Bossing, téma, o kterém se v poslední době mluví častěji, a to v souvislosti s medializovanými případy. Ty jsou ale jen špičkou ledovce. Reálně bossingu na pracovišti přibývá. Jak ho rozpoznat a jak se s ním vypořádat, probrala Bára Hlaváčková v pořadu Ženská tabu se specialistou na pracovní právo, advokátem Davidem Svobodou.
Bossing, tedy šikana ze strany nadřízeného pracovníka, přišel nedávno na přetřes v souvislosti s pražskou zoo. Ač se jedná o poměrně častý problém, příliš se o něm nemluví a ještě méně se řeší. Zaměstnanci totiž často mají pocit, že se nedočkají zastání anebo že pro ně bude těžké šéfovo toxické jednání dokázat.
Advokát David Svoboda ale nabádá, aby se oběti nebály jít s kůží na trh. „V drtivé většině případů má zaměstnavatel snahu to řešit a chce to řešit, takže když mám pocit, že jsem obětí šikany nebo vidím šikanu vůči někomu jinému, tak je dobré to řešit hned,“ uvedl Svoboda v Ženských tabu. „A myslím si, že naprostá většina zaměstnavatelů tyhle snahy ocení, protože je i v jejich zájmu, aby měli fungující a nepoškozující pracovní prostředí,“ dodal.
Jak se projevuje bossing
Na začátek si pojďme říct, co je bossing. O co jde?
Bossing je forma šikany, přičemž šikana jako taková není definována žádným
právním předpisem nebo zákonem obecně. Máme ji fakticky definovanou judikaturou nebo rozhodovací praxí, přičemž obecně se šikanou rozumí dlouhodobé opakované, zejména systematické jednání, které má za
cíl poškodit oběť, typicky ji nějakým způsobem ponížit, kontrolovat a podobně.
A jak se šikana nejčastěji projevuje na pracovišti?
Strašně záleží na tom, o jakou formu šikany jde. Pakliže se budeme
bavit o bossingu, tedy šikaně ze strany nadřízeného vůči podřízenému, pak jde typicky
o různé ústrky, zadávání nesplnitelných úkolů nebo těžko
splnitelných úkolů anebo například trestání oběti výrazně přísnějším způsobem než jeho kolegů. Typický příklad: Mám pracoviště, kam všichni chodí o pět minut později, je to jakási tolerovaná praxe, nicméně ten šikanující si vybere nějakou oběť a po ní se začne vozit, respektive ji začne nějakým způsobem perzekuovat.
Dost mě překvapilo, když jsem rešeršovala, že jako častý projev bossingu se uvádí křik, přitom mám pocit, že ten na pracovištích zas až tak často slyšet není.
Nemusí
být, ale samozřejmě na některých pracovištích k tomu může
docházet. Osobně si nemyslím, že by křik byl nejčastější projev bossingu, spíš jsou to drobné ústrky na systematické bázi. Můžou to být i nadávky a
podobně, ale důležitá je tam ta systematičnost. Pakliže
bychom se bavili o případu, kdy vedoucímu rupnou nervy a bouchne, tak by to pravděpodobně šikana nebyla. Ale kdyby šlo o pravidelné jednání, tak už by se o šikaně velmi pravděpodobně hovořit dalo.
Rozumím.
Co je ještě důležité zmínit, je fakt, že abychom se mohli bavit o šikaně, oběť by k ní neměla zavdávat objektivní záminku. Když budu mít zaměstnance, který bude chodit pozdě, bude mít neuspokojivé pracovní výsledky a jako nadřízený ho budu oprávněně upozorňovat na nedostatky, budu chtít, aby je odstranil, aby nechodil
pozdě, aby pracoval řádně, atd., tak se o šikanu jednat nebude. Byť to ten zaměstnanec může pociťovat jako křivdu. Je to ale v zásadě
oprávněná kritika ze strany vedoucího. Abychom se mohli bavit o šikaně, musí být jednání šikanujícího bezdůvodné, respektive i
kdyby tam důvod byl, tak hraje roli faktor, jestli si šikanující vybere konkrétní oběť a u ostatních stejné jednání přehlíží.
