Facebook
Instagram
Sedmou výjimečně úspěšnou ženou, kterou magazín Lifee.cz ocenil titulem SuperWoman, se stala Martina Ptáčková. Vystudovaná diplomatka a osminásobná mistryně světa v bojových sportech, kterou ke zlatým medailím přivedla šikana v dětství. Martina dnes pomáhá školákům i dospělým bránit se útokům a vyzkoušela si funkci Velvyslankyní dobré vůle Ministerstva zahraničních věcí. A je toho daleko víc, v čem tahle bojovnice vyniká.
Magazín Lifee.cz pokračuje s projektem SuperWoman, ve kterém představuje výjimečně úspěšné ženy a jejich životní cesty. Rozhovory plné inspirace se dají nejen poslechnout formou podcastu, ale také pustit z videozáznamu.
Železná trpělivost a nezlomná vůle jít si za svým. Tak by se dala popsat naše další SuperWoman Martina Ptáčková. Vystudovaná diplomatka, osminásobná mistryně světa v bojových sportech a také první Evropanka, která získala černý pásek v disciplíně hand-to-hand combat. K bojovým sportům se dostala díky šikaně, kterou si v dětství prošla. Dneska pomáhá společně s bratrem Pepou dětem, které prožívají něco podobného. Spolupracuje s NATO a vede výcvik vojáků v Izraeli.
Jejího talentu a dobrosrdečnosti si všiml nejen český prezident Petr Pavel, který ji pozval na inauguraci, ale i britská královská rodina. Co jí napsal princ William?
Přečtěte si úryvek rozhovoru a v galerii si pak můžete prohlédnout, jak vidí Martinu Ptáčkovou svým objektivem slavná fotografka Lucie Robinson.
Martino, tvůj příběh je velmi silný. Jako dítě jsi byla šikanována, což tě přivedlo k bojovým sportům a později i ke zlatým medailím. A co je fascinující, ty se šikaně věnuješ dodneška společně se svým bratrem. Vymysleli jste krásný projekt Šikana do klece. Můžeš nám ho představit?
Je to věc, na kterou jsem hrozně pyšná. Projekt se jmenuje Šikana do klece proto, že my jsme Ptáčkovi, tak aby to bylo symbolické, že se jí zbavíme a zavřeme ji do klece. Proto ten název, lidi si ho dobře pamatují. Náš projekt má dvě části. Ta první je mentální a druhá fyzická – aby se děti nebály a uměly se ozvat, kdyby měly nějaké problémy. Učíme je základy sebeobrany jako například, že kdyby je někdo fyzicky otravoval, jak mají zareagovat. Co mají dělat, kdyby jim někdo chtěl dát facku nebo je chtěl praštit, jak mají správně stát a správně reagovat.
V dětském kolektivu je těch konfliktů samozřejmě celá řada. Kdy se mluví o šikaně?
To je vždycky hrozně těžké říct, protože každý tu hranici má jinde. Co může někomu připadat jako nevinné pošťuchování, může být pro jiného šikana. Takže je vždycky dobré na to koukat individuálně a ne ze svého pohledu, ale z pohledu dítěte.
Co bys poradila dětem, které se s něčím takovým potýkají? Jak to řešit? Často se uzavřou a nechtějí to říct doma ani ve škole.
Náš projekt stojí na mottu a filozofii našeho táty, protože ten vždycky chtěl, abychom si problémy, pokud to jde, vyřešili sami. Protože pokud má člověk nějaký problém a neřeší ho, tak před ním bude utíkat celý život a pořád se s ním potáhne. Vždycky přijde někdo, kdo mě zachrání, pak znova… A takto to bude pořád. Když je potom člověk dospělý, nebude to jenom pošťuchování ve škole, ale budou to třeba jiné vážnější věci – v práci, v kolektivu. Takže určitě je fajn, když se dítě naučí samo bojovat.
Takže vy fungujete s bráchou i jako důvěrníci těch dětí? Obracejí se třeba samy na vás?
Ano, obracejí. V dnešní době je dobré, že jsou různé možnosti, jak někoho oslovit, třeba Facebook, Instagram, takže nám děti i samy píšou. Co třeba mají dělat, jestli za námi můžou přijít na trénink nebo nějakou akci, co budeme mít. My s bráchou jsme těm dětem věkově blízko a nepůsobíme asi tak přísně jako učitelé, takže nás berou jako kamarády, kterým to můžou říct.
Jak to probíhalo u tebe, kdybys zavzpomínala na období, kdy ses sama se šikanou potýkala?
