Napadení žen nezvyšuje vyzývavé oblečení, násilníci jdou po zakřiknutých ženách, říká učitel sebeobrany Pavel Houdek

Dalším hostem moderátorky Báry Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu byl instruktor a  zakladatel kurzu moderní sebeobrany Pavel Houdek.Rozpovídal se mimo jiné o tom, jak se zachovat, když se setkáte se sexuálním obtěžováním a jak vypadá typická oběť násilníka.Pavel Houdek své klientky v kurzech moderní sebeobrany učí, jak se ubránit nejen násilí fyzickému, ale i vulgárním poznámkám.Báru Hlaváčkovou také zajímalo, zda může nějak pomoci kamarádce, kterou doma týrá partner.+ 1 fotka+ 2 fotky

Ne-ohrožené ženy, co vlastně dneska platí? Jedno, nebo druhé? A kde je hranice mezi tím, co je vůči ženám ještě v pořádku, a kdy už jde o obtěžování? Na to odpovídá v dalším pokračování pořadu Ženská tabu s Bárou Hlaváčkovou instruktor a zakladatel kurzu moderní sebeobrany Pavel Houdek.

Barbora Hlaváčková
Barbora Hlaváčková10. 11. 2023 09:00

Moderátorka Bára Hlaváčková otevírá každý měsíc novou problematiku, která je ve společnosti stále tabu. Zatímco v říjnu se věnovala ženám za mřížemi, v listopadu zpovídá své hosty na téma ne-ohrožené ženy. Jeho hlavní náplní je sexuální násilí, jak mu předcházet a jak se s ním vyrovnat, když se stanete jeho obětí.

Po Jasmíně Houdek, kterou ve čtrnácti letech znásilnil mámin expřítel a později se stala instruktorkou moderní sebeobrany, si Bára pozvala do studia jejího manžela Pavla. Spolu probrali mimo jiné to, jak funguje mechanismus sexualizovaného násilí na ženách.

"Násilí nezačne zničehonic. Nezačne v momentě, že pachatel někoho drží, někam ho táhne nebo z někoho strhává oblečení. Ale každý pachatel si svoji oběť nejdřív testuje. To znamená, že si někoho vybere a pak zkusí, jestli si vybral správně, jestli to je člověk, který se nebude bránit, nebude dělat problémy, křičet. A jedním z velmi častých testů jsou vulgární poznámky," vysvětluje Houdek.

Pavel Houdek boří mýty o obětech sexuálního násilí

Které ženy si o sexuální obtěžování takzvaně říkají? Ty, které chodí vyzývavě oblékané, mají sexy make-up? Nebo to je mýtus?
Samozřejmě je to mýtus. Jednak si každý může vypadat, jak chce, nosit, co chce, a nedává to nikomu oprávnění ho urážet nebo cokoliv dalšího. Ale on je to mýtus i po té faktické stránce. Protože my si myslíme, že žena, která je nějakým způsobem, nazveme to třeba sexy, oblečená, zvyšuje šanci, že se stane obětí násilí. Ale to není pravda, to je velmi dobře prozkoumaná otázka v kriminologii. Vezmeš oběti tohoto druhu násilí, přečteš si v protokolech, co měly v té době na sobě, a porovnáš to. A ono to je dokonce i trošičku naopak. Protože každý pachatel hledá vhodnou kořist, a to je taková, která se nebude bránit, nebude vyvádět, dělat scény, křičet, a tak dál. Tudíž hledá někoho, kdo je nesebevědomý, zakřiknutý. A žena, která je silná, sebevědomá, atd...

...ano, když dokáže vyjít s výstřihem, je vlastně sebevědomá.
Ano, když si vezme nějaké takovéhle oblečení, tak tím něco vyzařuje a tím něčím je právě sebevědomí. Takže to paradoxně může pomoct. A třeba to, když si někdo schválně oblékne něco neforemného, například mikinu s kapucí, může působit opačně, protože to je také určité sdělení.

Jaké jsou další mýty? Slyšela jsem, že když se žena ohradí vůči obtěžování nebo nevhodným poznámkám, tak vlastně provokuje.
To je jeden z trojice největších mýtů, které slýchám. Ono je to totiž tak, že to násilí nezačne zničehonic. Nezačne v momentě, že pachatel někoho drží, někam ho táhne nebo z někoho strhává oblečení. Ale každý pachatel si svoji oběť nejdřív testuje. To znamená, že si někoho vybere a pak zkusí, jestli si vybral správně, jestli to je člověk, který se nebude bránit, nebude dělat problémy, křičet. A jedním z velmi častých testů jsou právě vulgární poznámky. Ten člověk je pronese nebo se třeba o ženu otře, plácne ji v davu po zadku nebo jí sáhne pod sukni na eskalátorech a podobné věci. A čeká, co se bude dít. A když si to ta žena nechá líbit, stáhne se do sebe a řekne si "Nebudu provokovat, hlavně ať to nezhorším", tak co se pachatel zrovna dozvěděl? Dozvěděl se OK, můžu pokračovat, protože když přitvrdím, tím spíš se neohradí, tím spíš nebude dělat scény.

