Facebook
Instagram
Byla svatba, zazvonil zvonec a pohádky byl konec. Následovalo psychické vydírání, ponižování a nakonec i bití. Jak sympatická a dnes již usměvavá Kateřina v rozhovoru přiznává, dostavil se i strach o život...
Prošly si útrapami, se kterými by si většina z nás možná vůbec neporadila. Navzdory všemu zlému, co je potkalo, se dokázaly znovu nadechnout a vrátit do života. Báječné ženy, před kterými je třeba smeknout! Seznamte se s jejich osudy prostřednictvím speciálu webu Lifee.cz Cesta ze dna. Postupně vám budeme představovat ženy, které se dokázaly popasovat s prokletím osudu, odrazily se ode dna a dokazují, že s odhodláním a pevnou vůlí lze porazit i nepředstavitelné…
Chtěl z ní udělat blázna a málem mu uvěřila. Když ji zbil, nějak se z toho oklepala, když ji začal škrtit, pochopila, že jí jde o život. O svém životě s manipulátorem a násilníkem Kateřina Lieskovská napsala knihu. Fyzické následky se zahojily rychle, ale bolavou duši léčila hodně dlouho. Co dnes o svém vztahu říká?
Váš příběh je vlastně jeden z mnoha. Domácí násilí. V čem se ale liší od ostatních je fakt, že jste se dokázala z takového života vymanit a navíc o své situaci veřejně promluvit…
Byla to kombinace dvou věcí. Za prvé to byla pro mě tzv. terapie psaním, kdy na mě půl roku po rozvodu dolehly stavy úzkosti a já jsem to ze sebe potřebovala jednou provždy dostat. Kolikrát jsem u psaní plakala a prožívala ty chvíle znovu a znovu, ale bylo to potřeba a opravdu to pomohlo. Za druhé jsem se pro napsání knihy rozhodla ve chvíli, kdy jsem si založila blog a po nějaké době jsem zveřejnila článek o mém nevydařeném manželství. Na něj mi přišlo mnoho zpráv a reakcí od žen, které prožívaly nebo prožívají něco podobného. A tak jsem si řekla, že by bylo dobré to všechno sepsat do nějakého deníku nebo knihy, která by mohla být třeba takovým malým pomocným vodítkem pro ty ženy a dívky, jež jsou ve vztahu psychicky nebo fyzicky týrané a nevědí, jak z toho ven. Kdyby mi někdo dal totiž tenkrát do rukou knížku, kterou napsala mladá nešťastná holka a ještě k tomu Češka, bylo by to pro mě mnohem autentičtější, než kdybych četla stovky knížek typu Bez dcerky neodejdu. To je totiž tak strašně vzdálené. Když na to přijde, já se s těmi lidmi mohu potkávat fyzicky, tváří v tvář, předat jim sílu a říct jim, že když jsem to zvládla já, tak každý. A kdyby kniha měla pomoci jen jedné jediné ženě, stojí to za to.
Nebála jste se reakce bývalého partnera?
Bála i nebála. Pralo se to ve mně dost dlouho. Ale nakonec zvítězilo to, že chci pomáhat. Vím, že kdyby se stalo cokoliv, mám za sebou lidi, kteří mě mají rádi a kdykoliv mi pomůžou.
Je nutné si nastavit pravidla
Pojďme zpátky na začátek celého příběhu. Jak se vůbec vkrade do vztahu násilí a psychické týrání?
