Můj život s ochrnutou tváří. Bára bývala modelkou, zradilo ji zdraví

29. září 2019
archiv
archiv

Málokdo přežil tolik ran jako osmatřicetiletá Bára. Narodila se jako zdravé dítě, měla spoustu kamarádů, sportovala, jezdila na tábory a výlety. Pomyslnou čarou za klidným dospíváním byl moment, kdy začala studovat obchodní akademii. „Koncem září jsem onemocněla virózou a musela zůstat pár dní doma. A jednoho rána jsem se probudila s ochrnutým obličejem,“ začíná své vyprávění Bára.

Život se jí obrátil vzhůru nohama. „Následoval kolotoč hospitalizací a vyšetření. Po půl roce mi diagnostikovali kavernom v mozkovém kmeni, což je v podstatě taková cévní anomálie, u které velmi často dochází ke krvácení. Problém bylo hlavně místo, kde se nacházel. Lékaři nechtěli tak riskantní operaci provést, takže jsem v podstatě do svých osmnácti trávila čas po nemocnicích.“

Hra vabank

V osmnácti se rozhodla, že takhle už dál žít nechce. „Obrátila jsem se na jednoho z našich nejlepších neurochirurgů, profesora Vladimíra Beneše. Ani jemu se do operace moc nechtělo, považoval to za hru vabank. Měla jsem víkend na rozmyšlenou a nakonec se rozhodla do toho jít.“

Absolvovala částečné odstranění kavernomu, kvůli jeho zbytku však musela nadále docházet na kontroly. Na otázku, jak se vyrovnala s trvale ochrnutou tváří, říká: „Období, kdy mi to vadilo nejméně, bylo paradoxně dospívání. Až v dospělosti se to podepsalo na mém sebevědomí. Ale v takových chvílích si vždy vzpomenu na dětskou neurologii a na to, jaké hrůzy jsem tam viděla. Oproti tomu je to malichernost,“ říká.

Touha po dítěti

Pomalu se vrátila do normálního života. Chodila do práce, scházela se s přáteli a v rámci možností i sportovala. Dokonce si svého času přivydělávala jako modelka. Stále ale měla sen pomáhat druhým, proto se vrátila do školy a na Lékařské fakultě vystudovala obor zdravotní sestra. „Nejsem typická zdravotní sestra, vždy mě zajímala neurologie a neurochirurgie, kde jsem později také pracovala. Jiný obor jsem dělat nechtěla,“ dodává. Práci si užívala a cítila se konečně zdravá. Netušila, že to nejhorší teprve přijde.

„Bylo mi přes třicet a začala jsem silně toužit po dítěti. Každý pohled do kočárku mě dostával do kolen,“ přiznává Bára.

Ve 34 letech po krátké známosti otěhotněla. Její tehdejší partner z toho nadšený nebyl, ale Bára byla v sedmém nebi. „Užívala jsem si každou chvilku vytouženého těhotenství. Neměla jsem jediný nepříjemný příznak, žádné nevolnosti, bolesti, prostě nic. Šest měsíců bylo opravdu krásných, ale pak jsem se začala cítit divně. Přičítala jsem to pokročilému stadiu těhotenství. Jednoho rána jsem se vzbudila s hroznou bolestí hlavy a nemohla udržet rovnováhu,“ říká s tím, že byla strachy bez sebe.

„Na magnetické rezonanci mi zjistili rozsáhlé krvácení do mozku. Zbytek kavernomu se v těhotenství zvětšil a cévy praskly. Strach o dítě i o sebe byl obrovský. Ještě když mě připojovali na jednotce intenzivní péče na přístroje, říkala jsem si, že je to jen zlý sen.“

Ochrnula na půl těla

Následujících pět dní byly doslova muka. „Ztrácela jsem zrak, sluch, schopnost polykat, přestala jsem mluvit a hýbat se. Myslela jsem, že je to konec nás obou – mě i mojí malé. Po akutní operaci mi trvalo skoro dva týdny, než jsem se probrala z narkózy. Byla jsem na půl těla ochrnutá, naprosto neschopná jakékoliv sebepéče, ale ujištěna, že malá to zvládla skvěle. Byla to bojovnice. Měla jsem necelé dva měsíce do porodu a čekala mě dlouhá cesta rehabilitace,“ popisuje Bára a dodává, že teprve týden před porodem byla schopná samostatné chůze.

Komplikovaný život

Bára se nakonec 15. srpna 2016 stala maminkou zdravé dcery, ale její pocity štěstí střídal strach, že se o malou nedokáže postarat. „Bydlely jsme u rodičů, partner odjel během mého pobytu v nemocnici do Asie a už jsem o něm nikdy neslyšela. V té době jsem ale měla tolik jiných starostí, že jsem ani neměla čas na smutek a zklamání. S pomocí rodiny jsem zvládla první měsíce a radovala se z každého pokroku, který moje malá holčička udělala.“

Když bylo Lauře půl roku, přišla kontrolní magnetická rezonance. „Tam jsem si vyslechla další nepříjemný ortel. Během poslední operace se kavernom opět nepodařilo odstranit celý. Byla nutná ještě jedna operace. Byl to zvláštní pocit, ale já se vůbec nebála. Věděla jsem, že na mě doma čeká dcera a že to zkrátka nemůže dopadnout jinak než dobře. A tak se také stalo.“

Operace proběhla bez problémů, Bára se po čtrnácti dnech vrátila domů a až na zvýšenou únavu a přechodně dvojité vidění se cítila dobře. „Dnes je můj stav stabilizovaný. Každou volnou chvilku trávím s dcerou. V srpnu oslavila třetí narozeniny a chystá se do školky. Je z ní šikovná malá slečna a já dodnes děkuji Bohu, že to celé takhle dopadlo,“ říká Bára.

Plány do budoucna

I ona se chystá do práce. „Zdravotnictví se už z časových i zdravotních důvodů věnovat nemohu, ale vrhla jsem se na psaní, které bylo celý život mým koníčkem,“ uzavírá Bára s tím, že zatím píše externě pro jeden server a doufá, že co nejdříve se bude moct psaní věnovat naplno.

Na závěr dodává: „Tento příběh jsem nevyprávěla, abych se dočkala lítosti. Chci tím apelovat na všechny, které postihly nějaké rány osudu, že nikdy není pozdě vzchopit se a bojovat. Vím, že každý to štěstí nemá, ale nevzdávat se je prvním krokem k úspěchu. Vážím si všech těch, kteří se s něčím takovým potýkají, a přeji jim hlavně hodně sil. Naděje opravdu umírá poslední a nic není předem prohrané. Držte se! Život je jen jeden a stojí za to ho žít naplno.“

Zavří­t reklamu