Pavel Houdek radí, jak se bránit sexuálnímu obtěžování

A žena se stáhne ještě víc. Vy v rámci kurzů moderní sebeobrany učíte, jak se ohradit, aby si útočník řekl, že do toho nepůjde. Máte nějaké základní rady?
Nejdůležitější rada, která souvisí s tím mýtem, který jsme rozebrali, je – ohraďte se. Spousta lidí to neudělá, protože si říká: "Je už ta situace na to?" On je často ten test od toho člověka úmyslně nejednoznačný, dvojsmyslný. Tady je potřeba říct jednu věc, více než 80 % pachatelů sexualizovaného násilí jsou lidé, které oběť zná. Kolega z práce, spolužák, bývalý nebo současný přítel, soused... A tihle lidé testují jinak. Soused nebo spolužák k tobě nepřijde a nesáhne ti pod sukni, ale začne házet dvojsmysly, něco, z čeho může vycouvat. Je to úmyslně dvojsmyslné, protože když se ohradíš, může říct: "Ježiš, to byl jenom vtip, to jsi nepochopila, tak se nečerti." A ty nevíš a říkáš si: "Už je to moc, je mi to nepříjemné, ale mám se ohradit? Co si o mně bude myslet? Teď jsou tu jiní lidé, ti si budou myslet, že kazím legraci." Tak to radši necháš být. A on přitvrdí a ty si zase řekneš: "Ne, nebudu za krávu." A neohradíš se. Takže první rada, když je vám něco nepříjemné, překračuje to vaše hranice, seberte tu sílu a ozvěte se.

A další rada?
Druhá rada je, udělejte to razantně. Ideální je mít nacvičenou nějakou nouzovou větu, která může znít třeba: "Nech toho." Nebo třeba i jenom "Ne." A je důležité i to, jak to řeknete. Když to řeknete důrazně, fungovat to bude. Ale aby se vám to povedlo, potřebujete to mít natrénované. To můžete udělat samy doma před zrcadlem.

On obecně projev se dá naučit a je to o tréninku.
Takže klidně doma před zrcadlem. A my vždycky říkáme našim studentkám: "Říkejte si to tak dlouho, až si to samy v tom zrcadle budete věřit. Protože když si to samy budete věřit, tak vám to bude věřit i ten druhý." A třetí rada – buďte připravené na to, že ten člověk vás bude shazovat. Buďte na to připravené a nenechte si tím zkazit den.

Jak se na to připravit?
Jediné, co můžeš dělat, je, že o tom budeš vědět. Protože když se ohradíš, tak se můžou stát dvě věci. Buďto ten člověk řekne "Promiň, já si neuvědomil, že se tě to dotklo" a už to dělat nebude. A pak víš, že to pravděpodobně udělal omylem, prostě dělá takovýhle druh vtipu, tobě se to nelíbí, ohradila ses, on se ti omluvil. Je to podobné, jako když ti stoupne na nohu, ty mu na to něco řekneš a on: "Jé, promiň." A už ti tam logicky stoupat nebude. Anebo se stane to druhé, a to je mnohem pravděpodobnější, že tě začne shazovat: "Co děláš?" "Ježiši, tak snad se tolik nestalo." "Byl to jen vtip." To je nejčastější.

Mám se ohradit znovu, nebo to už přejít a nechat být?
To znamená, že ten člověk to dělal schválně. Takže pro tebe je to informace, aha, ještěže jsem se ohradila, protože teď jsem ho odkázala do nějakých mezí. A ano, on to bude shazovat, aby z toho vyšel se ctí. Pak je nejlepší to nechat být. Ten člověk brblá, ale ty sis tím zajistila, že už to neudělá. A ten pocit, který pak z toho máš, je úplně někde jinde. Namísto toho, abys doma ležela a říkala si "Já se měla ohradit, zítra tam zase budu", tak řekneš: "Já to dokázala a postavila se za sebe."

Pavel Houdek o mechanismu domácího násilí

Největší strašák pro nás myslím je, že nás někdo přepadne, zaútočí na nás. Ale ono nejvíc agrese se děje v rámci rodin za zavřenými dveřmi. Víme, jak je to třeba procentuálně?
Zhruba 50 % násilí se děje v rodině od nějakého blízkého nebo vzdálenějšího příbuzného. Dalších 30 %, do těch 80, jsou blízcí, kolegové, spolužáci, a teprve necelých 15 % jsou cizí lidé. Ale ani tam to neznamená, že je to někdo, koho vůbec neznám, že jdu a najednou na mě skočí někdo v kukle, ale velká část těch 15 % jsou lidé, které znáš situačně. Jsi na večírku, s někým si tam povídáš, rozhodnete se, že si vezmete taxíka, on tě nějakým způsobem obtěžuje nebo napadne.