Bossing zasahuje i do volného času zaměstnance
Nejhorší je, že to nekončí na pracovišti, že si to člověk často nosí domů, protože chodí do práce se staženým žaludkem, nechce se mu tam. A kolikrát šéfové třeba volají večer domů ve volném čase podřízeného, zasahují do výběru dovolených, atd. Kam až to z vaší zkušenosti zasahuje?
Záleží na konkrétních okolnostech, respektive je to případ od případu. Nicméně šikana skutečně může prorůstat z pracovně-právního prostředí do soukromé sféry. Samozřejmě se ten nadřízený v případě bossingu může dopouštět i
jednání mimo pracovní dobu, jde třeba o telefonáty v pozdních večerních
hodinách nebo požadavek, aby zaměstnanec velmi rychle reagoval například
na emaily - opět třeba v pozdních nočních hodinách nebo mimo
pracovní dobu.
A v případě výběru těch dovolených se bossing projevuje jak?
Teoreticky může mít šikana i formu různých naschválů, co se týče čerpání dovolené. Ale zase je tam důležitá ta
linka bezdůvodného jednání. Když se bavíme o dovolených, tak pakliže budu mít nadřízeného, který mi bude nařizovat dovolenou nesmyslným způsobem třeba každé pondělí, tak tady bychom se asi o
šikaně bavili. Pakliže
by nadřízený jenom nevyhověl nějaké mé žádosti o čerpání dovolené v určitém datu a byl by
schopný si to vyargumentovat důležitými provozními důvody, tak bychom se nejspíš o šikaně nebavili.
Jak je to tedy ze zákona s dovolenou? Má zaměstnavatel právo určovat zaměstnanci, kdy si vezme dovolenou, případně mu nedovolit si dovolenou vybrat, kdy chce?
V souladu se zákoníkem práce platí, že dovolenou určuje zaměstnavatel. Nicméně zaměstnavatel je povinen při rozvrhování
dovolené zohledňovat oprávněné zájmy zaměstnanců. To v praxi často vede k tomu, že zaměstnavatelé nechávají rozvrh dovolené na zaměstnanci. Nechají mu možnost, ať si řekne, kdy chce čerpat dovolenou, ale
reálně o ní rozhoduje zaměstnavatel. Tím se vracíme k tomu, co jsem říkal, tedy že v situaci, kdy zaměstnavatel
z nějakého objektivního a rozumného důvodu čerpání
dovolené neumožní, nemusí se nutně jednat o šikanu.
Jak velké škody může bossing napáchat na psychice zaměstnanců? Jak moc jim to může zasáhnout do osobního života a psychického zdraví?
Myslím
si, že značně. Zejména u citlivějších jedinců to může vést až k hospitalizaci. Skutečně to napáchá velké škody. I zaměstnavatel by měl mít a zpravidla má
zájem na zajištění neohrožujícího a zdravého pracovního
prostředí, takže určitě je dobré, když mám pocit, že se vůči mně někdo dopouští
šikany nebo třeba i vůči kolegovi, tak to začít řešit a začít to řešit
pokud možno hned.
Jak řešit bossing na pracovišti
Já teď chci otevřít velkou kapitolu, co s tím, na co mají zaměstnanci právo, co můžou dělat, atd. Vy jste řekl, že je dobré s tím něco dělat hned, ale když si vzpomenu třeba na případ pražské zoo, tak to byly roky a roky, co se to tam dělo a nikdo s tím nic nedělal. Proč to vyplouvá na povrch až po letech?
Já nejsem do detailu obeznámen se skutkovými okolnostmi v případě pražské zoo, nicméně těch důvodů tam může
být víc. Třeba ti zaměstnanci o tom nechtěli mluvit, nějakým způsobem se báli nebo je ani nenapadlo, že
to můžou řešit. Tím důvodem ale může být i například systémové selhání. To znamená, že zaměstnanci na úplně nejnižších úrovních řízení to třeba s někým řešili, ale jejich
stížnosti nebo oznámení vyšuměly u jejich nadřízených. Obecně
si myslím, že v drtivé většině případů má zaměstnavatel snahu to řešit a chce to řešit, takže se oklikou vracíme k tomu, že
pakliže mám pocit, že jsem obětí šikany, nebo vidím šikanu vůči někomu jinému, tak je dobré to řešit hned. A myslím si, že naprostá
většina zaměstnavatelů tyhle snahy ocení, protože to je i v jejich
zájmu, aby měli fungující a nepoškozující pracovní
prostředí.
