Měl a možná stále ještě trochu má pověst prominentního dítěte slavných rodičů i odrzlého týpka. Ve skutečnosti žije v souladu s přírodou, nenechává se strhnout stádem a celý život řeší problémy s dyslexií. Hostem Báry Hlaváčkové v pořadu Ženská tabu byl muzikant David Kraus.
David (45) se narodil jako starší syn do svazku slavných hereckých rodičů Jana (72) a Jany (71) Krausových. Jeho macechou je pak od roku 2009 další úspěšná herečka Ivana Chýlková (62). Není proto divu, že si David záhy získal pověst protekčního dítěte, se kterou jen obtížně bojoval. Sežrat mu to dali hlavně učitelé na konzervatoři Jaroslava Ježka. „Dělali mi psychoteror různým zkoušením a tím, jak se mnou jednali. Volali si mě a pak mě před celou třídou ponižovali,“ vzpomíná v rozhovoru s Bárou Hlaváčkovou.
Ve 33 letech podnikl muzikant známý hitem Zuzana nebo vystupováním v Show Jana Krause zásadní cestu do Tibetu, kde od základu přehodnotil svůj život. Odstěhoval se z Prahy, žije v souladu s přírodou, bez chemie a mobilů věčně v ruce. V tomto duchu pak vychovává s partnerkou, modelkou Sarah Opravilovou (25), i dcerku Ester (4), která po něm, jak tvrdí, zdědila mnoho nešvarů. David přitom rozhodně není otcem, který by šel s davem...
David Kraus o šikaně ze strany učitelů
Syn prominentních rodičů, trošku drzounek... A navíc to, že nejdeš se stádem. Jak se ti s tím vším žije?
Má to své výhody i nevýhody jako všechno. To, že nejdu se stádem nebo nejsem součástí davu, je tím, že mám dva vyhraněné rodiče a jejich rodiče jsou také vyhranění. Já jsem z umělecké a profesorské rodiny, všechno osobnosti, takže člověk si tam těžko hledá místo. Jsem tak rád, že mám hudební sluch, protože ten tam možná ještě někdo má, ale já jsem specialista v oboru. V té naší komunitě, kde jsou spisovatelé, herci - děda byl loutkář, druhý děda komik, každý druhý je tam spisovatel - tam člověk opravdu musí něco umět, aby z toho nebyl zamindrákovaný.
Jak se ti žilo jako dítěti ve škole? Někde jsi říkal, že škola byla snad nejhorší období tvého života...
Ano, radši bych teď zestárnul, než se vracel do školy. Pro mě byla
krásná školka, kde jsem kreslil, a pak jsem byl na základce. Do té si mě už ve školce vybral Pavel Jurkovič, génius hudby, opravdová legenda. A snad ještě větší legenda v tom, co uměl malé děti naučit. Tak ten si mě vybral ve školce, když viděl jak tleskám a zpívám. Říkal, pojď sem, chlapečku. Já to po něm
všechno zopakoval a pak se zjistilo, že mám opravdu vynikající hudební sluch, takže jsem dostal violoncello a zpívali jsme ve dvanáctihlasech. Byla to škola hrou, ale bohužel ta jediná, kterou jsem poznal.
Proč bohužel?
Pak
jsem nastoupil na konzervatoř, protože tam nebyla fyzika a chemie, a tam jsem měl
obrovské problémy s jedním kantorem. Tam jsem o všechnu tu radost z muziky, kterou jsem celý život nabíral, najednou přišel. Stal se ze mě obrněný transportér. Já si ale pořád myslím, že zpívám dobře. Táta s mámou by mě nechválili nebo by mě nebrali zpívat před jejich
kolegy z divadla, kdyby to bylo trapný. Táta si mě otestoval, jestli to se mnou má cenu, takže k nám chodili různí umělci typu
Michala Pavlíčka, Báry Basikové, atd., a před nimi jsem zpíval. Kdybych zpíval falešně nebo byl opravdu nerealizovatelnej, jak se o mně
vyjádřili na konzervatoři, tak by mě naši nikam necpali.
Tys zmiňoval, jak tě sundali na konzervatoři. A já si teď vzpomínám ještě na jednu věc a chci se tě zeptat, jestli tě sundala. Když jsi tenkrát nazpíval písničku Zuzana pro Zuzanu Norisovou a ona ji veřejně odmítla, jak ses s tím vnitřně sžíval?
Tak
tohle nebyl žádný problém, s holkami jsem se sžíval docela dobře, protože když
to skončilo, tak už jsem je většinou nikdy neviděl. Horší to bylo s učiteli, se kterými jsem se potkával každý den. To byl takový školní psychoteror - ne od žáků, mně nikdo z dětí nikdy nevyhrožoval ani mě neterorizoval,
protože by dostal do huby - ale s učiteli to nešlo. Takže mi dělali psychoteror různým zkoušením a tím, jak se mnou jednali. Volali si mě a pak mě před celou třídou ponižovali. To
mi vadilo.
