Facebook
Instagram
Proměny duše nás leckdy mohou uvrhnout do hlubiny osamělosti, neporozumění, strachu z lidí i věcí příštích. A je pouze na nás, jak se k problému postavíme. Své o tom ví i plzeňská malířka Elaine Lóre, která se pere s problémem zvaným sociální fobie.
Prošly si útrapami, se kterými by si většina z nás možná vůbec neporadila. Navzdory všemu zlému, co je potkalo, se dokázaly znovu nadechnout a vrátit do života. Báječné ženy, před kterými je třeba smeknout! Seznamte se s jejich osudy prostřednictvím speciálu webu Lifee.cz Cesta ze dna. Postupně vám budeme představovat ženy, které se dokázaly popasovat s prokletím osudu, odrazily se ode dna a dokazují, že s odhodláním a pevnou vůlí lze porazit i nepředstavitelné...
Narodila se v Praze, ale v posledních letech žije a tvoří v Plzni. Malířka Elaine Lóre, autorka moderního abstraktního umění, trpí sociální fobií, která patří mezi tzv. úzkostné poruchy. Lidé s tímto prokletím mají strach ze společnosti, jsou nervózní, nevěří si, bojí se kritiky. Děsí se fyzického kontaktu, propadají záchvatům paniky, kdy ze strachu nemohou ani dýchat... A tak se světu raději vyhýbají, což vede k izolaci a sociálním depresím.
Hned na začátek musím přiznat, že modernímu umění vůbec nerozumím, vlastně mi ani nic neříká. Jenže, když se podívám na vaše obrazy, dýchá z nich na mě hravost a příjemný pocit. Od člověka s vaší diagnózou bych ale čekala něco jiného…
Ano, to mi říká hodně lidí. Je to tím, že už na začátku toho všeho jsem se rozhodla, že nebudu předávat negativní energii ostatním.
Existuje nějaký bod nula, který spustil vaše obavy z lidí, jež vyústily až v těžkou sociální fóbii? Anebo tento strach přicházel postupně…
Byla jsem vždy spíš středem pozornosti, už na základní škole a později na střední. Tyhle stavy radosti a snaha bavit ostatní se ale střídaly s opakem, kdy jsem nechtěla vidět ani sama sebe. Během dospívání se to všechno prohlubovalo. Dost často jsem nebyla schopná dojet ani do školy, protože už jen myšlenka na kolektiv mi dělala zle. Pokračovalo to v zaměstnání, kde už člověk ale zkrátka musí jít i přes sílu. Jednoho dne to už ale prostě nešlo.
Když fungujete na autopilota
Jak se vůbec žije s takovou nemocí?
Trvá dost dlouho, než si vůbec připustíte, že máte problém. Já se v duchu nenáviděla, opakovala si, že jsem prostě jen líná a že prostě musím. Fyzická stránka nemoci ale často zakročí a není možné fungovat normálně. Extrém byl, když jsem cestou do práce musela několikrát zastavit, rozdýchat paniku a prostě jet dál. Přežít a jet domů. V posledním zaměstnání jsem poslední dny fungovala jako stroj a dodnes mám ty dny v mlze.
Dají se popsat pocity člověka, kterého sužuje sociální fobie?
Ono u mě bohužel nejde jen o sociální fobii. Těch diagnóz je víc a popisuje se to dost těžce. Především někomu, kdo nikdy nezažil úzkost ani deprese. Když na mě přijde tento stav, nemám prostě chuť vůbec na nic, ani na pohled do zrcadla. Nic nemá smysl a nic není ok. Vše je k ničemu a především já sama. Někde hluboko chce člověk fungovat, ale tělo neposlouchá, takže se zmohu jen na základní potřeby. Doslova mě vytáčí, když někdo řekne, že má depku, přitom je ale "pouze" smutný. Mít skutečnou depku je něco mnohem horšího - pro mě to znamená fungovat jen v nouzovém režimu, kdy naštěstí funguje pud sebezáchovy. Každý ale tyhle stavy prožívá jinak.
Neuvěřitelné stavy radosti i beznaděj
Máte spíš smutek v duši nebo strach?
Obojí se střídá v různých intervalech. Jsou dny, kdy mám i neuvěřitelné stavy radosti a pocitu, že je vše ok a nic se nemůže stát. Pak přijde útlum a nekomunikuji s nikým, kromě mého muže.
Fóbie mají různé formy. Sociální je o to horší, že vám vlastně brání v kontaktu s lidmi...
To je pravda. Pro mne nejhorší situace nastala těsně před úplným kolapsem. Ještě v době, kdy jsem pracovala s dětmi a čekal nás celodenní výlet na Křivoklát. Už před školou jsem měla velmi silné úzkosti, pocit, že nezvládnu ani uzavřený autobus a už vůbec ne Koněpruské jeskyně, protože mám děsný strach z podzemních prostor. Nakonec jsem to sice zvládla na poloautomat, ale zároveň to byl poslední signál k tomu, že nemohu mít zodpovědnost za tolik dětí, když mě sužují tyhle stavy.
