Facebook
Instagram
Magazín Lifee.cz ocenil titulem SuperWoman druhou ženu. V unikátním projektu, ve kterém dostávají slovo nejúspěšnější české dámy, se tentokrát představí vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Přezdívá se jí Cattani v sukních a řeší nejzávažnější trestné činy. Jak bojuje s pocitem nespravedlnosti a jaký zlom přišel hned na začátku její kariéry?
Magazín Lifee.cz odstartoval v říjnu nový projekt SuperWoman, ve kterém představuje výjimečně úspěšné ženy a jejich životní cesty. Rozhovory plné inspirace se dají nejen poslechnout formou podcastu, ale také pustit z videozáznamu.
Druhou SuperWoman se stala pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Prozradila nám, jak vypadá její pracovní den, jak bojuje s pocitem nespravedlnosti i jaký je její osobní klíč k úspěchu. „Odvaha a zvídavost. Nevěřím na osud, který nás potká, pokud děláme cokoli. Věřím na ten, který nás potká, když neuděláme nic. Takže je to cesta, kdy rozhoduji o sobě především sám. Nesmím se bát udělat chybu a nesmím se bát za ni nést odpovědnost,“ říká JUDr. Lenka Bradáčová, Ph.D.
Povídání s úspěšnými ženami doprovází série fotek slavné české fotografky Lucie Robinson. Její artové snímky představují vlivné ženy jinak než v kostýmku v kanceláři a podtrhují jejich ženskou krásu. „Pracovní svět doktorky Lenky Bradáčové je o černé a bílé, vině či nevině, proto je celá kolekce, kterou jsme vytvořili, čistě černobílá,“ popisuje hlavní myšlenku focení Lucie Robinson. O styling se postaral Jano Kimák a líčení vytvořila Kateřina Mlejnková.
V našem v podcastovém studiu došlo i na ženské otázky a pražská vrchní státní zástupkyně neváhala odpovědět, jaké jsou její oblíbené beauty rituály nebo jak se smiřuje se stárnutím. A jelikož je pro ni typický účes nakrátko, zajímalo nás i to, kdy naposledy nosila dlouhé vlasy.
Úspěchy a vize Lenky Bradáčové
Působíte ve funkci vrchní státní zástupkyně v Praze už 10 let a já bych se hned na úvod zeptala, na co jste za tu dobu nejvíc pyšná? Podařilo se vám už naplnit vize, se kterými jste do úřadu vstupovala?
Tak ono to možná hned v úvodu bude znít zvláštně, ale já se s tou hlavní vizí, se kterou jsem přišla do Prahy, musela záhy rozloučit, protože to bylo zrušit Vrchní státní zastupitelství v Praze. To znamená úřad, který jsem přišla vést. Možná to byla shoda náhod, ale já bych spíše řekla, že jsem dobře věděla už v té době, že pokud se má někdy podařit zeštíhlit soustavu justice v České republice, a to především ve vztahu ke státnímu zastupitelství, pak musí šéf toho jednoho z nejvlivnějších úřadů, jimž Vrchní státní zastupitelství v Praze je a vždycky bylo, být na straně těch, kteří jej chtějí zrušit. Protože jinak se to ukázalo v minulosti v podstatě neuskutečnitelným. A když jsem přišla, začalo se pracovat na novém zákonu, kde se předpokládalo, že Vrchní státní zastupitelství už nebude. Potom padla Nečasova vláda, zákon byl stažen z Poslanecké sněmovny… No a od té doby, tedy od toho roku 2013, kdy jsem jasně pochopila, že politická vůle pro zeštíhlení státního zastupitelství, potažmo poté soudů, nebude, tak jsem začala budovat moderní úřad podle vizí, které jsem si už tehdy postavila, a to úřad, který tady bude fungovat delší dobu.
A největší úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji - podobně, jako tomu bylo v Ústí nad Labem, kde jsem začínala v roce 2003 a působila tam 9 let v pozici náměstkyně krajského státního zástupce - vybudování týmu státních zástupců. Skutečně týmu, který je soudržný, kolegiální, inspirativní, věkově a genderově namíchaný. To znamená funkční tým, který plní úkoly státního zastupitelství podle mých představ. A já myslím podle představ toho nejlepšího, co lze. A především sdílí nejen výhry, což je samozřejmě vždycky jednodušší, ale umí sdílet i prohry. A to je důležité, protože práce státního zástupce je opravdu práce týmová.
Běžný pracovní den vrchní státní zástupkyně
To je obrovská proměna. Možná bychom mohly posluchačům přiblížit, co je vlastně vaší naplní práce, a říct třeba, jak vypadá váš běžný pracovní den, protože pro mnohé z nás je to možná představa takové klasické úředničiny.
