Facebook
Instagram
Projekt SuperWoman mapuje život úspěšných českých žen z různých odvětví. Třetí držitelkou titulu SuperWoman se stala nejprogresivnější česká operní pěvkyně Kateřina Kněžíková. Jaká byla její cesta ke zpěvu a jak náročné je v dvoukariérním manželství zvládat rodinný život? O tom všem v dnešním podcastu.
Magazín Lifee.cz odstartoval v říjnu nový projekt SuperWoman, ve kterém představuje výjimečně úspěšné ženy a jejich životní cesty. Rozhovory plné inspirace se dají nejen poslechnout formou podcastu, ale také pustit z videozáznamu.
Třetí SuperWoman se stala nejprogresivnější operní pěvkyně v Česku Kateřina Kněžíková. Prozradila nám, kdy se rozhodla pro pěveckou kariéru i jak doma funguje s manželem Adamem Plachetkou, který je také úspěšným operním pěvcem. "Už jako pětiletá holčička jsem koketovala s klavírem a ve 12 letech jsem začala navštěvovat hodiny zpěvu. Nikdy jsem však nepřemýšlela o zpěvu jako o svém budoucím povolání, chtěla jsem být laborantkou farmacie. Vše se změnilo v prvním ročníku gymnázia, když jsem viděla operní představení v divadle. Od toho večera nabral můj život jiný směr," říká Kateřina Kněžíková.
Jste čerstvou držitelkou ceny BBC Music Magazine Awards. Byl to váš životní milník, který jste si splnila?
Nikdy nedělám práci proto, že by mi snad měla přinést nějaké ocenění. Získat takovou cenu je samozřejmě velmi milé a naplňuje mě radostí. Motivuje mě k další práci. Největší odměnou jsou pro mě ale posluchači, kteří si koupí CD a hudba se jim líbí. Názor odborné poroty je pro mě důkazem, že jdu správným směrem. Nicméně je to ocenění za práci, kterou jsem udělala, a mou povinností je dívat se vpřed.
Takže můžeme plynule přejít k vašim začátkům. Jak to u vás bylo se zpěvem, vedli vás k němu rodiče?
Nepocházím z rodiny hudebních profesionálů, ale i tak jsem byla velice podporována ve svých hudebních začátcích. Hodně se u nás zpívalo, tatínek hrával na housle a má starší sestra mi doslova otevřela bránu do světa hudby. Během jejího cvičení jsem sedávala pod klavírem a poslouchala. Hudbu jsem vnímala tím nejčistším způsobem a jako další možnost k vyjádření sebe sama.
A vy sama jste hrála na nějaký nástroj?
Od čtyř let jsem hrála na klavír. Co si pamatuji, uměla jsem dříve noty než číst a psát. Do hudební školy jsem nastoupila, když mi bylo pět let. Začala jsem hrát na klavír a až ve 12 letech jsem přidala zpěv. Nikdy jsem si ale nemyslela, že hudba jednou bude mým povoláním, tu ambici jsem vůbec neměla. Chtěla jsem být laborantkou farmacie. Fascinovalo mě lékárenské prostředí a povolání mé sestry, která je magistrou farmacie. To mě velice ovlivnilo, a tak mé kroky logicky nejdříve směřovaly tam. Bohužel, či bohudík, po jedné návštěvě operního představení v divadle jsem zcela přehodnotila svůj život a během jediné noci se rozhodla pro zpěv.
Tak rychle?
Nevím, jestli znáte ten pocit, když ve vás zapadnou kolečka, začnou se točit jako nejlépe promazané hodinky a vy víte, kde je vaše místo, a řeknete si: „Ano, takhle bych si to představovala, to se mi líbí.“ Tehdy jsem si ale vůbec nedokázala představit, co všechno to obnáší. Ani když jsem se dostala na konzervatoř. Ta sladká nevědoucnost zapůsobila velmi pozitivně.
