Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Toužila po výjimečnosti, pozornosti a uznání. Toho všeho se jí nakonec dostalo, paradoxně díky mentální anorexii. O to těžší bylo pro stylistku Petru Kasalovou se této nemoci zbavit, musela si totiž najít jiný smysl života. O složité cestě ze závislosti na počítání kalorií se rozpovídala v Ženských tabu Báry Hlaváčkové.
Petra Kasalová (37) je vystudovanou učitelkou, za katedru se ale nikdy nepostavila. Smysl života našla v módě. Svým, často slavným, klientkám pomáhá coby stylistka sestavit jednoduchý, snadno kombinovatelný šatník, tvořený kvalitními a udržitelnými kousky.
Za pozlátkem všedních dnů se ale skrývá třináctá komnata v podobě Petřina více než sedmnáctiletého vyčerpávajícího boje s mentální anorexií. Ta u ní propukla v 15 letech, a ačkoliv sympatická dáma nakonec dokázala dostat nemoc pod kontrolu, z jejích spárů se už nikdy úplně nevymanila.
Co přesně se odehrává v hlavě člověka trpícího anorexií, jak málo zmůže okolí a jak moc těžké je znovuzískat zdravý vztah k jídlu, o tom Petra Kasalová velmi otevřeně promluvila v Ženských tabu Báry Hlaváčkové.
Petra Kasalová o začátcích svého boje s anorexií
Jak to celé bylo? Začala jste hned nejíst, nebo to šlo postupně, že si člověk řekne, teď omezím jídlo a budu počítat kalorie?
Celé to začalo dietou modelek. Doteď nechápu, že jsem to vydržela, protože teď už bych s tím měla velký problém. Bylo to na čtyři dny, ale já si to samozřejmě natáhla třeba na měsíc. Spočívalo to v tom, že jsem ráno jedla dvě kiwi, odpoledne kousek ananasu a večer třeba banán nebo jablko. Poskládalo se to vždycky ze tří druhů ovoce, prostě masakr. Čtyři dny by se daly, ale tím, že jsem si to natáhla na extrémní dobu, už to bylo bláznivé. Měla jsem období, kdy muselo být všechno nízkotučné - mléko, jogurt, k tomu hodně zeleniny, ovoce, takže jsem si vybírala saláty, okurky, všechno takovéto vodnaté.
Co bylo vaším cílem? Měla jste vysněné číslo na váze nebo určitou konfekční velikost?
Určitě tam nebyla ambice stát se modelkou, ale já předtím dělala závodně atletiku. Myslím, že na velmi dobré úrovni, měla jsem několik tréninků týdně, závody, soustředění a ten pohyb tam pořád byl. Nikdy jsem neřešila jídlo, prostě jsem ztláskala celou Nutellu, piškoty, rohlíky a všechno bylo v pohodě. Pak jsem se rozhodla pro gympl, už jsem neměla čas trénovat a začala přibírat. Tenkrát mi babička řekla: „Hele, tobě narostl zadek.“ To pro mě byl takový alarm, že jsem si řekla, tak to tedy ne. Začala jsem hubnout a chtěla všem ukázat, že to zvládnu. A samozřejmě chodily pochvalné komentáře.
Co vás na tom bavilo, že to nad vámi začalo přebírat moc?
Teď už to dokážu pojmenovat. Pocházím z takové komplikovanější rodiny, kde jsem neměla nic pod kontrolou. A tohle bylo něco, co jsem najednou pod kontrolou měla. Jen já si určovala, co budu jíst, nebudu jíst, kdy to budu jíst. Bylo to moje a ten pocit kontroly byl jako droga.
Kam až to došlo? Byla i vata namáčená v džusu?
Naštěstí ne, ale vždycky jsem si vybírala extrémně nízkokalorické věci a chodila brzo spát, protože večer, kdy už nemáte co dělat, hlad samozřejmě přijde. Tím, že jsem vždycky byla hodně akční, taková tryskomyš, tak jsem pořád něco dělala. Furt jsem sportovala nebo uklízela, furt jsem někde byla, takže myšlenky na hlad jsem se takhle snažila utlumit.
Petra Kasalová zhubla při 170 cm na 34 kg
My jsme si řekly, že tam na začátku byly nějaké cíle, že člověk chtěl zhubnout, nějak vypadat. Jak se to časem mění, mění se i ten cíl? Že člověk chce být třeba opravdu vyhladovělý, už nechce být ani hezký, už tu pozornost chce trošku jinou a nechce slyšet, že vypadá dobře, ale že je moc hubený. Mění se tyhle věci?
Jo, určitě. Tam pak dochází ke zkreslenému vnímání vlastního těla. Už se nevidíte tak, jak ve skutečnosti vypadáte. Pak je tam samozřejmě touha po tom překonávat limity a hranice. Takže ve chvíli, kdy jsem si nastavila, že zhubnu na, plácnu, 45 kilo a dosáhla jsem toho, tak najednou to bylo málo, protože jsem si říkala, že můžu mít klidně 42. A šlo to pořád dolů a dolů.
Kam jste došla?
Na 34 kilo. A měřím 170.
Kdy přišel nějaký obrat? Dokáže s tím něco dělat vaše okolí, když vy nejste rozhodnutá?
