Facebook
Instagram
Facky, ponižování, bolest i strach. To všechno musela malá Thea snášet dlouhých deset let. Prvním únorovým hostem Báry Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu je sympatická rusovláska, která si jako dítě prošla psychickým i fyzickým týráním ze strany svého nevlastního otce.
Bára Hlaváčková otevírá v únoru téma fyzických trestů na dětech. Mezi hosty se mimo jiné objeví klinický psycholog Radek Ptáček nebo známá herečka a maminka Veronika Arichteva.
Jako první ale Bára v rámci tématu Škoda facky, která padne představí sympatickou Theu, mladou ženu, která si v dětství prošla jen těžko představitelným peklem. Ze strany otčíma zažila mlácení, týrání a ponižování. "Dal mě pod sprchu a začal mě sprchovat. A já, jak jsem byla v tom hysteráku a zasoplená, oči ubrečené, tak mi stříkal vodu do obličeje a já měla pocit, jako bych se topila," vybavuje si Thea první incident, ke kterému došlo v jejích třech letech a který odstartoval deset let dlouhou šňůru násilí páchaného nejen na Thee, ale i jejím mladším bráškovi.
Traumatické dětství They
Možná bude těžké vrátit se do toho dětství. Ale já bych byla ráda, kdybys to na chvíli udělala. Kdybychom se teď na chvíli dívali na svět očima malé They. Kolik ti vlastně bylo, když se to dělo?
Začalo to od mých tří let. Až do dvanácti.
Mě zajímá ten příběh... Co byl spouštěč? Kdy to začalo? Proč to začalo? Jestli to umíš takhle pojmenovat.
Moji rodiče se rozvedli a mamka si našla nového partnera, se kterým se vzali, takže se stal mým nevlastním otcem. Mamka krátce po svatbě otěhotněla. A pak to začalo. On se ze začátku hodně přetvařoval. Ale to se nedá dělat dlouho... Takže první incident přišel nějak v těch mých třech letech.
Pamatuješ si to? Proč to bylo? A co se konkrétně stalo?
Byla to úplná banalita. Stavěli jsme si s kostičkami, já mu to hrozně ráda bořila a on to pak zbořil mně. A mě to naštvalo. Prostě byly mi tři... A nějak jsem se začala vztekat a rozbrečela se. A on tu situaci neunesl. Mamka nebyla doma, takže to bylo poprvé, co jsme byli spolu sami. No, a on tu situaci neunesl, dal mě pod sprchu a začal mě sprchovat. A já, jak jsem byla v tom hysteráku a zasoplená, oči ubrečené, tak mi stříkal vodu do obličeje a já měla pocit, jako bych se topila.
A jak to pak gradovalo? Stupňovalo se to? Tohle je vlastně fyzické týrání. Co se dělo dál?
Začalo se to stupňovat - tady to byla první vlaštovka. Nejvíc to začalo gradovat v momentě, kdy byl brácha starší, měl ty dva roky. Mně tou dobou bylo tak pět. Brácha měl nebo má ADHD a do toho dysfázii, což je porucha řeči. Takže neuměl moc dobře mluvit a do toho ta hyperaktivita, takže byl hodně živý. On po nás chtěl, abychom byli jako vojáci...
Disciplinovaní!
Jo, ale to malé dítě není. Ale nemyslím si, že bychom dělali někdy něco, za co bychom si to zasloužili. Byly to prostě banality - spadla nám sklenička, rozlilo se to. Nebo mi nešla zavázat tkanička od bot.
A jaké následovaly tresty třeba za tyhle věci?
U mě to byly spíš nadávky. Jako že jsem úplně blbá, že jsem neschopná. I nějaké silnější výrazy. A u bráchy to byly plácnutí přes zadek, přes hlavu, všude. A taky nějakými předměty, jako páskem. Nebo třeba kopnutí.
Tys u toho prvního incidentu zmiňovala, že mamka nebyla doma. Dělo se to vždycky, když máma nebyla doma? Nebo byla i ona svědkem toho násilí?
Byla i v dost případech svědkem. Protože tím, že byl brácha mladší, tak s ním trávila hodně času. Ale ona se nás vždycky zastávala, vždycky šla proti němu. A pak to taky často schytala. Mamka to nikdy nenechala, jako že by si řekla: "Tak, to si zaslouží!" Vždycky šla do útoku. Ale potom, když už jsme byli starší, byla mamka hodně v práci, takže u toho často ani nebyla. A my jsme jí to neříkali.
Jak ses cítila? Protože dítě doma hledá bezpečí, bezpečné útočiště. To asi nebylo v tvém případě...
Já s tím mám problém doteď. Nebuduji si vztah k nějakému místu, ale spíš k lidem. Můj domov jsou mamka s bráchou. My se i hodně stěhovali, proto pro mě bylo těžké si vybudovat vztah k nějakému místu. Buď jsme tam nezůstali dlouho, nebo se tam děly věci, které si myslím, že se nedají spojit se slovem "domov".