Myslím, že za těch více než 20 let nebyl ani jeden den úřednický. Nenašla bych teď, kdybyste se mě zeptala, žádný den, kdy jsem se nudila. Je to také o tom, že si tu náplň člověk částečně hledá sám. Každý den může prožít nudně, ale také velmi naplněně a dobrodružně. Mojí prací coby vrchní státní zástupkyně je především řídit úřad. To znamená starat se o správu úřadu v klasickém slova smyslu, aby všichni státní zástupci měli vše potřebné pro to, aby mohli plnit svoje úkoly. A potom je to také kontrola práce státních zástupců a všech administrativních pracovníků, protože to také patří do náplně šéfa. Odpovídá za kvalitu výstupů, které z úřadu jdou směrem k veřejnosti, našim partnerům, policii, soudu. A v neposlední řadě je to potom práce na jednotlivých trestních kauzách. Protože státní zástupci jsou ti, kteří většinu svého času naplňují veřejný zájem tím, že zastupují veřejnou žalobu, to znamená zastupují stát v trestním řízení, a dbají na to, aby to trestní řízení probíhalo podle pravidel.
To je poměrně velká agenda...
Ať už jsou to trestní kauzy, na nichž pracuji jakožto dozorová státní zástupkyně, to znamená jsou to kauzy v mé působnosti, tak jsou to kauzy kolegů, na kterých se podílím ať už z pozice toho, že za těch 20 let jsem nabyla některé zkušenosti, které mohu předávat, anebo i proto, že pracujeme týmově. Takže některá rozhodnutí se skutečně rodí v týmu. A pak je to práce s policií, to znamená každodenní komunikace s policisty o tom, jak se vyšetřování bude dál ubírat, jaké budeme sbírat důkazy, jaká je jejich kvalita, jak se k nim dostaneme. K tomu patří i práce metodická, to znamená příprava nových státních zástupců, právních čekatelů, tedy těch, kteří se na naše povolání teprve připravují. Takže přednáším také v Justiční akademii.
Děkuju za vysvětlení. K vašemu povolání se určitě ještě dostaneme, ale já bych zabrousila do vašeho dětství a zajímalo by mě, jaké jste měla sny? Co bylo takové to vaše vysněné povolání?
Už od velmi útlého dětství jsem byla přesvědčená a rozhodnutá, že budu učitelkou a nikdy jsem o tom nezapochybovala. I moji rodiče vždycky říkali: „Ta se ve dvou letech rozhodla a to rozhodnutí potom prezentovala celé své dětství.“ Vlastně i základní školu a střední školu. Potom jsem se náhle ve třetím ročníku gymnázia rozhodla, že budu právničkou a nikým jiným, a potom už jsem si za tím snem šla. Zase zcela cíleně. Ale tu představu učitelství jsem opustila skutečně až ve třetím ročníku gymnázia a měla jsem k tomu zvláštní impuls. Do našich životů občas někdo vstoupí, něco se stane, a ta cesta, kterou jsme vnímali jako předurčenou, možná i vysněnou, je najednou jiná. A po letech si pak můžeme zhodnotit, jestli je to správně, nebo ne. Já toho rozhodnutí nikdy nelitovala a myslím si, že ten obrat byl správný. A možná to trošku zlehčím i tím, co říkala moje babička: „Když budeš právničkou, můžeš být i učitelkou. Když budeš učitelkou, nemůžeš být právničkou.“ Takže to byla taková moudrá rada. Nakonec jsem se stala právničkou.
O překonání hendikepu v dětství
V dětství jste nosila na noze železnou bandáž. Jak na to vzpomínáte? Neposmívali se vám třeba ve škole jako Forrestu Gumpovi?
Ta bandáž byla vizuálně velmi podobná jako v tom filmu. Nosila jsem ji kvůli vrozené vadě od útlého věku, jen co jsem začala chodit. Takže si moc nepamatuji, že bych někdy chodila bez ní. Až do začátku základní školy, kdy ještě po té bandáži nakonec stejně přišla operace kyčle. Takže jsem nastoupila na základní školu s berlemi a prvních několik týdnů jsem o nich ještě chodila. Ale dodnes si pamatuji, a potvrzuje mi to i moje maminka: „Když jsem se šla po týdnu zeptat paní učitelky, jak to zvládáš s těmi berlemi, tak mi řekla: 'Okamžitě z toho udělala výhodu, děti stojí frontu na to, aby si mohly půjčovat berle.'“ Takže já jsem to nikdy nevnímala jako něco, co by mě muselo diskvalifikovat, co by bylo problematické. Ale také si myslím, že to bylo i proto, že mě nikdo nikdy nelitoval. Myslím, že je nešťastné, když někdo překonává nějaký hendikep, se k němu nechovat normálně a nadmíru ho litovat. Něco jiného je otázka pomoci, solidarity, vysvětlování toho, ale lítost to mnohdy ještě ztěžuje. Takže s tím jsem se nikdy nepotkala ani doma, ani ve škole. A musím říct, že ani z dětství, které jsem většinou trávila v malé vísce u babičky a u dědy, si nepamatuji, že bych se pohybovala v nějakém kolektivu dětí, který by to odsuzoval nebo se tomu divil.
