Facebook
Instagram
Martina Ptáčková (23) jako první Češka vyhrála titul mistryně světa v hand to hand combat a současně jako první Evropanka získala v tomto sportu ozbrojených a speciálních jednotek černý pásek. Je také osminásobnou mistryní světa v bojových sportech. Na začátku toho všeho přitom byla šikana...
Na svůj věk toho nejenom zažila, ale také dokázala až dost. Při pohledu na věčně usměvavou Martinu by vás ani nenapadlo, čím vším si prošla.
Pojďme se vrátit na začátek příběhu. Jak se stane, že z malé blonďaté holčičky s copánky vyroste princezna bojovnice…
Asi úplně náhodou. Na začátek bych uvedla, že jsem měla krátký sestřih a byla trošku silnější. Vypadala jsem trochu jako kluk.
Všechno odstartovalo jedno deštivé odpoledne. Šla jsem smutná domů, jelikož mě v ten den spolužáci otravovali jako nikdy předtím. Strkali do mě a dokonce mi sebrali nějaké věci, které mi potom schovali a já je nemohla najít. Zničili mi je a sebrali půjčenou knížku a já se hrozně bála přijít domů, co na to řeknou rodiče. Doma jsem samozřejmě všechny problémy popřela a svedla to na sebe. Další den bylo také peklo, smáli se mi, že jsem trochu při těle a dělali si ze mě opět srandu. Některý den byl lepší, některý horší, ale výsledek byl pořád stejný. Občas byli velmi vynalézaví v tom, co na mě vymyslí tentokrát.
Jednou se, ale vše provalilo a rodiče zjistili, že mě ve škole šikanují. Táta mě proto začal trénovat a přihlásil mě na kroužek pohybovek s prvky bojových sportů. Časem jsem si začala trochu věřit, zlepšila pohyb, fyzičku a přestávala se spolužáků bát.
Byla jsem jiná
Proč si myslíte, že vás šikanovali. Byla jste neprůbojná, fyzicky neohrabaná? Nebo co je tím spouštěčem, proč si silnější troufne na slabšího?
Ano, byla. Také jsem se vždy dobře učila a byla celkově jiná než ostatní. Vyhrávala jsem ve škole například různé vědomostní soutěže a spolužáci z mých úspěchů zrovna dvakrát nadšení nebyli. Šikana si prostě nevybírá. Nezáleží na tom, jestli je člověk šikovný či není. Může postihnout kohokoliv z nás. V zásadě jde ale o to, že šikanující má sám nějaký problém, se kterým se třeba neumí vyrovnat a tak si svou pozici a sílu dokazuje na ostatních. I sám šikanující by potřeboval pomoc.
Většina lidí neví, co umím
Dnes se umíte prát jako Jason Bourne. Vzbuzujete strach a obavy? Nebo vás ti, kteří vás neznají, stále podceňují?
Ne, já vůbec nevzbuzuji strach. Myslím, že často vypadám spíš jako roztomilá malá holčička. Vždycky když jsem s bráchou, ptají se mě, kdo z nás dvou je starší. Obecně mi pak všichni tipují tak 16 let. Také se hodně směji, proto o nějakých obavách nemůže být ani řeč. Hodně také pracuji s dětmi, takže jsem myslím přátelská a děti se na mě vždy rády obrací. Vlastně ano, podceňují mě. Vím, že většina lidí neví, co umím. Ale já znám sama sebe velmi dobře a mé nejbližší okolí též. Nejsem zrovna při zápasech přátelský typ. Umím být velmi agresivní a divoká. A také se nebojím. Jsem jeden velký kontrast a překvapení. Mí soupeři už mě, ale velmi dobře znají, stejně jako trenéři. Ví, co ode mě mají čekat. Nezáleží mi na tom, jak je soupeř velký či malý, svalnatý či ne. Já si prostě pojedu svoje. Mám velkou sílu, dobrou fyzickou kondici a nebojím se. Na to své soupeře porážím. Nebojím se úderů a bolesti a to je mou velkou předností. Zase ale nejsem příliš technický typ.