Pak je další věc. Když řekneme útočník, násilí, domácí násilí, tak si představíme fyzickou stránku věci. Samozřejmě na kurzech moderní sebeobrany učíte, jak si s tímhle poradit, ale tam je často i manipulace, deptání, kolikrát se třeba muž snaží odříznout ženu od kamarádů, rodičů, atd. Co s tím? Svěřit se někomu blízkému a říct mu, aby v určitý moment zasáhl? Tohle je hrozně těžké.
Tohle je strašně důležité říct, protože sebeobrana ani zdaleka neznamená hmaty, chvaty, rány, kopy nebo něco podobného. U nás k tomu přistupujeme tak, že 80 % toho tréninku je o věcech, které se stanou předtím, než na tebe někdo sáhne. Protože když už na tebe někdo sahá, je pozdě, a platí to pro domácí násilí stejně jako pro jakékoliv jiné. Protože kdyby se domácí násilník choval od začátku tak, jak se chová na konci vztahu, žádné domácí násilí by nebylo. Protože bys šla na první rande, ten člověk by tě chytil, dal ti facku nebo tě začal kopat a na druhé rande už by nedošlo. A to je právě ono. Jde o nějaký proces, on to pomalu zkouší, pomalu tě izoluje od přátel, od rodiny. Padají takové ty červené vlajky: "Proč bys měla nějaké kamarádky? To ti nestačím? A kam bys chodila?" "A zapomeň, že takhle někam půjdeš." A začíná omezování, i třeba finanční. Průměrná doba, kterou stráví oběť ve vztahu s násilníkem, je osm let. Osm let trvá, než přijde nějaký impuls, kdy se to rozhodne řešit.

Osm let? To je ta oběť ještě schopná s tím něco dělat, když chce?
Je a většinou jsou tím impulsem dvě věci. Buďto násilník vztáhne ruku na dítě, anebo oběti dojde, že už jde o život. A to jsou pak příběhy, v nichž přežití toho násilí byla opravdu jen otázka štěstí. Ale zpátky k tvé otázce, co s tím dělat? Je to zase o sebevědomí. Když znáš svoji sebehodnotu, svoje hranice, existuje konkrétní postup, jak to udělat.

Jaký?
Musíš zabrat už ve fázi zamilovanosti a říct si, hele, ten člověk překračuje moje hranice, nechce mě pouštět s kamarády, nechce mě pustit ven, začíná mi kecat do toho, jak se oblékám. Tak si to nenechám líbit. Jasně, že vztah je o nějakém kompromisu, ale když je to takhle jednostranné.

Pavel Houdek radí ženám, jak bezpečně odejít ze vztahu

Pojďme zpátky k tomu násilí, které může být i fatální, tedy skončit vraždou partnerky. Ta často přichází v momentě, kdy žena ze vztahu odejde.
Proto ten odchod musí být dobře naplánovaný. S tím ti pomůžou třeba na lince na pomoc obětem domácího násilí, protože tam jsou lidé, kteří se tím zabývají na denní bázi. Řeknou ti: "Potřebuješ tyhle věci." Typicky doklady, musíš mít kam jít, zařídit si to v práci, protože když oběť odejde, tak první, co násilník udělá, je, že zvedne telefon, zavolá do práce: "Hele, je tam Jarka?" A oni řeknou: "Dneska si vzala volno, přijde zítra." Proto je potřeba v práci říct: "Hele, děje se tohle, tohle." Když ten člověk bude volat, nedávejte mu žádné informace. A na té lince ti pomůžou udělat si checklist, aby ten odchod byl bezpečný.

Pak je tam ale ještě další těžká kategorie, když ti dva mají dítě nebo děti. Protože odejít a vzít děti, to může být klasifikované i jako únos.
Když to uděláš správně a naplánuješ si to, tak ne úplně. Protože děti jsou často důvodem, proč oběť ve vztahu zůstává. A nikdo neodejde z násilného vztahu a nenechá tam děcka. To je úplný nesmysl. Takže je zase potřeba to naplánovat, existují azylové domy pro matky s dětmi s utajenou adresou, kam se může takováhle oběť i s dítětem uchýlit. Adresa je utajená, jak jsem řekl, je to prostě bezpečná lokace.

O čem dalším promluvil Pavel Houdek v pořadu Báry Hlaváčkové?

  • Jak se mění násilí v čase a že i mezi zločinci existují trendy
  • Co a za jak dlouho se ženy naučí v kurzu moderní sebeobrany
  • Jak pomoci kamarádce odejít ze vztahu s násilníkem
  • Kde je hranice mezi nevinným vtipem a sexuálním obtěžováním

Pokud máte jakékoli podezření na násilí na ženách, jak ve své rodině, na sobě či ve vašem okolí, neváhejte se obrátit na Linku pomoci obětem násilí na telefonu 116 006. 

Související články

Další články