Thea a pocit viny, že za vše může ona
Ty jsi říkala, že to začalo, když ti byly tři roky a skončilo to ve 12 letech. To je strašně dlouhá doba. Cítila jsi beznaděj?
Ano, hroznou beznaděj a úzkost. Konstantní.
U tebe to vedlo až k sebepoškozování. Co tě dovedlo k tomu ještě navíc ubližovat sama sobě, když ti bylo ubližováno zvenčí?
Pocit viny. Já si myslela, že za to můžu já a že dělám málo. Dám příklad. Rozlila bych skleničku s vodou a nevlastní otec na mě začal řvát, že jsem úplně blbá, k ničemu, že jsem udělala bordel. Pak bych třeba ještě dostala fyzicky. A on si ten člověk neřekne: "Ježiš, to je blbec! Však se nic nestalo!" Protože já jako dítě neznala nic jiného. Já si myslela, že to je normální. Že je to moje chyba. Já rozlila tu skleničku. Kdybych ji nerozlila, tak se to nestane.
A pak byly situace, které jsem si hodně vyčítala. Když jsme si třeba hráli s bráchou a začali se hádat. Teď přišel nevlastní otec a řekl: "Kdo to začal!?" Tak jsme oba ukázali na toho druhého. To myslím, že je normální. Že se dítě prostě nepřizná, a ještě když ví, co bude následovat. A nevlastní otec většinou věřil mně. Takže brácha dostal. No, a já si pak hrozně vyčítala, že jsem to nesvedla na sebe. Což jsem pak začala dělat, ale ono to stejně moc nepomáhalo. Pořád jsem měla pocit, že dělám málo. A hlavně ta beznaděj! Já si totiž připadala, že jsem na stejné úrovni jako třeba mamka, že s tím můžu něco reálně dělat. Ale přicházela jsem na to, že s tím nic dělat nemůžu. A dávala jsem to za vinu sobě, prostě jsem si myslela, že jsem slabá, že jsem blbá... A že je to všechno moje vina.
Jaké následky si Thea odnesla z dětství
Ty následky tělesných trestů mohou vést k různým věcem v dospělosti - k duševním poruchám, nadužívání drog, a tak dále. A taky, což je zásadní, odrazí se to ve vztazích. A to se tobě stalo. Co se stalo? Ty jsi měla vztah a zase jsi byla oběť.
Poté, co se mamka rozvedla s nevlastním otcem, jsem začala chodit někdy v těch dvanácti, třinácti s mým spolužákem ze základky.
To když říkáš dvanáct, třináct, předpokládám, že to byl první kluk asi...
Jo. Byla to moje první láska. My byli nejlepší kamarádi, potom jsme se dali dohromady, ale nebylo to nic dobrého. V tom vztahu jsem byla čtyři roky. Nebylo tam tedy fyzické násilí, to ne, ale spíš psychické vydírání a manipulace. On věděl, jak na mě. Tím, že jsem byla hodně oslabená, jsem šla z jednoho pekla do druhého.
Teď celkově... Jak ses dostala z toho začarovaného kruhu, nejen z tohoto vztahu, ven? Že se z té oběti stala holka, která sebrala sílu a mluví o tom svém příběhu, protože ví, že to může pomoci někomu jinému, ale možná to pomáhá i tobě o tom mluvit. Kdy se to zlomilo? Kdy jsi vyšla z toho začarovaného kruhu?
To bude asi tak rok a půl nazpět...
A co to způsobilo?
Začala jsem chodit k psycholožce. Já tam chtěla, protože jsem měla velké výbuchy vzteku. A jakmile došlo na nějaký konflikt, nedokázala jsem kontrolovat emoce. Jakože žádnou - radost, vztek ani smutek. Prostě vždycky to byl extrém. A dokázala jsem být fakt zlá, což mě mrzelo. Když jsem se pak na sebe koukla do zrcadla, tak jsem viděla nevlastního otce a řekla si: "To fakt ne!" Takže jsem začala chodit k paní psycholožce a ta mi nejvíc pomohla. Chodím tam doteď, už čtyři roky, a pořád na sobě musím pracovat. Tam šlo o to si připustit, že je to součást mě. Že to nezmizí. Já vždycky přemýšlela nad tím, jaká bych byla, kdybych si neprošla tímhle. Jaká bych byla, kdyby se nestalo tohle. Bylo důležité si uvědomit, že se to stalo a že je to součást mě.
O čem ještě promluvila Thea v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou?
- S jakými pocity se vracela domů ze školy
- Proč ji to nenapadlo svěřit se s týráním někomu zvenčí
- Kdy se jí poprvé povedlo otčímovi postavit
- Jak těžké je pracovat na zakořeněných věcech z dětství
- Jaký má vztah s mámou
- V čem může pomoci novela zákona o fyzických trestech páchaných na dětech
- Co by vzkázala lidem, kteří fyzicky týrají své děti, a dětem, které si doma procházejí násilím