Ptám se i z toho důvodu, že můj syn měl také jistý problém s kyčlí, po operaci byl v takzvaných sádrových kalhotkách šest týdnů uvězněn na lůžku a já mám pocit, že hůř jsem to zvládala já než on. Proto mě zajímalo, jestli ty vzpomínky jsou spíš bolestné, anebo vás to naopak posílilo...
Já myslím, že B je správně. V okamžiku, kdy se s tím dítě vyrovná, a usuzuji to ze své zkušenosti, že v případě, že to dítě chápe, co se děje, když překonává překážky, že to má nějaký smysl a význam, tak ho to může v budoucnu posílit. Něco jiného je, když řešíme násilí v rodinách a věci, které do rodin podle mého názoru vůbec nepatří a jsou nevysvětlitelné pro děti. Ale překonat překážku, která je před nimi, týká se zdraví a je jim to vysvětleno tak, že to je nutnost, aby to později bylo správně, tak to děti chápou velmi dobře a umí se s tím vyrovnat. Alespoň tak se to stalo u mě. Myslím, že děti nemají být podceňovány. Takže já to beru jako něco, co mi umožnilo později přemýšlet o různých věcech a o různých hendikepech v řadě kontextů a beru to spíš jako posílení než újmu.
Okamžik zlomu na startu kariéry Lenky Bradáčové
Pocházíte z Roudnice nad Labem. Vracíte se tam často? Vím, že ráda chodíte na Říp, ale jaká další srdeční místa tam máte?
Já nikdy z Roudnice neodešla. I teď, když jsem desátý rok v pozici vrchní státní zástupkyně v Praze, jsem nikdy nepřemýšlela o tom, že bych se v Praze natrvalo usadila. Dojíždím každý den z Roudnice a celý ten kraj pod Řípem je pro mě srdeční záležitostí. Ten pohled se nikdy neomrzí. Když jsem se jako dítě vracela s rodiči z ciziny, obvykle někdo z rodičů říkal: „Tak, jsme doma.“ A to bylo v okamžiku, kdy se před námi objevil Říp. Takže každý den, když jedu kolem Řípu do Roudnice, tak si řeknu: „Tak, jsem doma.“ A musím říci, že i po těch letech stále považuji za pozitivum, že se z Prahy vracím do malého města. Protože i ta cesta a to, že nejsem v té velké Praze, kde bych celý den pracovala, mi umožňuje si odpočinout. Nemůžu říct, že úplně, protože od naší práce si úplně odpočinout nejde, nad ní přemýšlíte pořád. Ale to maloměsto či vesnice vám umožňuje být hned v přírodě a dělat různé jiné aktivity, které Praha mnohdy znesnadňuje.
Vystudovala jste gymnázium v Roudnici, potom práva na Karlově Univerzitě, následovalo postgraduální doktorské studium a pak jste hned po škole začala působit ve státním zastupitelství v Litoměřicích. Jaký byl rozjezd vaší kariéry?
V posledních ročnících vysoké školy jsem uvažovala, jestli se budu ubírat cestou soukromého práva a čím víc jsem studovala předmětů soukromého práva, tím mi bylo jasnější, že jsem spíše právník pro právo veřejné. To někdy tak zjistíte. Ve čtvrtém ročníku jsem se tedy rozhodla, že se budu orientovat na právo veřejné, a rozhodovala jsem se, zda to bude právo správní, ústavní, anebo trestní. Nakonec zvítězilo právo trestní. A potom to rozhodnutí bylo vcelku jasné s tím, že chci stát na straně státu, že chci být státním zástupcem. V tom trojúhelníku soudce – obhájce – státní zástupce nebo prokurátor (vysvětlení pro naše posluchače - veřejní žalobci se buď označují jako státní zástupci, nebo prokurátoři) je mi to v mé nátuře z těch tří rolí v trestním procesu nejbližší.
To muselo být náročné, skočit do toho takhle brzo po škole...
