SuperWoman Katarina Emma Schapiro o sebepoznání: I úspěšní lidé mají své pády a nezdary, ale nenechají se jimi nikdy převálcovat

Další SuperWoman magazínu Lifee.cz se stala Katarina Emma Schapiro. Mentorka a konzultantka v oblasti transformací, změn a koučování, která spolupracuje se špičkovými manažery po celém světě.Světově uznávaná fotografka Lucie Robinson zvolila pro Katarinu zasněný bílý koncept, který vyjadřuje její čistou mysl a myšlenkové nastavení. Katarinu Emmu Schapiro oblékl na focení stylista Miroslav Romaniv.O make-up a vlasy se postrala vizážistka Sylvie Hadziefendic. (svetr Michael Kovačik, prodává Obsession) + 6 fotek+ 7 fotek

Ženský magazín Lifee.cz ocenil titulem SuperWoman čtvrtou ženu, Katarinu Emmu Schapiro. Mentorka a konzultantka v oblasti transformací, změn a koučování spolupracuje se stovkami špičkových lídrů po celém světě. Její zkušenosti vám pomohou nejen nastartovat lepší kariéru, ale také najít odvahu vydat se na cestu sebepoznání.

Markéta Behinová
Markéta Behinová 12. 01. 2023 16:30

Projekt SuperWoman představuje výjimečně úspěšné české ženy z různých odvětví. Rozhovory plné inspirace se dají nejen poslechnout formou podcastu, ale také pustit z videozáznamu, a doprovází je snímky světoznámé fotografky Lucie Robinson. Prohlédnout si je můžete ve fotogalerii.

Naší čtvrtou SuperWoman se stala Katarina Emma Schapiro, která patří mezi průkopníky koučování u nás i ve střední Evropě. Má řadu mezinárodních certifikací a spolupracovala se stovkami špičkových manažerů. Ale hlavně je to žena s velkým srdcem, která se angažuje v mnoha neziskových organizacích a poradí vám, jak se vydat na cestu sebepoznání a zlepšit tak svůj život: „Člověk si v nějaké chvíli uvědomí, že aby mohl být plně, kým chce být, kým by mohl být, musí od sebe získat odstup, nadhled, ale zároveň i vhled do sebe. A to může udělat nejrůznějšími způsoby, cest je opravdu mnoho."

Vy se dlouhodobě, asi 20 let, věnujete koučování a osobnostnímu rozvoji. Co považujete za svůj největší dosavadní úspěch?

Odpovím trošku jinak. V kontextu svého života, protože tady sedíme dnes, je dnes má odpověď taková: Za úspěch považuji to, že tady s vámi sedím, že si někdo všiml mé práce, ale také, že z práce, které se věnuji 20 let, mám neustále velkou radost. Asi bych v různých etapách svého života odpověděla odlišně. Umím si představit, když se podívám na svůj život zpětně, co jsem v různých obdobích života považovala za úspěch. Dnes se mi úspěch, štěstí a radost už slily do jednoho místa. Takže za úspěch považuji to, že si žiju dobře a podle svého a můj život mě těší, prožívám radost z mnoha věcí. Vlastně si i radost v sobě pěstuji a to, že žije, považuji za největší úspěch. Kromě toho, jak skvělou mám dceru.

Jak jste se k této zajímavé práci dostala? O čem jste třeba snila, když jste byla malá holčička?

Já vlastně o své dnešní práci snila, aniž bych věděla, že sním právě o ní. Ještě se k tomu vrátím. Je to možná 25 let, kdy jsem si naplno uvědomila jednu věc. Nejenom ‘mentálně’, ale uvědomila jsem si ji vnitřně, v sobě, v srdci… Že je důležité, aby člověk dělal to, co ho naplňuje. Jako malá jsem snila o něčem, co v průběhu mého života nabíralo nejrůznější formy. Ta esence tam stále byla, jenom se jinak převlékala. Vzdělávání, změna, růst. V posledních dvaceti letech se proměnila ve formu, která v té době vůbec neexistovala a sloučila všechno to, co mě do té doby v životě potkalo. Práce, kterou dělám já a moji kolegové v podobných rolích, je nesmírně komplexní a vyžaduje mnoho znalostí. Znalosti jsou ale málo, musí se v určitou chvíli v životě proměnit v životní filozofii, autenticitu, moudrost.

Svoboda v dětství je důležitá

A to dětské snění začínalo u čeho?