Mám pocit, že ve většině případů jsou náznaky patrné už na začátku vztahu. Jen je nechceme vidět. Alespoň u mě to tak bylo. Už když jsme spolu začali chodit, chtěl mě mít jenom pro sebe, přišla jsem v podstatě o všechny kamarádky, protože jsem všechno, co jsem si domluvila, zrušila, abych mohla být s ním. Přestala jsem se také malovat, protože taková jsem byla pro něj nejhezčí, i když jsem se vůbec necítila dobře a svá. Dělala jsem to, co jsem nechtěla. Snažila se být pro něj tou nejlepší, ale pořád to bylo málo. Nikdy jsem netvrdila, že to, co se dělo, byla jen jeho chyba. Velký podíl na tom měla i moje nezkušenost, to že jsem neměla žádné limity a neřekla DOST! Je to o tom, kam toho druhého pustíte. Co si necháte líbit na začátku. Po čase se to strašně těžko mění. Je nutné nastavit si pravidla hned, vědět, co od vztahu chci, co do něj můžu přinést a znát svoji hodnotu. Největší problém u nás byl, že jsem po několika letech dospěla a už jsem nechtěla být tou, která jenom přikyvuje, začala jsem se stavět na zadní. A pak přišla ta první pověstná facka.
Co je horší, facka nebo nadávky a ponižování?
Pro mě to byly určitě nadávky a ponižování. Škrábance a modřiny se zacelí, čert to vem. Ale duše, ta se hojí strašně dlouho a pomalu. Kolikrát vás to provází i ve spaní nebo si na některé momenty vzpomenete během dne, kdy vám je kdejaká banálnost připomene. Pro mě to bylo například, když na mě někdo luskl prsty. Byla jsem schopná v tu chvíli utéct a brečet hodiny a hodiny, což spousta lidí nechápala, ale mně se ihned vybavila jedna z našich hádek. Je to běh na dlouhou trať. Dlouhou dobu jsem chodila na akupunkturu a harmonizace, lila jsem do sebe Bachovy esence a cvičila jógu. Zkoušela jsem snad všechno a doufala, že tohle snad konečně zabere. Nakonec si myslím, že to chtělo hlavně čas a kompletně mě z toho vyléčilo napsání knihy a mateřství.
Zobrazit příspěvek na Instagramu
Myslela jsem, že takhle vypadá láska
Týrané ženy vždycky hledají vinu u sebe. Omlouvala jste ho?
Nejprve jsem měla po každé hádce hrozný vztek, ale on si pak se mnou vždycky ještě sedl a vysvětloval, proč to udělal a proč si za to mohu sama. Tohle uměl skvěle. A tak dlouho vysvětloval a vysvětloval, až jsem tomu uvěřila. Taky mi neustále vtloukal do hlavy, že jsem blázen a že bych se měla jít léčit. Doteď si pamatuji, jak jsem jednou po naší hádce hrozně brečela na zemi, až jsem se celá třásla a strašně mě bolelo u srdce. On mě jen klidně zvedl ze země, zabalil do deky a řekl, že tohle budeme muset nějak řešit, že jsem opravdu zralá na psychiatrii. Vím jenom, že jsme procházeli kolem zrcadla a já si v tu chvíli řekla, že jsem skutečně blázen a všechnu tuhle hrůzu vlastně dělám já. Úsměvné je, že bych teď věděla co přesně říkat, jak jednat, co dělat, abych nebyla tam, kde jsem byla. Ale byla jsem moc mladá, nezkušená. Byl to můj první vztah a já myslela, že takhle vypadá láska.
Odletěla jste s ním na druhý konec světa. Neměla jste pochybnosti, jestli děláte správně?
Vzali jsme se a já ho prostě jen chtěla následovat a být s ním. I u nás v rodině to tak fungovalo, i když tam se samozřejmě diskutovalo. Ale měla jsem pocit, že dělám správně a že nakonec i já tam můžu zkusit být šťastná. Snažila jsem se na tom hledat něco dobrého – naučím se jazyk, poznám nové lidi, zkusím práci v zahraničí. Nakonec to byla opravdu moje životní zkušenost.
