Jak se zachovat při ozbrojeném konfliktu: Válečná fotografka Jarmila Štuková o momentech, kdy jde o život

Jarmila Štuková (46) se po absolvování DAMU vydala nečekaným směrem, jako fotografka se rozhodla dokumentovat válečné konflikty a život v zemích sužovaných epidemiemi či vážnými sociálními problémy. Od začátku do konce také monitorovala válku s Islámským státem, a to nejen na frontových liniích, ale především v uprchlických táborech, nemocnicích a zničených městech.

Ví tak moc dobře, jak se chovat v krizových situacích, jaké postihly například dovolenkáře v zemích Perského zálivu, zažila je už nesčetněkrát. Na jedno si ale podle svých slov nikdy nezvykne. „Co mi na duši zůstává a co mě opravdu bolí, je násilí páchané na dětech a ženách. A když jsme teď byli na Ukrajině, tak i na seniorech,“ vypráví Jarmila Štuková v Ženských tabu Báry Hlaváčkové.

Jak přežít střelbu v budově: Předem si zjistěte, kde je východ, a dodržujte pravidlo USB, radí policejní expertka

Jak se zachovat v krizových situacích podle Jarmily Štukové

Je teď na Blízkém východě válečná zóna? V Íránu asi ano, ale pokud se bavíme o zemích, jako je Dubaj, Bahrajn, atd., je tam válečná zóna?
Skutečná válečná zóna je v Íránu, který byl napaden Amerikou a Izraelem. Ale rakety dopadají i do států, které jste jmenovala, tedy států v Perském zálivu, protože Írán se zaměřuje na americké základny, které se zde nacházejí.

Jak se tam mají lidé zachovat, třeba konkrétně v Dubaji? Protože i spousta Čechů tam má byt, nebo je tam na dovolené. Tak ti, co jsou tam na dovolené, mají se sbalit a pokusit se opustit zemi? A ti, co tam mají byty, mají zůstat v klidu, protože ta země má dobrou protivzdušnou obranu? Jak by bylo nejlepší se podle vás zachovat?
Podle mých zkušeností je vždycky nejlepší minimalizovat rizika. Samozřejmě strašně záleží na tom, kde se ti lidé pohybují a jestli v místě, kde jsou, se nacházejí kryty. Záleží také na tom, jak důležité je tam pro vás být. Myslím si, že být na dovolené v situaci, kdy kousek od vás probíhá otevřený válečný konflikt, není dobré rozhodnutí. Protivzdušná obrana není schopná zamezit všemu, viděli jsme třeba dopadat úlomky raket na Dubaj, takže já tam být na dovolené, tak bych odjela a zvolila bych si jinou dovolenkovou destinaci, anebo bych počkala, až konflikt skončí.

Jak se konkrétně zachovat v krizi, když nedaleko propukne válečný konflikt, který civilista nečeká? Ať už je to teď v Dubaji, nebo třeba předloni na podzim v Izraeli. Já tam zrovna měla kamarádku, která tam byla na dovolené, cestovala a najednou tohle. Jak se nejlépe zachovat?
Zklidnit hlavu, přemýšlet v intencích několika hodin či dnů a dobře si naplánovat, co mám dělat. To vše je podstatné, ale z vlastní zkušenosti vím, že když něco takového vypukne, lidé propadají panice, která pak kazí úsudek. Mně třeba hodně pomáhá dýchání. Zní to banálně až neuvěřitelně, ale opravdu dobře dýchat. Já používám dva kratší nádechy a jeden dlouhý výdech, to aktivizujete mozek, abyste se mohla zkoncentrovat na to, co potřebujete dělat. Určitě je nejlepší se zklidnit a začít přemýšlet. Tedy říct si, koho kontaktovat, a dávat si pozor.

A když je situace opravdu vážná?
Pokud se bavíme o situaci, že už létají rakety, tak být daleko od oken, zjistit, kde je kryt, a opravdu do něj jít. A pak samozřejmě kontaktovat úřady, které jsou zodpovědné za relevantní informace v daném prostoru. Dávat si pozor na sociální sítě a nesmysly. Já to zažila mnohokrát. Třeba co se týče války mezi Palestinou a Izraelem v pásmu Gazy, tak co se ke mně dostávalo za informace, to byly úplné nesmysly.

Co nenadálá krizová situace může udělat s lidmi, kteří se v ní ocitnou? Já si představuji tu Dubaj, tam jsou na dovolené i lidé, kteří nejsou úplně dobrodruzi, kolikrát ani trochu. Co to zanechá na jejich psychice, když jim v jedné z nejbezpečnějších zemí světa najednou začnou létat nad hlavou rakety a slyší sestřelování dronů?
Samozřejmě záleží, jestli jste maminka, máte tam dítě, to znamená, že nejste zodpovědná jenom za sebe, ale i za toho prcka. Ten strach pak může být velký. Jak už jsem říkala, zažila jsem, že lidé propadají panice, a ta pak paralyzuje jejich myšlení. Na těle se to projevuje tak, že úplně zamrznete, ale můžete také pod vlivem paniky začít dělat neuvážená rozhodnutí.