Taky jsem o tom nechtěla nikomu říct, ale rodiče se to i tak dozvěděli, protože se mi ztrácely věci. Přišla jsem domů a chyběl mi sešit, knížka, měla jsem rozházené věci. Jim to samozřejmě bylo divné a ptali se. Tak jsem jim to řekla. Táta chtěl, abych si to vyřešila sama. Řekl, co mám dělat, že se nesmím dát a potom jsem se přihlásila na bojové sporty.
To byl tvůj nápad?
Ne, rodičů. Hledali mi nějaký sport, kterému bych se mohla věnovat, a jelikož to bylo v době, kdy probíhala ta šikana, tak to spojili. Dodneška ten sport dělám a je to hrozně fajn. Kdybych šikanu nezažila, byla bych úplně jinde.
Kolik ti bylo let, když jsi začala s bojovými sporty?
Když budeme počítat i pohybovky, tak mi bylo nějakých osm a půl.
Už jsme zmiňovaly tvého bratra Pepu, který se také vrcholově věnuje bojovým sportům. Můžeš představit vaše disciplíny?
Začnu sebou. Já teď dělám disciplínu, která se jmenuje hand-to-hand. Cvičí to různé ozbrojené a speciální jednotky. Mám ten sport hrozně ráda, protože je dynamický, agresivní, člověk se při něm vyřádí. Je tam skoro všechno povolené, což je na jedné straně fajn, ale na druhé nebezpečné. Brácha je čtyřnásobný mistr světa v grapplingu, což je takové praní, které začíná nahoře v postoji. Je to hodně podobné judu. Jen nemají kimona, ale upnuté oblečení, které se jmenuje rashguard. A taky můžou všechno - různě se shodit, pak jsou na zemi, tam se různě páčí, lámou a tak.
Pohybuješ se v prostředí, které je plné testosteronu a agresivity. Jak to jako ženská zvládáš?
To musí posoudit ostatní, ale myslím, že dobře. Já mám dva světy. Jeden ten bojový a agresivní – venku, v bahně a blátě - a ten druhý hodně holčičí. Jednoduše si to kompenzuju. Mám ráda šaty, růžovou barvu, je to takový příjemný kontrast. Lidé, kteří mě znají z bojových sportů, si mě nedokážou představit třeba v diplomacii, kterou jsem vystudovala.
A co bolest, zranění a podobné věci? Přihodilo se ti něco během sportu?
Ano, v jednom kuse. Člověk každý den řeší, co ho bolí a kde mu křupne, když se vzbudí. Ale vleklá zranění a těžké úrazy jsem nikdy neměla z bojových sportů, ale vždycky z těch, co jsem zrovna zkoušela nebo měla jako doplňkové cvičení. Rozdrcenou nohu jsem měla, vykloubená ramena, lokty, něco zlomeného, vymknutého, prostě všechno možný. Za to, že jsem v pořádku, vděčím svému ortopedovi. Pan doktor Michal Burian mě vždycky zachrání.
V roce 2019 ses stala Velvyslankyní dobré vůle Ministerstva zahraničích věcí. To mě zaujalo. Mohla bys nám v kostce představit, co taková funkce obnáší?
Je to čestná funkce. Mým úkolem bylo reprezentovat Českou republiku na různých jednáních v zahraničí nebo i u nás. Já se ráda věnuju dětem, tak jsem například zastupovala Českou republiku na Srí Lance na summitu věnovaném ochraně dětí. Zapojovala jsem se v oblasti bezpečnosti třeba i tak, že jsem představovala, co je NATO. Někteří lidé, třeba i moji vrstevníci, nemají vůbec představu, co je Evropská unie, co různé instituce a orgány dělají. Takže i to byl můj úkol. A hlavně šířit dobré jméno České republiky v zahraničí a rozšiřovat i projekty, které máme v Čechách. A také podporovat české menšiny v zahraničí. My s bráchou trénujeme i nevidomé, věnujeme se sebeobraně žen. A samozřejmě šikaně.
Já se dočetla, že si tvého talentu všimla i britská královská rodina. A princ William ti poslal dopis. Co měl na srdci?
Chtěl nás s bráchou pochválil za projekty, které děláme. Dopis přišel v době po covidu, kdy jsme měli dělat jeden projekt týkající se šikany pro naši ambasádu v Londýně. Tak myslím, že to mělo i nějakou spojitost s tím dopisem. Každopádně mě to moc potěšilo, byl to zážitek.
Co dalšího Martina Ptáčková v rozhovoru prozradila:
- Základní pravidla v sebeobraně žen
- Proč se brzy setká s dalajlámou
- Jak si zjednává respekt, když vede vojenský výcvik
- Jaký je podle ní klíč k úspěchu
- Že chodí přehlídky a navrhuje šperky
- Proč je bratr Pepa její nejlepší kamarád
- Jakou vlastnost by si na den vypůjčila od hrdinů Marvelovek
