovu stočila k Tomášovi.
„Víš, občas ti trochu závidím,“ řekla Klára a opřela se o opěradlo proutěného křesla. „Máš skvělou práci, tuhle krásnou chatu, partnera, který tě na rukou nosí… Tedy, když zrovna nezapomene na vaše výročí, že?“
Ztuhla jsem. Bylo to loni v říjnu. Tomáš tehdy pracoval na velkém projektu a skutečně na naše výročí zapomněl. Byla z toho velká hádka, ale věděli jsme o tom jen my dva. Nikomu jsem se s tím nesvěřovala, natož v práci.
„Kláro, odkud tohle víš?“ zeptala jsem se ostřeji, než jsem zamýšlela.
Klára pomalu upila vína a podívala se na mě. „Asi jsi to někdy zmínila. Ty si to nepamatuješ? Byla jsi tehdy docela rozrušená.“
„Nezmínila. O svých osobních věcech v práci nemluvím. A už vůbec ne s lidmi, které znám sotva měsíc.“
Pokrčila rameny. „Tak to mi asi někdo řekl. Praha je malá, Simono. Znáš to. Lidé se potkávají, mluví spolu.“
Její klid mě děsil. Tohle nebylo normální. Tohle nebyla nevinná poznámka. Znělo to, jako by se mi vysmívala. Omluvila jsem se, že jsem unavená, a šla si lehnout. Zamkla jsem dveře ložnice, což jsem na chatě nikdy v životě neudělala.
Přistihla jsem ji
Nemohla jsem usnout. Vzduch v ložnici byl těžký, venku vládlo naprosté bezvětří. Každý zvuk se zdál být stonásobně hlasitější. Převalovala jsem se na posteli a v hlavě si přehrávala celý večer. Skleničky. Výročí. Workoholik. Jak to mohla vědět? Znala Tomáše? Sledovala nás?
Kolem druhé jsem dostala hroznou žízeň. Potichu jsem odemkla dveře a sešla po dřevěných schodech do přízemí. V obývacím pokoji svítila malá lampička.
Zastavila jsem se v polovině schodiště. Klára stála zády ke mně. Na sobě měla Tomášovu starou flanelovou košili, kterou měl vždycky přehozenou přes křeslo pro chladnější večery. V rukou držela zarámovanou fotografii nás dvou z dovolené v Itálii a pomalu po ní přejížděla prstem.
„Co to děláš?“ vyhrkla jsem roztřeseným hlasem.
Klára se pomalu otočila. Nevypadala překvapeně, spíše naopak. Působila, jako by tu byla doma.
„Nemohla jsem spát,“ řekla klidně. „Ta košile voní po něm. Používá pořád ten stejný parfém od Toma Forda, viď?“
Udělalo se mi fyzicky špatně. „Okamžitě tu košili sundej. Jak to, že toho tolik víš?“
Ranila mě
Klára se pousmála, položila fotku na stůl a popošla ke mně. Její oči ve slabém světle lampy působily chladně a prázdně. „S Tomášem se známe z jedné kavárny na Vinohradech. Chodí tam na obědy. Začali jsme se bavit. Znáš to, muži si rádi postěžují někomu, kdo je opravdu poslouchá. Kdo se o ně zajímá. Kdo neřeší jen svoje vlastní projekty a nepovyšuje se nad ně.“
Zírala jsem na ni v šoku. Snažila jsem se pochopit, co mi říká. Tomáš chodí na obědy na Vinohrady. Ano, právě tam má jeho firma pobočku. Ale že by se svěřoval cizí ženě? Nebo hůř... měli spolu něco?
„Vůbec si nevážíš toho, co máš, Simono,“ pokračovala Klára tichým, vyčítavým tónem. „Když mi vyprávěl o téhle chatě, jak to tu miluje, ale že ty sem jezdíš nejradši sama, aby sis od něj odpočinula... Přišlo mi to tak nespravedlivé. On potřebuje někoho, kdo tu pro něj bude. Ne někoho, kdo si ho drží jen jako trofej.“
„Lžeš,“ vydechla jsem. „Tohle by Tomáš nikdy neřekl.“
„Zeptej se ho,“ usmála se Klára. „Zeptej se ho na tu holku z kavárny, se kterou si povídal, když ty jsi byla na tom svém slavném teambuildingu loni v říjnu. Přesně na vaše výročí.“
Došlo mi to. Ona ho nesvedla. Ona ho zřejmě měsíce zpovzdálí sledovala. Využila chvíle, kdy byl zranitelný po naší hádce, aby s ním navázala kontakt, a pak z něj nenápadně tahala informace. A pak se nechala zaměstnat v mé firmě. Pozvala jsem si do svého útočiště někoho, kdo mi chtěl nenápadně, kousek po kousku, ukrást můj život.
Ráno, na které nezapomenu
Zbytek noci byl jako zlý sen. Donutila jsem ji sundat tu košili a přikázala jí, ať jde do svého pokoje a sbalí si věci. Ráno v sedm hodin, bez jediného slova, jsme nasedly do auta. Atmosféra v autě byla k zadušení, ale já neměla sílu na další konfrontaci. Chtěla jsem ji mít co nejdál od sebe.
Nedovezla jsem ji až do Prahy. Zastavila jsem na autobusovém nádraží v nejbližším větším městě. Vystoupila, vzala si tašku a ani se neohlédla.
Když se Tomáš vrátil ze služebky, čekala nás nejtěžší konverzace našeho vztahu. Přiznal, že se s „nějakou ženou“ v kavárně párkrát bavil. Že byl naštvaný po naší hádce a možná řekl víc, než měl. Přísahal ale, že to nikdy nezašlo dál, že pro něj to byl jen náhodný rozhovor s někým cizím, kdo působil empaticky.
Klára si z těch pár střípků poskládala můj život a rozhodla se, že jej chce pro sebe.
Nejhorší na tom všem je, že i když mi Tomáš přísahal věrnost a já mu chci věřit, ten pocit narušení soukromí nezmizel. Pokaždé, když teď přijedu na chatu, dívám se na tu skříňku se skleničkami a vzpomenu si na ni.
A co je ještě horší? Klára stále pracuje v naší firmě. Potkávám ji na chodbách. Už se na mě neusmívá. Jen se na mě vždycky dlouze podívá svým chladným pohledem, jako by čekala na mou další chybu. Jako by věděla, že jed, který zasela do mého života, už začal působit.
Další příběhy ze života
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie či videa jsou jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Svěřte se nám se svým příběhem, napište na [email protected].