Mnohdy to ale může být běh na dlouhou trať, mnohdy to může být extrémní nápor na psychiku. A jak jsem už zmiňovala, když začne zaměstnanec dělat různé kroky, tak ovzduší na pracovišti se ještě zhorší. Radil byste možná radši odejít a jít pracovat jinam?
To je zase velmi těžká otázka. Osobně bych to nedoporučoval,
protože tím nadřízenému umožním, aby vyhrál.
Zejména v situaci, kdy je to moje zamilovaná práce nebo práce, kterou budu těžko nahrazovat, má smysl bojovat. Ale opět bude strašně záležet na konkrétních podmínkách. I na vztahu oběti k dané práci. Pakliže já v ní nejsem
spokojený a nedělá mi problém ji změnit, mnohdy může být odchod cestou menšího odporu. Osobně si ale myslím, že to má smysl řešit. Minimálně to má smysl zkusit řešit, protože obecně je dobré téma šikany nebo bossingu otvírat, protože každý případ, který se bude řešit, který bude medializovaný, bude
posouvat vnímání šikany jako takové, budeme
společně formovat toto vnímání a ukazovat, že je to jednání nepřípustné.
Může zaměstnanec podnikat i nějaké právní kroky? Nebo tím, že šikana a toxický leadership nejsou zaneseny v zákoně, tohle nejde a mělo by to být v zákoně zaneseno?
Šikana sice není definována přímo v zákoně, ale on ten zákaz, respektive nepřípustnost šikany, v zákoníku práce
fakticky zakotven je. V judikatuře Nejvyššího soudu se v zásadě
dovozuje z obecných povinností stanovených zákoníkem práce směřujících k ochraně zaměstnance. To znamená, že v praxi se nepřípustnost
šikany dovozuje z obecné povinnosti zaměstnavatele zajistit bezpečné
a zdraví neohrožující pracovní prostředí. Podobnou povinnost mají i vedoucí
zaměstnanci - nadřízení mají přímo ze zákoníku práce povinnost vytvářet příznivé pracovní
podmínky. Takže na těchto dvou ustanoveních se potom v praxi dovozuje zákaz šikany. To je první věc, co je potřeba říct.
A ta druhá?
Druhá věc je, že má vždycky smysl to řešit, protože zaměstnanec má právní prostředky, jak se bránit. V prvním případě může podat
tzv. stížnost zaměstnavateli. Ta funguje tak, že když má zaměstnanec pocit, že jsou nějakým způsobem porušována jeho práva nebo zaměstnavatel neplní své povinnosti, tak si na to může stěžovat. A zaměstnavatel by
to měl nějakým způsobem řešit. To znamená, že když mám jako zaměstnanec pocit, že mě někdo šikanuje, nějaký můj nadřízený, tak to oznamuju
zaměstnavateli, respektive jeho přímému nadřízenému nebo
nějakému orgánu, který zaměstnavatele zřizuje. Teď se bavím o ombudsmanovi a podobně. Zaměstnavatel by to měl řešit. Pakliže to řešit nebude, tak mám možnost jako dotčený zaměstnanec podat podnět na oblastní inspektorát práce, který by měl opět prověřit postup zaměstnavatele. Měl by prověřit, jestli
zaměstnavatel skutečně neporušil svoji povinnost vytvářet bezpečné
pracovní prostředí.
O čem dalším promluvil právník David Svoboda v Ženských tabu?
- Jaká osobnost má tendenci stát se terorizujícím šéfem
- Co vše nahrává šikaně na pracovišti
- Jak dokázat bossing a kdy lze využít jeho nahrávku