Zkusila jsem výběrové řízení na severu Čech a začala jsem v Litoměřicích. První tři měsíce, to přiznávám i po těch dvaceti letech, byly v tom rozhodování nejtěžší. Protože střet mých ideálů s realitou byl skutečně hrozný. Byl to náraz, kdy já si po těch třech měsících opakovaně říkala, jestli jsem vůbec člověk pro státní sféru. Jestli vůbec jsem ten, kdo má pracovat pro stát. Protože byrokracie a různé formální a formalistické procesy, které na mě čekaly, byly úplně něco jiného, než já si představovala. Ale přišel moment, který byl zlomový a já se dostala na stáž. V té čekatelské praxi je jednou ze stáží stáž na Policii České republiky a začala jsem s kriminalisty pracovat na jednotlivých věcech. Tam mi došlo, že to, proč tu práci chci dělat, se rodí zde. Je to ten příběh, který se hledá. Když jste zvídaví, tak vás nesmírně naplňuje hledat, oč tu běží. A v trestním řízení tomu říkáme nalézání materiální pravdy. Obdivovala jsem kriminalistickou práci, protože to byl skutečně um, a obdivuji ji dodnes. A tehdy jsem si řekla, že mě přece ta byrokracie a ty formalismy nemůžou odradit od toho, abych nedělala tuhle práci, o které si myslím, že je to pravé a že mě bude naplňovat a hlavně že dává životu smysl. A tak jsem se rozhodla s tím začít bojovat a přetvářet státní zastupitelství částečně k obrazu svému, ale hlavně k obrazu moderní emancipované instituce, která by nebyla natolik byrokratická a svázaná. Instituce, která by mohla obstát i v 21. století.
Když pochopíme motiv, můžeme spravedlivě přemýšlet o trestu
Se svým týmem pracujete na těch nejzávažnějších trestních činech v zemi. Příkladem kauza Davida Ratha, Čapí hnízdo, OKD. Mě by zajímalo, jestli se snažíte vžít do obžalovaného, pochopit jeho důvody, jeho pocity, anebo naopak tyhle emoce držíte hodně zkrátka.
Myslím, že to není o emocích, protože emoce vás mnohdy mohou navést na špatnou cestu, ale určitě se snažíme pochopit motivy. To je jedním z našich primárních cílů, dozvědět se proč. Protože ty klasické kriminalistické otázky znějí „Kdy?“ „Kde?“ „Jak?“ „Kdo?“ Ale tou další stěžejní je „Proč?“ Proč se tak stalo, co bylo motivem, co bylo pohnutkou? A to u všech typů trestných činů. Takže to nás zajímá a nakonec ze všech těch důkazů, které se snažíme obstarat, si odvozujeme „Proč?“ A mnohdy, a teď to nechci úplně vztahovat k těm několika trestným činům, o nichž jste mluvila, které se dotýkají závažné hospodářské a korupční kriminality, ale i v násilných trestných činech, u majetkových trestných činů, jsou ty motivy skutečně rozličné. A to, že pochopíme motiv, nám potom umožňuje spravedlivě přemýšlet o trestu. Proto i motivace se velmi významně odráží v trestu, který navrhujeme soudu.
Vaše práce musí být velice psychicky náročná. Jak se vám potom daří toho večer zbavit a máte třeba strach, strach z pomsty?
Není to určitě práce (a s tím jsem do toho šla), kterou můžete po osmi a půl hodinách opustit a druhý den zase přijít a nemyslet zbytek dne na to, co jste ten den dělala, co vás obklopovalo, a především co vás čeká. A máme stejné pocity s řadou kolegů, s nimiž jsem se na té kariérní dráze potkala. Co pomáhá všem, je sport a fyzická aktivita, fyzická práce. Takže já velmi ráda pracuju na zahradě, malé město mi tu možnost dává, pořád něco stříhám, řežu. A kolegové to mají podobně. Také se zabývají různými aktivitami, při kterých je vidět výsledek. Dlouho jsem přemýšlela, proč nás tohle baví. A je to skutečně tak, že tady na výsledek nemusíte čekat roky. U těch nejzávažnějších trestních věcí čekáme mnohdy na odsuzující rozhodnutí až deset let. Když si to vezmete, tak vlastně kolegové, kteří začínali před deseti lety, se teprve teď dozvídají, jestli jsme tu práci dělali dobře a jestli jsme všechno naše úsilí vynaložili správným směrem. A to čekání je někdy velmi obtížné, především z pohledu motivace.
Co dalšího Lenka Bradáčová v rozhovoru prozradila:
- Jak přijala, když se stala mediálně velmi známou osobností
- Otázku emancipace a rovnoprávnosti v justici
- Jak bojuje s pocitem nespravedlnosti
- Svůj osobní klíč k úspěchu
- Jestli měla někdy dlouhé vlasy
- Kolik času tráví před zrcadlem
- Oblíbené kriminálky, které sleduje
- Jakou super vlastnost by si vypůjčila od hrdinů Marvelovek
Děkujeme za spolupráci značkám Max Mara, Zara, Marella, Patrizia Pepe, Liviana Conti, Mohito a Joop (Van Graaf).