A pokud jde o to praní a´la Jason Bourne. Tak na vysvětlenou, Bourne se pral stylem hand to hand combat, což je sport speciálních a ozbrojených složek. Je velmi podobný boji na ulici. Člověk má na sobě kimono, které simuluje bundu, mikinu, prostě klasické oblečení, jež nosíte normálně venku. Povoleny jsou všechny údery, páky, hody, strhy. Není to sport pro všechny. Často se stávají velmi ošklivá zranění. Tenhle systém zkrátka nezná slitování. Mám velký respekt a nikdy své soupeře nepodceňuji. I když vyhraji, odnáším si zranění. Vždy jsem ráda, když je to například jen vyhozené rameno. Jinak tedy vznikl v ruské armádě a je velmi oblíbený v Kazachstánu, Kyrgystánu, Uzbekistánu, Rusku a dalších zemích.
Bournův mýtus vás zavedl až do evropských prestižních policejních složek. Byla to otázka náhody či jste za touto možností šla cíleně?
Asi ano, ale vždy je to otázka nejenom náhody a štěstí, ale i práce. Jezdíme trénovat do NATO a já si moc vážím toho, že mohu Českou republiku zastupovat i v této oblasti jako jsou různé akce, summity apod.
Vy sama, máte pro strach uděláno?
Jak se to vezme. Nemít strach není správné. Vždy cítím respekt a pokoru, ať už dělám cokoliv. Strach nás vždy žene dopředu a motivuje nás. Strach je fajn do určité míry, ale nesmím se bát tak, že mě bude ovlivňovat. Kdybych strach nikdy neměla, myslím, že by mi na té věci nezáleželo.
Nebojím se hloupostí, ale mám strach o své blízké, rodinu. Je to normální.
Hand to hand combat ale není první sport, se kterým jste začínala…
Není, začínala jsem kickboxem, ve kterém jsem šestinásobnou světovou šampionkou. To znamená 4 x jsem vyhrála mistrovství světa, dvakrát světový pohár. Poté jsem přešla na hand to hand combat, zde jsem jako první Evropanka získala černý pás, vyhrála světový pohár a mistrovství světa. To jsou úspěchy, kterých si cením nejvíce.
Proti šikaně
Kromě toho, že se umíte postavit šikaně fyzicky, dala jste svému boji ještě další rozměr…
Ano, Mám radost, že náš projekt proti šikaně přináší výsledky. Náš program slouží i jako prevence proti šikaně a mnoha dětem jsme již pomohli. Je koncipován hravou, zábavnou formou a klade si za cíl naučit základní sebeobraně, umět si poradit v každé situaci, nalézt sám sebe a zatočit s problémy (šikanou, obtěžováním a dalšími nežádoucími jevy). Některé aktivity vyžadují odvahu, překonání svého ostychu a strachu. Celý program se skládá ze dvou částí – mentální a sportovní přípravy.
Šikana je v dnešní době závažným a častým tématem, které stále více nabývá na intenzitě. Nikdo si nezaslouží, aby mu bylo ubližováno.
Mnozí lidé též v dnešní době přehlížejí, že se děti musí naučit přiměřeně pošťuchovat a prát, aby se naučily pracovat s agresivitou (uměly ji ovládat a potlačovat), aby poznaly co je fair-play, bolest. Musí si vyměňovat slovně názory. Konflikty k životu patří. Lítost a smutek nic neřeší. Tak to prostě je. Jsem šťastná, že to, co děláme, má nějaký smysl
Takový projekt vyžaduje spoustu práce. Jste na něj sama s bratrem?
Projekt vedu s bráchou, tátou, mámou. Každý má úplně jinou roli, každá je ale úplně stejně důležitá. Ministerstvo zahraničních věcí převzalo záštitu, čehož si moc cením.
Jedna věc je fyzická šikana, ale existuje i psychické týrání. Najdou ve vašem projektu pomoc i tací, kteří procházejí především tímto trápením?
Určitě ano, spolupracujeme i s psychology, terapeuty. Zařazujeme i animoterapii a další aktivity. Obě části jsou velmi důležité. Náš projekt má proto dvě části –fyzickou a mentální přípravu.
Věnujete se především dětem. Jenže s šikanou se potkávají i mnozí dospělí. Umíte pomoci i jim?
Zaměřujeme se spíše na děti, ale je pravda, že šikana je problém, který se vyskytuje v určité míře skoro v každém kolektivu. S bratrem, ale máme za to, že vše začíná už v dětství, kdy se dítě neumí samo bránit, vše například za něj řeší rodiče, a pak vyroste, jde do práce a má problémy v kolektivu. Spolupracovníci si z něj například dělají srandu a on to neustojí. Proto začínáme rovnou od dětí, aby byly průbojné a nebály se šikaně postavit.