Žít v cizí zemi není snadné. Navíc ve vaší situaci…
Když už jsem tam musela zůstat, chtěla jsem bydlet v klidně malém, zato útulném bytě. To se nám poštěstilo. Práci jsme hledali dlouho, celého čtvrt roku. Nakonec jsem začala pracovat jako servírka v jedné luxusní restauraci, a tam jsem si sáhla na dno. V Čechách jsem měla ke škole jenom brigády, ale tady jsem stála na nohou někdy i čtrnáct hodin a druhý den nanovo. Byla to veliká škola života. Navíc přízvuk Novozélanďanů je opravdu těžký, takže jsem často spletla objednávku a velmi váženým hostům přinesla třeba místo popelníku ústřice. Teď když na to vzpomínám, musím se smát, ale kolikrát jsem doma brečela, že to prostě nezvládnu. Naštěstí tam se mnou začala pracovat i jedna Slovenka – Veronika. Byla to na Zélandu taková moje spřízněná duše. Nic netušila, ale mně stačilo, když jsem si mohla s někým popovídat po našem. O všem jsem jí řekla, až když jsem odjížděla. Od té doby jsme se nikdy neviděly, ale jsme stále v kontaktu.
Ve vzduchu jsem kopala nohama a měla strach o život
On je to vlastně tak trochu paradox, že až teprve na Novém Zélandu jste našla sílu od něj odejít. Kdy přišel TEN moment?
Ani ne. Vzali jsme se a za dva měsíce jsme odjeli na Nový Zéland. Hned první týden začalo první utlačování a po půl roce jsem se sbalila a odešla. Všechny ty facky a nadávky, ponižování, kousance a modřiny jsem brala docela v pohodě, rychle jsem se oklepala a jelo se dál. Poslední kapkou, než to všechno přeteklo, bylo, když mě ráno nechtěl pustit po jedné z hádek do práce. Nedala jsem se a začala se stavět na zadní. V ten den mě poprvé chytil a začal škrtit. Doteď si pamatuji, jak jsem ve vzduchu, opřená o dveře, kopala nohama a bylo to taky poprvé, co jsem měla opravdu strach o svůj život. Nakonec se mi podařilo utéct. Běžela jsem do internetové kavárny, kde jsem si zaplatila hodinový přístup k internetu a všechno to zavolala rodičům. Budu ráda, když si zbytek přečtete v knížce. Tam najdete i ten pohádkový šťastný konec.
Tuhle pohádku naruby, kdy se z krásného prince stal ošklivý žabák ovšem nespláchly vody Tichého oceánu…
Bohužel. Měsíc po mně se vrátil i můj manžel a já ho vzala na milost. Všechno bylo zalité sluncem. Všem jsem nařídila, aby mu odpustili, stejně, jako jsem to udělala já. Věřila jsem, že začneme tam, kde jsme skončili, než jsme odjeli na Nový Zéland. Že se všechno vrátí do normálu. Říkala jsem si, že možná za jeho chování mohlo nedostatek financí, větší očekávání, myšlenka lepší práce. Bohužel to byly zase jenom moje omluvy a po nějaké době to bylo ještě horší než za oceánem.
Mirce vzala rakovina část tváře, bojuje jako lvice navzdory dalším komplikacím
Dnes se snažím žít tady a teď
Co bylo tou poslední kapkou, kdy jste si řekla, tak tohle už opravdu dál nejde?
Ono se to nabalovalo. Věděla jsem už dlouho dobu, že takhle žít nemůžu a nechci. Ale čekala jsem na nějaký impulz, který by tomu všemu nasadil korunu, a já opravdu dostala odvahu odejít. Paradox je, že já jsem ani neměla strach z toho, že by mně nebo sobě něco po odchodu udělal. Spíš mě k němu poutaly vzpomínky. Byl to můj první vztah. Moje první láska. Věřila jsem, že to bude navždycky a nechtěla jsem zklamat sebe i okolí. Pořád jsem věřila, že se něco změní, ale to nepřicházelo. Nakonec se to vyřešilo samo. Potkala jsem muže, který mi ze vztahu pomohl, a já byla konečně svobodná. Myslím si, že to, že jsem takhle mladá odjela, zažívala na druhém konci světa to, co jsem zažívala a musela se doslova sama postavit na nohy ze mě udělalo člověka, kterým bych bez těchto zkušeností nikdy nemohla být. Neříkám, že lepším, ale jiným. Nad spoustou věcí mávnu rukou a snažím se žít teď a tady. Moc nekoukám na budoucnost a užívám si života naplno. Za to jsem moc šťastná.