Jak takové neuvážené rozhodnutí může vypadat?
Třeba běžíte někam, kde můžete snáze přijít k úrazu. Takže znovu opakuji, zásadní je zklidnění hlavy. Ale funguje i přichlípnout se na někoho, kdo je schopen se rozhodovat, kdo je klidnější. Tady vycházím z dlouholeté zkušenosti. Od roku 2004 jezdím do válek a viděla jsem, jak to v praxi funguje. Muži často odejdou na frontu, takže vůdčí roli ve společenství převezme starší žena, která dokáže pracovat se ženami okolo a je to neuvěřitelně efektivní. Zažila jsem dokonce situaci, to bylo v Iráku, kdy tam přijel jeden novinář ze Slovenska. Říkal, jak dlouhodobě jezdí do válek. A tak jsme se vydali na frontu společně, několik aut. Pak se k nám blížil tank, byli jsme opravdu kousíček od bojiště, a on začal dělat věci, které byly kontra. Tím ohrozil nás a ohrozil i vojáky, kteří tam byli. Pokud na to nemáte, tak byste tam neměli chodit. Samozřejmě je to vaše rozhodnutí, ale když pak někomu ubližujete, protože propadáte strachu, tak mi to přijde hrozně nefér. Takže znovu opakuji, snažit se zklidnit hlavu, kdyžtak se přichlípnout na někoho, u koho máte pocit, že je v daném okamžiku lídrem, a snažit se dostat co nejdřív domů, protože si myslím, že je úplně zbytečné tam zůstávat.

A když to nejde?
A pokud odjet nejde, pak se mi osvědčilo uvažovat v horizontu hodin. Řeknu si, teď budu dělat to a to. Dobré je si to říct třeba i nahlas. Řeknu si, stejně teď nic neudělám, budu tedy doufat, že to na mě nedopadne. Důležité také je, co budete pít a jíst. Já už predikuji, že se tohle může stát, tak mám s sebou vždycky malinké zásoby - müssli tyčinky a vitamíny. Samozřejmě mám i dostatek vody, protože už se mi několikrát stalo, že jsem nebyla takhle vybavená a šeredně toho litovala.

Jak se bránit útoku agresora: Naučte se metodu 5D a využívat sílu hlasu, říká odbornice

Nejhorší zážitky Jarmily Štukové z fronty

Vy jste toho zažila hodně. Jako fotografka se zaměřujete na místa válečných konfliktů. Já tady mám i výčet, co jste dokumentovala, mimo jiné zemětřesení na Haiti, kyselinové útoky v Indii, žehlení dívčích prsou v Kamerunu, násilí na ženách v Afghánistánu, válku s Islámským státem v Iráku a Sýrii. Už jste řekla, že jste se pohybovala na frontových liniích. Šlo vám o život? To je asi hloupá otázka, asi nejednou, ale pamatujete si na nějaký moment, kdy jste si fakt říkala, tak tohle je zlé?
Těch momentů bylo opravdu hodně. Na frontové linii se mi mnohokrát stalo, že po nás buď házeli molotovy, nebo po nás stříleli. Zažila jsem i dopad rakety kousíček od nás, to znamená tlakovou vlnu. Zažila jsem toho opravdu hodně. Ale je to moje rozhodnutí. Já tam jedu, chci zaznamenat co nejvíce těch okamžiků, vysvětlit, co se na frontové linii děje, kdo je proti komu, atd. Ten strach teď a tady je velmi nepříjemný, ale dá se zvládat. Co mi na duši zůstává, co mě opravdu bolí a na co si nikdy nezvyknu, je násilí páchané na dětech a ženách. A když jsme teď byli na Ukrajině, tak i na seniorech, na které jsme se tam hodně zaměřili.