Ne, nedokáže. O tom jsem pevně přesvědčená. A čím víc do toho jdou stylem: „Nažer se, vypadáš hrozně. Co tomu řeknou lidi? Stydím se za tebe!“, tím víc se zabejčujete. A pak přijdou výhrůžky, psychický nátlak. Já furt slyšela: „Prosím tě, ty jsi inteligentní, studuješ vysokou školu. Podívej se, jak vypadáš!“ To vůbec nepomáhá. Je to, řekla bych, stejné jako jakákoliv jiná závislost. Ve chvíli, kdy nechcete vy sama a nejste rozhodnutá se léčit, tak nikdo nic nezmůže. Já se dostala i do fáze, kdy mi rodina pohrozila, a už to bylo na spadnutí, že mě zbaví svéprávnosti. Ani to mě nevyděsilo. Nebo když mi lékař řekl, že se nedožiju třicítky, že tímhle stylem života se vyhladovím k smrti. Ani to mě nevyděsilo.
Kdy se ve vás něco zlomilo?
V době covidu. Já ho tedy paradoxně neměla, ale všichni strašili, že kdo je nemocný, oslabený, onkologičtí nemocní, pacienti se slabou imunitou, budou první, kdo onemocní a můžu i zemřít. V tu chvíli jsem reálně pocítila strach o život, protože najednou to bylo něco, co nikdo nevěděl, co je, a lidé opravdu umírali. Tenkrát nás poslali domů na home office, to jsem ještě nepodnikala, a najednou jsem si řekla, tak já začnu jíst. A začala jsem si dělat velké snídaně, vločky a tvaroh, oříšky a fakt takovéhle věci. Jenomže jsem začala trochu přibírat a přišel strach z přibírání. Takže jsem začala ještě víc sportovat a všechno, co jsem snědla, jsem vycvičila nebo nějakým způsobem ze sebe dostala. Takže ano, došlo tam k nějakému uvědomění a snaze jíst, ale ten strach z přibírání tam pořád byl.
Petra Kasalová o tom, jak ji poznamenala anorexie
Já na začátku říkala, že jste musela najít jiný smysl života, jaký jste našla?
Našla jsem ho v podnikání. Našla jsem ho v práci, kterou mám teď, a to je práce stylistky. Vlastně jsem si tu pozornost, kterou jsem vždycky strašně chtěla, získala tím, že jsem aktivní na Instagramu. Mám určitý počet sledujících. Ti lidé mě milují, jsem pro ženské inspirace.
Jaké následky na vás anorexie zanechala? Ať už zdravotní, nebo psychické.
V psychické rovině to, že pokaždé, když vidím jakékoliv jídlo, a může to být i káva s mlékem, tak než si uvědomím, co to je, mi automaticky naskočí kalorie. To je první věc. Jsem taková chodící kalorická tabulka, všude vidím kalorie. Druhý je, že mám obrovské trávicí potíže a podle lékařů nebo určitých diagnostik už to nezmizí. Vždycky tam něco bude. A nemám víc než osm let menstruaci.
My jsme říkaly, že z toho člověk není nikdy úplně venku, nebo vy jste říkala, že z toho nejste úplně venku. Jaký teď máte vztah k jídlu? Je to nutnost, nebo si dokážete i na něčem pochutnat?
Nutnost ne, já mám jídlo ráda, ale je tam pořád ta kontrola. Pořád řeším, co budu jíst, nebudu jíst. Když jdu na raut nebo večer na nějakou akci, řeším, jestli se mám najíst předem, protože nevím, jestli tam něco bude. Jídlo mě má pořád dost pod kontrolou.
To je další věc, na kterou jsem se chtěla zeptat, jestli vy někde držíte tu anorexii, máte nad ní trošku moc, nebo je pořád ona nad vámi nebo jak kdy?
Já si troufám říct, že mám trochu navrch já. Ale jsou dny, kdy se ozývá docela hlasitě. A to i bulimie. Ale co mě hodně drží nad vodou, je moje práce, to, že jsem vidět, ta komunita, a moje klientky. Říkám si, že je nesmím zklamat. Nechci se zase dostat do stavu, kdy budu anorektička, protože už takhle se pořád setkávám s komentáři, že jsem hodně hubená.
Dá se říct, že vám to něco dalo? Ta anorexie, to období.
Troufám si říct, že bez toho bych tady nebyla. Já toho období nelituju. Jediné, co si říkám, je, že je to 17 let času, který jsem mohla věnovat něčemu jinému. Ale zase, nebyla bych, kde jsem a nemohla bych z těch zkušeností těžit.
Vy jste říkala, že se nechcete pasovat do role guru, přesto je něco, co byste vzkázala těm, kteří se v tom našli?
Tam je neskutečně důležité najít si smysl života, protože všichni tady na Zemi máme nějaké poslání, něco, proč tady jsme, a určitě to není číslo na váze, velikost kalhot ani počet spálených či přijatých kalorií. Je to něco víc. Takže energii, čas a pozornost věnujme do něčeho, ať tu po sobě něco zanecháme a někomu pomůžeme. A myslím si, že každému bude úplně jedno, kolik jsme vážili.
Co dalšího prozradila Petra Kasalová v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- Jak během anorexie řešila problémy s hladem
- Kdy si okolí všimlo, že má vážný problém
- Co jí pomáhá, aby se jí anorexie nevrátila
V galerii se můžete podívat na fotky Petry Kasalové i z doby, kdy měla nejnižší váhu 34 kilo.