David Kraus o životní cestě do Tibetu
Tys to měl chvíli tak těžké, že jsi odjel do Himálají.
Já to neměl tak těžké, bylo mi 33 let, když jsem dostal nabídku, kterou nevymyslíš. Přitom já byl do té doby člověk, co pořád nadává, že nikde pořádně nebyl.
Takže to nebylo, chci změnit život, chci meditovat, ale dostals nějakou nabídku, tak jsi do toho šel.
Dostal
jsem nabídku od Brontosaurů v Himálajích (česká organizace vzdělávající děti v oblasti Malého Tibetu - pozn. red.), Brontosaury jsem si pamatoval z Nedvědů, a teď Tibet. Divná kombinace. Pro mě je Tibet něco neprobádaného,
mystického, silného. Viděl jsem nějaké filmy, zajímal se o buddhismus a říkám, ty jo, ve 33 letech, to jsou Kristova léta, přijde nabídka jet učit malé Tibeťany. Tak říkám, to je moje Honzíkova cesta, teď se uvidí. Teď se, Krausi, uvidí.
Co jsi tam jel učit?
Jenom to, co jsem učit mohl.
Oni I/Y snad ani nemají...
Tam
je výhoda, že mně stačilo yes/no, zpívání a kreslení, protože jsem učil
výtvarku a hudebku. Musím říct, že to fungovalo. Ostatně se na to můžete podívat sami. Mám někde na
videu, jak Tibeťánci zpívají Lásko, bože, lásko tak, že to nepoznáte od Čechů. My jsme jim to překládali, říkali, že také máme hory, lásku, plno podobných věcí, jako mají oni. Já byl až v šoku, jak
to funguje, a já zjišťoval, že když si nemusím připravovat látku, tak učit umím a umím strhnout i děti, které mi nerozumějí. Jednou jsem kreslil draka, oni u
mě všichni stáli a pak začali kreslit také, ale stejně. Já říkám, ne, ne, chci, abyste každý měl svého draka, originálního draka.
Jak tě změnil ten pobyt v Tibetu?
Ve
všem. Pro mě to byla nejdůležitější cesta v životě, aniž bych tam s tím jel. Po škole jsme tam měli každý možnost trávit čas po svém. Hodně lidí šlo do hor na treky, já o to vůbec nestál. Batůžkář se fotí někde ve sněhu, to
mě neláká. Tak jsem chodil údolími, kde žili lidé, co nemají občanku a vedou středověký život. A viděl jsem ty nešťastnější lidi v životě, co žijí ekologicky, aniž o tom vědí. Jsou
daleko zdravější, nejenom fyzicky, ale i psychicky, než my tady v civilizaci, kterou jsme si vytvořili, a hlavně ten den je jejich.
To je moje velké zjištění, že jsem tam neobsluhoval telefon, myčku, pračku,
nemusel jsem kupovat tablety. Jasně, všechny tyhle sajrajty vám naplní den, ale věcmi, které jsou k ničemu.
David Kraus o svém malém Tibetu v Čechách
Tys to pak vzal a zkusil aplikovat v Česku. Jak tedy teď žiješ?
Já se tam naučil i třeba jít někam sám. Na začátku cesty jsem fakt nadával, křičel, protože
jste v horách sám. Tak jsem s tou krosnou na zádech spotřeboval všechny české nadávky. Pak to ale přestalo bolet, třeba druhý nebo třetí den. Stane se něco, co můžete
zažít jenom na treku a nedá se to popsat, to musí člověk zažít. Opravdu se vám to srovná v hlavě. I takovému člověku, co
vnímá bordel, jako dyslektický Kraus. Mně se poprvé v tom Tibetu stalo, že můj dyslektickej,
neurotickej mozek nic neztratil, věděl jsem, kde co mám. Já si poprvé připadal jako normální,
bezchybný člověk. Nikdo na mě nekoukal, že něco neumím nebo jestli něco umím. Na fotkách, které jsem viděl, jsem se smál, že někde jsem, že piju vodu. Nesmál jsem se kvůli těm fotkám, abych se pak mračil.
Ale šlo to z tebe.