Já se k tomu ještě dostanu, jak to působí na psychiku, ale teď mě zajímá to fyzično. Jaké je to na frontové linii pro ženu? Já si to představuji jako hodně mužský svět. Jak se tam chovají k ženě?
Je to opravdu mužský svět, zvlášť v Iráku nebo Sýrii, i když tam jsme byli i s jednotkami ženskými. Nicméně v drtivé většině případů přijedete na frontu, kde dominují muži. A přijdou i situace, kdy jsem se musela smát, byť to bude znít paradoxně, že se tam dokážete smát. Když jsme s kamarádkou Lenkou Klicperovou sledovaly válku s Islámským státem, jely jsme na frontu zahalené. Byla to zákopová válka, přijely jsme tam a teď jsme měly hidžáby, nechtěly jsme se koukat mužům dlouze do očí a respektovaly jsme pravidla, která určuje islám. Ale oni na nás koukli a říkají: „Ženské, sundejte si ty hidžáby, my jsme Kurdové, naše ženy také často chodí bez hidžábu. My víme, že jste z Evropy, že je normálně nenosíte, tak se tady chovejte přirozeně.“ Takže hrozně záleží, s kým na frontě jste. Pak jsme byly se speciálními jednotkami z arabské části Iráku a před nimi jsme hidžáby nosily. Hrozné také je, že na frontě nejsou toalety. To je jedna z věcí, která je vždycky velmi stresující, protože nemůžete moc pít, abyste nemusela na toaletu. A když už na ni jdete, tak to většinou vypadá děsivě. A jak jsou všude okolo muži, tak je to strašně nepříjemné.

To není jako za keřík, že?
Není, přesně. Většinou je tam díra a všude okolo vás muži. Tak jim musíte říct: „Prosím vás, já jdu vykonat potřebu.“ Do toho jste často na exponované frontě, tak si říkáte: „Doufám, že zrovna, když budu močit, nezačnou lítat rakety.“ A ještě další věc, která je pro ženu hodně nepříjemná. Když jsme se pohybovali na frontové linii, tak to nebylo stejné, jako mi to líčili kolegové, kteří jezdili do válek v devadesátkách, kdy jste na sobě měla nápis Press, a tak po vás nepálili. Nebo pálili mnohem méně. Islámský stát se naopak víc orientoval na ženy, protože bojovníci věděli, že kdyby je žena zabila, tak se nedostanou do nebe. Tudíž jsme tam byly větším terčem. No, a k té fyzické připravenosti... Vy musíte být především psychicky odolní. Když si vzpomenu, jaké emoce jsem měla na DAMU, tak musím říct, že války mě naučily být odolnější, zklidněnější. Vždycky jsem si myslela, že v krizi zamrznu, ale opak je pravdou. Ve vypjatých situacích umím fungovat a většinou až potom přichází fáze, kdy začnu dělat divné věci, potřebuju se z toho oklepat a uvědomuju si, že jsem zažila traumatizující situaci. Potřebuju být samozřejmě fyzicky připravená, takže hodně cvičím. A nejenom kvůli tomu, aby člověk fungoval fyzicky, ale i mentálně. Když jste fyzicky připravená, tak vám to pomáhá i psychicky.

Já půjdu zpátky do těch válečných konfliktů. Vy, když někam jedete něco fotit, asi zhruba víte, kam zamířit, ale jak se člověk dozví, kam přesně se vydat na frontu?
Vždycky je důležité mít svého fixera. To je místní člověk, který vám tlumočí a vyhodnocuje míru rizika. Je to klíčová osoba pro natáčení nebo focení, protože vy jako člověk zvnějšku, byť do té země jezdíte opakovaně, nejste schopná přesně vyhodnotit, co se na tom místě děje. Také musím říct, že když se rozhodnu, že někam pojedu, tak dlouhé měsíce pracuju na scénáři. Pak je pravda, že přijedete a velmi často se vám to zhroutí, protože se dozvíte, že na některá místa nemůžete, nedostanete se přes checkpointy.

Co s tím?
Musíte být velmi schopný operativec, protože máte omezený časový harmonogram - 14 dní, tři týdny, někdy měsíc, ale třeba jen týden. Takže potřebujete opravdu na maximum ten čas využít. Navíc ve válečném konfliktu nejste neustále pod palbou, často na útoky čekáte. Velmi často probíhají za rozbřesku, někdy i odpoledne, večer a v noci. Ale opravdu velmi často čekáte, navíc ty přejezdy jsou dlouhé. Často se také dostanete na místo, kde si říkáte: „Tady už se střílet nebude, tady mají dost,“ protože vidíte rozmasakrovaná těla, vidíte a slyšíte strašné příběhy, které vás opravdu bolí - znásilněné děti, děti, které Islámský stát používal jako prostitutky nebo vojáky. Je toho na vás hodně a do toho jste neustále v těžkém stresu. Takže jste ráda, že máte někoho, kdo se o vás postará a vy mu můžete říct: „Hele, já teď nechci jít na první frontovou linii, pojďme na třetí.“ Ale i takhle se stalo, že jsme přijeli, neměli jsme balistiku, vylezli jsme z auta a začali po nás pálit. Protože ani náš fixer nebyl schopen vyhodnotit, že to je první frontová linie. Takže musíte být ve střehu nonstop.