V dětství jsem chtěla být učitelkou. Vlastně jsem používala na označení svého snu práci, roli, která tehdy existovala. Asi ve čtyřech letech si pamatuji, že jsem shromažďovala děti a něco jim vykládala, přednášela. To byla první velká touha. A paradoxně jsem učitelství nikdy nedělala v té nejklasičtější formě. A pak jsem chtěla být prodavačkou ve specifické oblasti ovoce a zeleniny. Fascinovalo mě, když jsem s maminkou chodila jako malá do zelovoce, tak se tehdy obchod jmenoval, a paní prodavačka vždycky řekla: „Co si budete přát?“ Mně to připadalo tak vznešené - někdo se vás ptá a někdo vám poslouží. Ten element služby byl pro mě velmi silný. No a pak sen, který rozesmíval mé rodiče. Tím snem jsem je nejenom rozesmívala, ale trochu tehdy i dráždila. Mě rozesmívá dodnes – chtěla jsem být dáma v Indii. Nevím, kde jsem na to přišla. Prostě chtěla jsem být dáma v Indii a mnoho let mi trvalo, než jsem vůbec do Indie přijela. Dnes tam jezdím pravidelně.

A k čemu vás směřovali rodiče? Vyjmenovala jste spoustu snů, ale v jaké roli viděli malou Katarinku rodiče?

Rodiče mi dávali velkou svobodu v tom, co chci dělat. Vlastně si vůbec nepamatuji, že bychom měli nějaké rozhovory o tom, čím bych měla být. Já vždycky s něčím přicházela a oni byli spíše ti konzervativnější a zdálo se jim, že jsem příliš v rozletu a příliš mě zajímají věci, které by mě možná zajímat neměly. Takže asi neměli představu. To myslím, že je dobře, že se mě nesnažili nikam nacpat. Ale na druhé straně vím, jak dělalo mému otci dobře, že jsem nakonec vystudovala filozofickou fakultu. Můj otec si totiž vždy přál, abych byla učitelkou, a nelibě nesl, když jsem se jí nestala. Proto mě překvapil a v něčem potěšil jeho povzdech, to mu bylo již 90 let, že je škoda, že jsem se nestala učitelkou, že bych v tom byla dobrá. Vysvětlila jsem mu, že to, co dělám, je vlastně to samé.

Narodila jste se na Slovensku, ale vím, že jste žila i v Paříži a dneska je vaším domovem Praha. Co kdybyste nám v kostce představila svůj životní příběh, cestu, jak jste se do Prahy dostala?

Vlakem. Vlakem na Hlavní nádraží, před mnoha lety. Abych navázala na atmosféru u nás doma - pamatuji si, jak jsem svým rodičům někdy v osmi letech řekla, že vím, že budu jednou žít ve velkém městě. Oni tím nebyli úplně nadšení. Báli se, jestli nezpychnu a že mi nestačí to, co mám. Nevím, kde jsem na to tenkrát přišla, prostě jsem řekla, co jsem cítila a nakonec se to naplnilo. Po studiích jsem se nečekaně ocitla v Praze. Takový je leitmotiv mého života. Mnoho věcí, které se mi přihodily a které mě dovedly tam, kde dnes jsem, nebylo vůbec plánovaných. Prostě se staly. Takový error někde v systému. Vždy jsem se rozhodovala spontánně, když jsem nebyla úplně spokojená, tak jsem prostě udělala změnu. Proto jsem přijela do Prahy. Ale s Paříží to bylo mnohem prozaičtější…

V tom určitě bude láska!

Ano, je. Svého manžela jsem tedy potkala v San Francisku, ale je Pařížan, takže jsme skončili v Paříži. A teď jsme zase oba v Praze.

Jak vystoupit z obvyklého kruhu myšlení

Vy pracujete pro lídry špičkových firem. Můžete nám popsat, jak to probíhá? Asi to bývají povětšinou muži, nebo je to mix?

To je zajímavý předpoklad, že to bývají muži. To, že se tak ptáte, asi vyjadřuje vaši zkušenost, ale v podstatě je to pravda. Většina lídrů jsou stále muži. Když se ohlédnu na 20 let své práce, tak ale vidím velkou proměnu. Na začátku bylo hodně žen ve středním managementu, ale mnohem méně ve vrcholových pozicích. Dnes se to hodně proměňuje nejenom proto, že se proměňují firmy a svět. A myslím, že co dnes potřebujeme nejvíc, jsou ženské kvality. Nejenom ženy, ale kvality, vlastnosti, které ženy představují – empatie, spolupráce, naslouchání… Také je mnohem více žen podnikatelek a majitelek firem. To je skutečnost, která proměňuje trh a postavení žen v byznysu. Ale teď asi neodpovídám na to, co jste se ptala.

Možná zkuste přiblížit proces koučování pro čtenáře, kteří úplně nevědí, co si pod tím představit...

