Facebook
Instagram
Dát dítěti pohlavek nebo pár přes zadek je pro českou společnost norma, které se lidé moc nechtějí vzdát. Ale měli by. Důvody probrala moderátorka Bára Hlaváčková s klinickým psychologem, profesorem Radkem Ptáčkem. Ten byl jejím již třetím únorovým hostem k tématu o fyzických trestech, které otvírá v rámci pořadu Ženská tabu.
Škoda facky, která padne. To je v únoru heslem Báry Hlaváčkové. Nejprve na toto téma vyzpovídala Theu, dívku, kterou deset let týral nevlastní otec, následně si o respektující výchově bez facek popovídala s herečkou a influencerkou Veronikou Arichtevou.
Tentokrát usedl do křesla pro hosta klinický psycholog Radek Ptáček, sám otec tří dětí. Podle něj fyzické tresty, včetně těch příležitostných a jemných, mají na děti prokazatelně negativní vliv. "I mírné fyzické tresty, které jsou občasné, vedou ke zvýšené pravděpodobnosti výskytu těžkých duševních stavů, vyššímu výskytu duševních poruch, duševních onemocnění, tedy především z oblasti úzkostně depresivního spektra. Ale vedou také třeba k problémům v sociálním uplatnění. A to, co je pravděpodobně nejzávažnější - vedou k replikaci tohoto násilného chování," poukazuje v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.
Proč jsou fyzické tresty špatně
Proč je fackování dětí pro českou společnost norma?
Tak nenazývejme to fackování. Protože i ti, kteří používají fyzické tresty, se obvykle proti tomuto pojmu ohradí. To už je příliš tvrdé. Ale já si myslím, že to je především sociokulturní norma. Naše babičky, naši rodiče i my jsme byli fyzicky trestáni a pokládali to za normu a velmi často si myslíme, že je to jediný prostředek, jak vychovat slušného člověka. A teď si představte, že vám někdo chytrý a možná často mladší, než jste vy, začne vyprávět, že to je špatně a že tady ten prostředek, který z vás vychoval dobrého člověka, nemáte používat. Samozřejmě nebudete chápat proč, protože možná ani nemáte jiné prostředky než dítě plácnout, dát mu facku, vytahat ho za ucho... A jestliže nevíte, jak to jinak udělat, tak si řeknete: "Co ti lidé vědí? Jak to mám udělat?"
To, že je fackování nejlepší nástroj výchovy, s tím zásadně nesouhlasíte. Proč to tedy není nejlepší nástroj výchovy?
Úplně na začátku si musíme říci, co je cílem výchovy. Když to vezmeme technicky, cílem výchovy je zvýšení pravděpodobnosti žádoucího chování a snížení pravděpodobnosti nežádoucího chování. No, a když se na to podíváme vědecky - a můžeme se podívat nejenom do toho, jak se vychovávají děti, ale i do toho, co funguje v přírodě - tak zjistíme, že jestliže chceme zvýšit pravděpodobnost žádoucího chování, musíme použít tzv. pozitivní zpevnění, to znamená dát nějakou pozitivní zpětnou vazbu, nebo dokonce odměnu za chování, které chci, aby se u dítěte vyskytlo v budoucnu. A naopak. Jestliže chci snížit pravděpodobnost nežádoucího chování, tak to opět neudělám tím, že ho budu trestat, tedy dávat mu negativní zpevnění, ale že budu systematicky posilovat chování, které chci, aby se opakovalo. A to negativní chování pak samo odezní. Prostě v tom mozku vyhasne.
Co všechno tedy fyzické tresty můžou způsobit? Proč jsou špatně?
Fyzické tresty jsou špatně proto, že nefungují. To je nutné říci. To je dokázané. Máme v současné době, řekl bych, stovky až tisíce studií, které jasně dokazují, že fyzické tresty nikdy k žádnému pozitivnímu důsledku nepovedou. Rodiče mohou mít pocit, že když plácnou dítě, které vbíhá do ulice, je to jediný prostředek, který zamezí tomuto nežádoucímu chování. A tady jim musím v podstatě přisvědčit, protože ten fyzický trest může působit na chvilkové zmírnění nežádoucího chování. Ovšem opakuji, na chvilkové zmírnění. A to ještě ne u všech dětí.
Nicméně i to chvilkové použití fyzického trestu vede k aktivaci stresové osy. Organismus to bere jako formu ohrožení a jakýkoliv zvýšený stres ve výchově, který se opakuje, vede k tomu, že se naše chování a vývoj našeho mozku mění. Takže tím, že děti vystavujeme fyzickým trestům, je neustále exponujeme zvýšeným hladinám stresového hormonu, který se pak promítá do toho, že dítě je třeba celoživotně zvýšeně úzkostné a depresivní.
Až tak?
Důsledky fyzických trestů se rozbíhají do několika rovin. Studie, které máme v současné době k dispozici a které jsou longitudinální, tedy dlouhodobé, a kde se studují dospělí lidé třeba padesát, šedesát let staří, zcela jasně ukazují, že i mírné fyzické tresty, které jsou občasné, vedou ke zvýšené pravděpodobnosti výskytu těžkých duševních stavů, vyššímu výskytu duševních poruch, duševních onemocnění, tedy především z oblasti úzkostně depresivního spektra, ale vedou také třeba k problémům v sociálním uplatnění. A to, co je pravděpodobně nejzávažnější - vedou k replikaci tohoto násilného chování. Dítě vnímá rodiče jako svůj etalon. Napodobuje ho. A jestliže vidí, že rodič v náročných situacích volí fyzický trest, tak ho dítě bude opakovat. To znamená i děti, které byly mírně fyzicky trestané, mají tendenci častěji využívat fyzické prostředky v partnerských vztazích.