Projekt Prevence proti šikaně by měl mít mezinárodní rozměr. Budete se mu věnovat i v budoucnu?
Uvidíme, kam mě osud zavane. Třeba budu diplomatka v ringu. Kdo ví. Mám spoustu vizí, cílů, kterých bych chtěla dosáhnout. Jsem teprve na začátku a cesta bude dlouhá. Co se týká projektu, týkajícího se šikany, před vypuknutím viru jsme měli mít tour nejen po ČR, ale po Evropě. Plánovali jsme ho s bratrem představit na různých místech, v Bruselu, v NY i jinde. Ale zatím musíme být trpěliví. Bohužel se virová situace nevyřeší ze dne na den. Projekt bude mít mezinárodní přesah. Plánujeme mezinárodní soutěž proti šikaně, bude limitovaná edice plechovek, kampaň v metru, která již běží a další aktivity. Snad se virová situace zlepší.
Cesta k diplomacii
Je vám třiadvacet a působíte jako Vyslankyně dobré vůle Ministerstva zahraničních věcí. Jak vnímáte takový titul?
Vždycky jsem si přála být diplomatkou. Ještě na střední škole jsem si zvolila obor diplomatických služeb a nyní dále pokračuji ve studiu mezinárodních vztahů. Při studiu jsem již pracovala na Ministerstvu pro místní rozvoj, dále jsem pak pomáhala europoslanci Tomáši Zdechovskému, byla v Evropském parlamentu, na Úřadu vlády apod. Vždy jsme společně s bratrem také podnikali a podnikáme různé projekty pro děti, ženy, jak v ČR, tak po celém světě. Vedli jsme několik úspěšných kampaní, měla jsem tu čest reprezentovat i Českou republiku na různých mezinárodních a světových konferencích, týkajících se například bezpečnosti, budoucnosti dětí, na summitech NATO apod.
Nyní působím jako Vyslankyně Ministerstva zahraničních věcí. Této funkce si velmi vážím. Přihlásila jsem se a uspěla. Popsala jsem své vize, plány a nápady. A ono to vyšlo. Je pro mě čest zastupovat Českou republiku na různých akcích, jednáních, projektech. Jsem pyšná Češka.
Něžná a romantická
Vyhovuje vám být princeznou bojovnicí nebo jste také někdy princezna parádnice?
Obojí, jsem princezna bojovnice, ale i princezna parádnice. Často mě lidé nepoznávají. Buď mě znají upocenou a umatlanou z tréninku, nebo v šatech a namalovanou. Brácha někdy říká, že se za mě na tréninku stydí. Na trénink nosím staré oblečení a šátek. Někdy vypadám trochu jako uklízečka, ale nevadí mi to. Jsem na tréninku a můj úkol je jiný než vypadat dobře.
Pak mám, ale druhou roli, a tam chci vypadat jako princezna v hezkých šatech a hezky upravená. To se týká jednání, diplomatických akcí a dalších náležitostí. Přijde mi, že nějak neumím vypadat normálně. Buď jsem vyparáděná, nebo vypadám umoulaně. Velmi ráda také předvádím šaty. Já je vlastně miluju. Ve skříni nemám žádné kraťasy ani moc kalhot. V boji jsem jako kluk. Nejsem žádná citlivka, nevadí mi zima, bahno, překážky, to když například trénujeme v náročnějších podmínkách. Ale mimo sport, cvičení… chci vypadat jako holka. Nelíbí se mi mé soupeřky, které se chovají drsně i mimo závody či kempy a vypadají jako kluci. Jsem holčičí typ, snílek a romantička.
Co vám zkušenost se šikanou vzala? A co dala, jestli se to tak dá říct…
Šikana mi toho dala víc než bych si kdy myslela. Ztratila jsem iluze. Vím, že život není spravedlivý a některé věci je prostě třeba brát tak, jak přijdou. Zjistila jsem, že být jiný, není ostuda, ale přednost. Naučila mě víc bojovat a nikdy se nevzdávat. Na druhou stranu, kdyby mě šikana a problémy nepostihly, nikdy bych bojové sporty nedělala. Asi to tak prostě mělo být. Věřím, že všechno má svůj důvod. A že někdy zdánlivě nepřekonatelné překážky nám někdy mohou pomoci, abychom byli silnější a ještě lepší.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