Mluvíme o vás a o vašem boji, nejenom s tou situací, ale vlastně i tak trochu sama se sebou. Jak se k tomu postavili vaši rodiče?
Během pobytu na Zélandu jsem rodičům nejprve dávala malé náznaky a doufala, že si z nich poskládají celý příběh. Po návratu domů, kdy se dozvěděli vše, co se mi dělo, jsem je v podstatě donutila odpustit bývalému manželovi a nijak do toho nezasahovat. V průběhu manželství a po našem návratu jsem kolikrát odešla bydlet na čas k rodičům. To na ně samozřejmě působilo, a tak se mi snažili pomoct. Všechna rozhodnutí a hlavně to finální bylo ale na mně. Nechtěla bych být v jejich situaci ani náhodou. Muselo to být hrozně těžké.
Je důležité nebýt na problémy sám
Dnes jste znovu vdaná, máte vlastní rodinu. Jak jste vůbec po tom všem dokázala opět věřit mužům?
Asi dva roky mi trvalo, než jsem se ze všeho pořádně oklepala. Můj nynější manžel je opravdu moc hodný a tak jsem neměla strach, že by mi nějak ubližoval nebo mě ponižoval. Problém byl spíš v mém nízkém sebevědomí, takže jsem se obávala, že mě opustí, že zůstanu sama, a to aniž by mi k tomu dával nějaké záminky. Všechno je to o velké práci a snaze dostat se z těch stavů úzkosti a litování se. Byla jsem přes 6 let v toxickém vtahu, z toho dva a půl roku v permanentním psychickém a fyzickém teroru. To nejde jen tak nad tím mávnout rukou a říct: Tak dobrý, mám to za sebou. Člověk se musí vyčistit, brečet klidně hodiny a hodiny, vypsat se z toho, někomu to všechno povědět. Důležité je na to nebýt sám.
O životě s psychopatem jste napsala knihu Svobodomyslná. Byla to pro vás pomyslná tečka za touto etapou?
Ano. S tou poslední tečkou jsem udělala tečku i sama v sobě a tím to pro mě skončilo. K tomu člověku nechovám zášť. Přeji mu jen to nejlepší. Je to zvláštní, ale vlastně bych mu klidně řekla, že se na něj nezlobím. Myslím, že je to důležité. Trápila bych tím jenom sebe samu. Když si někdy knížkou listuji, jako by to ani nebyla knížka o mně, je to definitivně za mnou.
Můj největší plán je dcera
Když se to vezme kolem a kolem, tak ošklivá pohádka vlastně nakonec skončila dobře. Jaké teď máte plány?
To je hezká otázka :-). Můj největší plán je momentálně naše dcera Emi. Chci jí věnovat to nejvíc, co můžu. Vím, že kdyby to tak nebylo, hrozně bych toho za pár let litovala. Neříkám, že je to vždycky jednoduché, ale snažím se to skloubit s tím, co mě baví a co by mohlo něco předat ostatním. V hlavě se mi rodí každý den nové a nové nápady na nejrůznější projekty. Jeden jsme už spustily s kolegyní. Nahráváme podcasty a chystáme se zvát spoustu zajímavých lidí, kteří měli nelehké osudy, ale dokázali se z toho vymanit a naopak to vzali jako životní zkušenost do budoucna. Také knížky mám v hlavě tři. Prozradím jen, že budou o cestování a o dětech. Jestli to dotáhnu do konce, to už je ve hvězdách. Ale věřím, že to dopadne tak, jak to má být. Ostatně jako všechno v mém životě.
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Dcera Michaely Gemrotové prodělala před narozením krvácení do mozku: Prognóza byla hrozná, ale dělá obrovské pokroky
Související články