Jak se ve výchově obejít bez fyzických trestů
Já si přesně dokážu představit diskuzi pod tímhle naším rozhovorem - že se nám to řekne, že to tak jednoduché není, že na lidi je navalena spousta práce, starostí, stresů... Máme nějakou radu, jak na děti jinak? I třeba v těch krizových situacích?
Já jsem v těchto diskuzích často obviňován z toho, že jsem akademik. Ale rád bych řekl, že já s dětmi velmi intenzivně pracuji téměř 25 let. Plus mám tři své vlastní děti, které vychovávám bez jakékoli formy fyzického trestu, takže vím, že to jde. Výchova je celek. Velmi často se zaměřujeme na situace, kdy už rodič selhává nebo se dítě chová nepřijatelným způsobem. Ale výchovu tvoříme úplně od začátku. Jaký vztah máme s dětmi? Jakým způsobem používáme incentivy, tedy formy pozitivní zpětné vazby na žádoucí chování? Jak s dětmi mluvíme? Takže je to poměrně široká škála věcí, kterou lze dělat jinak. A v těch krizových situacích, kdy dítě třeba někam vběhne nebo udělá něco, co nechceme, stačí použít prostředek - a může to být i fyzický prostředek, kdy dítě chytneme za ruku a zvýšíme na něj hlas... Dítě to vnímá úplně stejně, jako když ho plácneme.
Tohle byla krizová situace, že dítě někam vběhne. Ale co s matkami, které už toho mají dost, takzvaně jim bouchnou nervy. Jak tomu mají předcházet? Nebo jak se mají zachovat, když už bouchnou, tak aby nebouchly na to dítě?
Emoce v rodičovství jsou úplně normální. A je úplně normální, že na dítě někdy bouchnu. To znamená, že mi ujedou emoce. Tady je jenom důležité, abych sám se sebou pracoval. To znamená, abych ty situace, kdy mi můžou nějakým způsobem vyletět emoce, předvídal. Abych se do těch situací nedostal. A jestliže mám pocit, že se do nich dostávám, tak udělat takové ty primitivní věci, jako nádech-výdech, a trošku tu situaci racionalizovat. A když už ty emoce přijdou, je to také naprosto v pořádku. Já na svoje děti klidně zvýším hlas a řeknu, že se mi to nelíbí, řeknu jim, co si myslím. A pak jim třeba vysvětlím, proč jsem ty emoce měl. Ale nedovedu si představit - a to ani při výchově tří dětí - situaci, kdy bych použil fyzický trest.
Profesor Radek Ptáček o respektujícím rodičovství
Když to vezmu trochu jako "rodičovství jako vědecká disciplína", existuje tzv. "respektující rodičovství". Je tohle cesta?
Určitě je to cesta, která nám tady v současné době chybí. Protože společnost, ze které vyrůstáme, je společnost autoritativní výchovy, kde respekt chybí. A my jednoznačně víme, že respekt, autonomie, ale i tzv. participace dítěte, tedy možnost spolupodílet se na rozhodování o jejich životě, vede k tomu, že ty osobnosti jsou zralejší, samostatnější a schopnější vlastního života. A tady bych to jenom oddělil - tu respektující výchovu od bezbřehé výchovy, s čím se také poměrně často setkáváme. A vidíme, že mnoho dětí nemá hranice. Moje žena pracuje v základním školství a já mohu pozorovat, že děti skutečně mají velké problémy s dodržováním hranic a že na vině může být výchova, která je přespříliš otevřená. Takže my říkáme: "Každá výchova musí mít jasné hranice, děti musí mít hranice, musí být vedeny k tomu, aby je dodržovaly. Ale zároveň v těch jasně daných hranicích mohou mít volnost a měly by mít respekt k tomu, v čem se rozhodují."
Jak nastavit ty hranice?
Vždycky vzhledem k věku. Tady je to dáno rodičovskou intuicí, zvyklostmi v rodině. V každém věku nastavujeme hranice jinak. Jinak budou nastavené mezi druhým, třetím rokem, kdy dítě potřebuje vrůstat do jasných pravidel. Dítě musí následovat to, co rodiče říkají. A ta pravidla se pak samozřejmě s věkem rozvolňují. Ale vždycky je to individuální, tady nemůžeme dávat konkrétní rady.
Jak dlouho může trvat proměna české společnosti ve vnímání fyzických trestů? Z toho, že to momentálně je norma, do toho, že to bude vnímáno, jako že je to špatně?
To je otázka jedné generace. Protože i z našich výzkumů vyplývá, že největšími zastánci fyzických trestů jsou rodiče středního věku. Ti rodiče, kteří mají menší až starší děti. A ta nová generace, se kterou se setkávám, což jsou rodiče mezi pětadvacátým a třicátým rokem, tam už je to úplně jinak. Tam se s těmi názory v podstatě nesetkávám. A já pevně věřím, že až tihle mladí rodiče budou mít svoje děti a ty děti budu mít své děti, že už otázku fyzických trestů nebudeme řešit. Takže já vnímám, že jsme někde na pomezí, a lidé, kteří si ještě za pár let budou myslet, že fyzické tresty do výchovy patří, už budou víceméně relikvie.
O čem ještě promluvil klinický psycholog Radek Ptáček v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- Proč bité děti používají na své potomky fyzické tresty, i když si pamatují to ponížení
- Proč jakýkoliv fyzický trest bere jako násilí na dětech
- Jak přenastavit českou společnost, aby vnímala fyzické tresty negativně
- Jaký efekt bude mít deklarace o nepřípustnosti fyzických trestů na dětech
- Jak ve smyslu nepřípustnosti fyzických trestů fungují zákony v Evropě
- Zda by se rodiče měli teoreticky připravovat na výchovu už během těhotenství