To tedy byl ten moment, kdy jste si řekla, že takhle dál už to nejde?
Ano, byl to jeden z momentů, který přispěl k návštěvě psychiatra, kterému dodnes vděčím za mnoho... Měl to se mnou těžké, prvního půl roku jsem s ním takřka nekomunikovala, později jsem mu vše psala formou dopisů, protože jsem nebyla schopná s ním normálně mluvit.
Mirce vzala rakovina část tváře, bojuje jako lvice navzdory dalším komplikacím
Trápení, které není vidět...
Obecně lidé stále často vnímají člověka s psychickými potížemi, a teď promiňte za to označení, jako lháře? Co byste jim vzkázala?
I já jsem patřila do skupiny, kdo na lidi s psychickými problémy koukal skrz prsty. Ovšem do chvíle, než mi došlo, že i já mám problém, který trvá už několik let a jen se zhoršuje. Když mám pak vernisáž, spousta lidí nechápe, co mě trápí, protože vypadám úplně normálně. Ano, protože na většinu takových akcí musím brát léky navíc, abych fungovala. Obavy mám především z fyzického kontaktu, kdy mě chce třeba někdo obejmout, vyfotit se se mnou. Ten blízký kontakt mi nedělá dobře.
Když stojíte proti rýmě, chřipce, angíně, víte, s čím bojujete. Vy ale musíte bojovat s nehmatatelnými pocity. Jste na to sama nebo máte oporu v rodině?
Naštěstí mám oporu v rodině, bez toho by to šlo hodně těžce. Přišla jsem ale například o většinu svých přátel, kteří mě přestali chápat. Najednou jsem neměla zájem chodit na páteční párty, na oslavy narozenin… a to byl velký kámen úrazu. Nikdo z nich prostě nepochopil, že teď potřebuji bojovat sama se sebou a být se svou rodinou.
Na sociálních sítích jste k vidění ve společnosti partnera. Určitě to ani pro něj není jednoduché, když vidí, jak trpíte?
Ano, určitě ho to trápí, což trápí i mě. Jsme na sebe hodně napojení, takže když je špatně mně, ani on to nenese lehce. Ale snaží se mě rozveselit, dělá doslova nemožné, aby mi bylo líp. Seznámili jsme se přes internet, ale ne kvůli fobii. Prostě to byla náhoda. Nebo tomu říkejme spíše osud.
Svět nových možností
Medicína umí už dnes pomoci, ale vy jste zvolila i terapii malováním. Co vás vedlo právě k barvám a štětcům?
Byla jsem vždy kreativní člověk. Baví mě vymýšlet nové a nové věci, což se v mojí tvorbě hodně odráží. Ono to nebylo tak, že bych to zprvu brala jako nějakou pomoc. Nebo jsem si to spíš neuvědomovala. Postupem času jsem ale zjistila, že barvy a všechno kolem nich je svět, který otevírá nové možnosti. Zaměstnává hlavu natolik, že nemusí myslet na problémy.
Lidé s vaším onemocněním se straní společnosti. Koneckonců i vy sama říkáte, že většinu světa kolem sebe znáte jen z internetu. Jenže vám se i přesto podařilo dát o sobě vědět. Jak se to přihodilo?
Celé dění kolem jména Lóre odstartovalo už dávno, když jsme s partnerem začali propagovat společně napsanou knihu Počátek v konci, což bylo už někdy v roce 2013. Hodně lidí nás už proto znalo. Díky knize jsem se pak do povědomí dostala i já. Nebyly to ale jen sociální sítě, i když měly velkou zásluhu, pomohly i články v novinách a časopisech.
Je obecnou pravdou, že lidé vám do očí neřeknou, že něco děláte špatně. Zato sociální sítě se hatery jen hemží. Umíte se dnes už vypořádat i s takovými názory, které bývají často až zlé?
Myslím, že nikdy nebudu umět hodit za hlavu ty nenávistné komentáře. Už jsem se ale dostala do stádia, kdy vím, kolik práce za sebou mám a můžu si o sobě dovolit říct, že to co dělám, dělám dobře.
Ať se děje cokoli, pomohou vám ti nejbližší...
Co vám fobie vzala…
Vzala mi neskutečnou část mého života, kdy by si člověk měl užívat, cestovat… pořád ale věřím, že se můj stav natolik zlepší, že si tohle všechno jednou vynahradím.
...a na závěr si dovolím kacířské – co vám fobie dala?
Dala mi toho paradoxně hodně. Nejen, že můžu dělat práci, kterou miluju, ale zároveň mi otevřela oči v tom, že ať se děje cokoli, pomůže vám jen rodina a nejbližší. Že není důležité, kolik lidí máte kolem sebe, ale že zvednout se ze dna můžete jen s pomocí těch, kteří vás mají rádi takovou, jaká jste.
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Vendula Pizingerová promluvila o těhotenství ve 48 letech: Lidé mi přáli postižené dítě a smrt
Související články