Blackout, povodně či střelba: Jak zachovat klid a na co se dá připravit, radí bývalá policejní vyjednavačka

Jak Jarmila Štuková překonává válečná traumata

Jste pak pořád ve střehu, i když přijedete zpátky do Česka, nebo to z vás spadne?
Když se vracím, tak jak tady často nadávám: „Jé, ti Češi, furt ty kyselé zadky, proč jsme na sebe tak nepříjemní?“ tak musím říct, že to není tak zlé. Třeba teď jsem se vrátila z Nigérie, která je nejlidnatějším státem Afriky, má 230 milionů obyvatel, a doslova zde plavete v lidech, kteří jsou často agresivní, je tam vysoká kriminalita, únosy. Takže pak přijedete do České republiky, a co já třeba miluju, že si můžu koupit kafe do kelímku, chodit, nikdo na mě nekouká, nechce mě unést, nic po mně nechce, nechce mi ublížit, není na mě zlý. A jak to ze mě spadne, prožívám radostné pocity. Dokonce se mi teď po návratu z té Nigérie stalo, že se na mě jedna paní usmála, jak jsem šla s tím kafem. Já ji chtěla obejmout a říkám si: „Ty jsi boží prostě! Vy jste skvělí, Češi!“ Takže velmi často mám dva módy. Mód, kdy jsem ve střehu a kdy jsem ve válečných oblastech, a to opravdu přijíždím velmi vyčerpaná. A pak, když se vrátím, tak si říkám: „Ty jo, já žiju v tak skvělé zemi, můžu se tu svobodně projít.“ Nebo chodím hodně do divadla, na výstavy a vždycky si říkám: „Ty jo, já mám privilegium, že jsem se narodila v tak otevřené zemi, kde můžu svobodně mluvit, kde si můžu vybrat, do jakého divadla půjdu, můžu jít do lesa a nepotkat živáčka.“ Takže já jsem opravdu vděčná za to, kde žiju.

Jak pečujete o svoji psychiku? Protože jste říkala, co všechno jste viděla. Prošla jste si něčím takovým, jako je posttraumatický syndrom? Jak s tím pracujete?
Už párkrát jsem si říkala, tohle je určitě posttrauma, protože ty projevy, které moje psychika vykazovala, na to jednoznačně ukazovaly. A dokáží mě z toho dostat projekty pomoci, které dělám. Stalo se mi to právě, když jsem po válce s Islámským státem sledovala děti, které se navracely ze zajetí. Jen seděly v uprchlických táborech. Teď si představte, že vidíte holčičku, která nepláče, jenom se kýve a dělá „h, h, h“. To jsou obrazy a příběhy, které tam nejsem schopná nechat. Vrátila jsem se a nebyla jsem schopná spát, bylo mi z toho strašně zle, furt se mi o tom zdálo, úplně jsem se rozklepala. Takže jsem se tam vrátila, ty příběhy jsem zaznamenala, jak kluků, které Islámský stát používal jako dětské vojáky, tak zneužitých holčiček jako dětských prostitutek. A pak jsem s těmi příběhy chodila do médií a ptala se místních, co by jim pomohlo.

Co vám řekli?
Především mladé dívky mi říkaly: „Hele, my bychom potřebovaly se naučit, jak s těmi dětmi pracovat.“ Tehdy jsme s psychologem Radkem Ptáčkem, to byl můj kamarád, který už bohužel nežije, a dalšími lidmi připravili program, jakým způsobem ty holky naučit pracovat s těmi dětmi. Protože vy tam nemůžete přijet jako psycholog. Oni vám nedůvěřují, je to hodně rigidní skupina, také neumíte jazyk, takže se jim tolik nepřiblížíte, obzvlášť v situacích, kdy se bavíme o těžkých traumatech. No, a najednou jsem cítila velké zklidnění, protože už jenom nezaznamenáváte, ale i něco děláte pro to, abyste pomohla tu situaci aspoň trošku ulehčit. To je můj lék. Máme třeba i projekt Corty, v němž radíme lidem, jak se chovat v krizových situacích. To je také takové zklidnění, taková terapie, abych se ze svých stavů dostávala. A opravdu neuvěřitelně funguje sport. Pro mě je fantastické jít si zaběhat nebo zacvičit jógu, prodýchat se hezky. Pak vztahy. Musím říct, že jsem strašně vděčná za vztahy, které mám okolo sebe. Úplně cítím, jak mi to sytí duši. A pak je to kultura. Chodit na představení, výstavy, to úplně cítím, jak mi dělá dobře.

O čem dalším promluvila v rozhovoru válečná fotografka Jarmila Štuková?

• S jakými intimnostmi a trápením se jí svěřily muslimské ženy
• Co ji táhne do válečné zóny
• O svých projektech podporujících talentované lidi z problematických zemích
• Jak to vypadá v současném Íránu a zda je tam možná politická změna
• Proč islám tak potlačuje ženy
• Jaká je motivace mladých mužů bojovat za Islámský stát

Na snímky fotografky Jarmily Štukové se můžete podívat v naší galerii.