Takoví lidé, kteří by nevěděli, co si pod koučováním představit, snad už ani neexistují. Koučování je o změně, proměně... Jeho podstata z mého pohledu spočívá v tom, že já jako partner v dialogu vytvářím prostor a podmínky pro to, aby lidé (klienti) mohli hledat nové zdroje inspirace a tím pádem mohli dělat svou práci, nebo žít kreativněji a lépe. Aby se sami v sobě lépe ukotvili a lépe se poznali. To je podstata tohoto procesu. Je to hledačství sám v sobě a to samozřejmě předpokládá, že každý, kdo si nějakého  průvodce, kouče nebo mentora najde, už musí být nějakým způsobem na cestu připraven. Že prostě vstoupí do svého kruhu a začne hledat. Bude odvážný, bude zranitelný, bude nejistý a nebude vědět. To je podmínka pro to, abychom vystoupili z obvyklého kruhu myšlení nebo konání a zjistili o sobě něco nového.

O cestě za sebepoznáním

Takže je to určitá cesta, která začíná sebepoznáním, poznáním vlastního „já“, a pokud to do dnešního dne někdo neudělal, tak asi není nikdy pozdě. Ale jak na to?

Myslím, že je to o rozhodnutí. Že si člověk v nějaké chvíli uvědomí, že aby mohl být plně, kým chce být, kým by mohl být, musí od sebe získat odstup, nadhled, ale zároveň i vhled do sebe. A to může udělat nejrůznějšími způsoby, cest je opravdu mnoho. Běžná práce a život jsou vlastně nejlepšími způsoby, jak se sebepoznat. Nejde ani o to, v jaké činnosti - život sám nám poskytuje prostor pro sebepoznání. Spíš je to o tom, že když se chci poznat, musím se na sebe dokázat dívat, vnímat se. Musím dokázat reflektovat a musím být v nějaké chvíli dost odvážný na to, abych viděl i to, co vidět nechci, a abych to přijal. Abych uviděl, co mám na sobě rád, své dary, své talenty, ale také to, co vidím nerad, své stíny, každý je máme. Někdy se projeví více ty nechtěné. Když je však známe a přijímáme, tak jsme s nimi a sami se sebou mnohem více v klidu.

A asi aby člověk měl pod kontrolou své myšlenky...

Ano, uvědomovat si, co nám běží hlavou, co je to za monolog nebo dialog, který v nás neustále probíhá. Většinou, jak už víme z neurověd, ze 70-80 % nic nového netvoříme, jenom recyklujeme staré myšlenky. Tak i to uvědomit si, že si myslím, že myslím, a přitom vlastně jenom recykluji. Co to tam je, co mi běží hlavou, co je ještě za tím, jaké návyky, přesvědčení - a postupně rozšiřovat ten prostor a uvědomovat si sám sebe plněji. To je self awareness, sebeuvědomování nebo sebepoznání. Nebo praktikujeme mindfulness. Ta je o tom, abychom nahlédli, co dělá naše mysl, naučili se ji pozorovat, všimli si, jak konáme; abychom se mentálně ukotvili ve svých hodnotách, filozofii.

Podle toho, jak jste hovořila, důležitou roli hraje věk, nadhled a zkušenosti. A nemělo by se s tím začít už mnohem dřív? Třeba že by děti ve škole měly předmět Sebepoznání? Do života by jim to přineslo jedině pozitivum...

S tím naprosto souhlasím. To se již děje a takové programy existují. I když nemám takový vhled do českého školství, vím, že firmy (také děláme program pro děti svých klientů) mají k dispozici nejrůznější sebepoznávací kurzy. A i kdyby žádné jiné, kurzy mindfulness asi potřebujeme nejvíc. Přes techniky mindfulness se poznáváme, poznáváme, jak a o čem přemýšlíme, poznáváme obsah své mysli. Naučíme se třeba zklidnit, naučíme se nevěřit všemu, co si myslíme, a získáme díky tomu důležité dovednosti pro to, abychom se uměli uklidnit a v klidu přemýšlet, být soustředěnějšími.

Co dalšího Katarina Emma Schapiro v rozhovoru prozradila:

  • Jak se naučit dívat sám do sebe
  • Jaké nejčastější chyby dělají manažeři
  • Proč je důležité mít mikro návyky
  • Jak začala organizovat lídrovské transformační programy v Himálaji
  • Kde najít odvahu začít měnit sám sebe
  • Co jí dalo působení ve vedení firem Yves Saint Laurent a Dior
  • Osobní rituály, které jí dodávají dostatek energie
  • Proč slaví narozeniny celý rok a jaké netradiční dárky si sama dává

 

Související články

Další články