Ano, ze mě. Vlastně jsem o tom, že se směju, ani nevěděl. A můžu
vám říct, že jsem se smál tak ještě rok i tady. Nikoho jsem nic neučil, nebyl jsem oholený, nechodil v
mnišském obleku, ale přivezl jsem si pocit, jako když nabijete baterku něčím, čím
nikdy nabitá nebyla, a chcete si to uchovat. Takže si říkám, tam žít nemůžu, i
když je to tam skvělé, budu se tam jezdit nabít, ale zkusím si udělat Tibet v
Čechách. A ten jsem si udělal. Odstěhoval jsem se z Prahy, mám blízko hory, i když takové malinké, a teď jsem si pořídil slepice, zvířata a opravil si chaloupku v lese. Žiju tam s lidmi, se kterými komunikuju. Nekoukám do mobilu a žiju krásně.
Jsem šťastný. Když jsem tohle ve svých 33 letech udělal, tak ti důchodci tam říkali: „A proč sem? Vy to myslíte vážně? Tady budete žít?“ A já říkám: „Já tady budu žít.“ Dneska, v postcovidové době, jsou tam novostavby a je vidět, že mladí lidé s rodinami nebo čtyřicátníci sem houfně utíkají. Ajťáci mají satelit na chatě, makají a děti si hrají v lese.
Já se ještě vrátím k moderním technologiím, jak jsi změnil pohled na moderní technologie a chceš do budoucna žít bez telefonu, bez mobilu?
Ano,
začínám odvykat. Já nejsem člověk, který pořád funguje na telefonu. Dřív jste si zavolali, něco se domluvilo, jenže lidé si zvykli na to, že jsme
všichni všem furt k dispozici. Já už ne, já už dávno ne. A od té doby,
co jsem otec, mám dítě na prvním místě. Když s ním jdu na procházku,
tak telefon neberu. Když mám volno, telefon neberu, protože to pak není
volno. Já nechci, aby mě měla holčička spojeného s mobilem. Já to vidím všude okolo. Můj tatínek měl jako jeden z prvních počítač, byl to
opravdu technologický démon, možná první člověk,
který měl češtinu v počítači a chodili se k nám na to koukat.
A jak jsi na tom ty?
Já jsem sice dyslektik, ale umím s
těmito věcmi velmi dobře zacházet. Ne že bych programoval, ale používám je a pomáhají
mi. Ale dneska jsme se dostali do fáze, kdy nám ty věci neslouží, ale my
sloužíme jim. Telefony jsou sběrače našich dat, která prodávají korporacím. Telefon ví, že jste doma, že jste si zapnuli topení. Kolik toho nachodíte, protože telefon máte spojený s hodinkami. Mají vás jako jednu nákupní tašku a vy jim za ten telefon
ještě platíte. Jasně, chvilku nám ty internety - jako Facebook nebo Instagram - nechali zadarmo, abychom si blbli. Teď si všimněte,
že to, co dřív bylo zadarmo, už není. Musíte
platit. Oni nás nechali, než se jim chytneme, a teď řekli, když nezaplatíš, nebude to fungovat.
David Kraus vychovává dceru po svém
Hodně mluvíš o své malé dceři, kolik jí je?
Čtyři a půl.
Jaký jsi táta?
Myslím, že
moc dobrý.
A jaký bys chtěl být?
Ještě
lepší!
Máš třeba něco, co ti v té roli nejde? Co bys ještě chtěl okoukat, naučit se lépe?
Určitě zapracuju na trpělivosti, ale už teď vím, že jí mám
víc než moji rodiče. Jsem lepší rodič, ale není to jen můj osobní model. Funguje tak celá moje generace. Pováleční rodiče říkali, buď chlap, teď zase všichni rozmazlují. Já se snažím to vést tak napůl. Pro mě byl vzor táta Brandona Walsche, takové to jeho: „Pojď si se mnou promluvit,“ a pohladil ho. Já na to v těch 90. letech koukal jako na
zjevení a snažím se teď být tímhle tátou.
Zároveň ale ne tím rozmazlovačem, protože dítě musí mít nějaké mantinely. Takže už jsem holčičce dal, představte si, na zadek. Dala totiž voskovku na
kamna a skoro jsme vyhořeli. Já nejsem ten, co se dítěte nikdy nedotkne. Moje holčička by si pak se mnou
vytřela, víte co, kdybych byl otec, který nikdy
nevztáhne ruku na dítě. Takže já pořád používám metodu cukru a biče, kterou uplatňovali moji rodiče, ale jemněji, a hlavně s malou trávím čas. Je to můj parťák, je to můj nejdůležitější člověk.
Co dalšího prozradil David Kraus v Ženských tabu?
- Jak složitě se učí texty
- O své obsedantně kompulzivní poruše
- Jak dneska žije bez chemie
- O dnešní mladé generaci, kterou učí
V galerii se podívejte na fotky Davida Krause ze studia s Bárou Hlaváčkovou i z jeho soukromí.