Prodaná nevěsta jí v 16 letech změnila život
Kolik vám bylo let, když přišla ta životní noc? Kdy jste se rozhodla, že zpěv bude váš životní cíl?
Bylo mi skoro šestnáct let, do té doby jsem mířila kroky chemickými a laboratorními, které mi voněly. Jsem na vůně, voní mi divadlo i lékárna. Vždy když někam přijdu, nasaji vůni toho prostředí, u nové knihy to platí beze zbytku. Lékárna mi voní a vždycky mi vonět bude.
A to první představení bylo jaké?
Byla to opera, Prodaná nevěsta.
Taková klasika, Prodaná nevěsta.
Později během studií na konzervatoři jsem měla čest účinkovat v malé roli Esmeraldy a největší odměnou a radostí bylo, když jsem před sedmi lety zpívala v téže inscenaci roli Mařenky. Obrovský zážitek.
Pak přišlo stěhování z Moravy do Prahy. Byl to velký šok? Jak jste to prožívala, ten přesun z farmacie do pěvecko-herecké školy?
Pocházím z vesnice a život na vesnici tiká úplně jinak než ten městský. Praha pro mě byl velký skok. Musím říct, že jsem si na ni hrozně dlouho zvykala a dlouho se mi to nedařilo. Všechno na mě bylo moc rychlé. Nejen lidé, ale celý ten městský shon. Trvalo mi to určitě rok, než jsem si zvykla. Ze začátku jsem vlastně chodila jenom do školy a zpátky na ubytování.
A přijela jste do Prahy sama?
Ano, sama. Řekla bych, že jsem se uzavírala, bála se, a než jsem se vpravila do prostředí, trvalo to. Ale tehdy jsem se zařekla, že když už jsem se na tu vojnu dala, musím bojovat. Na konzervatoři jsem se snažila vstřebat co nejvíc. Hodně času jsem trávila v divadle a na koncertech. Měla jsem speciální deníčky, do kterých jsem si vpisovala, co se kde hraje. V knihovně jsem byla jako doma. Věděla jsem velmi málo a musela mnoho dohnat.
Kateřina Kněžíková a její oblíbené operní role
Jste členkou Národního divadla, jaká role je vaše nejoblíbenější a máte nějakou vysněnou?
Nejoblíbenější role je ta, kterou zrovna zpívám, nebo studuji. Studiu věnuji maximum času. Není to jenom naučit se noty a nějak se zorientovat v prostoru, ale opravdu nasát tu roli všemi póry a žít ji. Být tím člověkem. Nejoblíbenější role není jenom jedna, je jich několik. Momentálně je to Rusalka, Káťa Kabanová od Leoše Janáčka a Mimi z opera La Bohème od Pucciniho.
A jaký je váš repertoár? Jsou to písně, jsou to árie s orchestrem? Co je vaší srdeční záležitostí?
V poslední době se hodně zaměřuji na písňový repertoár. Je jedno, jestli to je s orchestrem, nebo s klavírem či harfou, ale v tom repertoáru spatřuji velké pole interpretačních možností, široký rozhled a to mám ráda. Vzhledem k tomu, že už jsem se nazpívala dost operních rolí, nezbývá mnoho těch, které bych si přála ještě na jevišti ztvárnit. Větší interpretační zápřah teď spatřuji v té písňové literatuře. To je moje královna.
O manželství a dětech
Váš manžel Adam Plachetka je také známým operním pěvcem. Oba hodně cestujete, máte práci v zahraničí a také dvě děti. Jak to všechno zvládáte? Jak to u vás doma funguje?
U nás doma to někdy vypadá jako na houpačce. Někdy to zvládáme dobře a někdy vlastně vůbec. Snažíme se přežít a je to opravdu hodně náročné, ale neměnila bych za nic na světě, děti nás nejen stmelují, ale dodávají nám úplně jiný životní rozměr. Díky nim jsem se dokázala povznést nad spoustu věcí, které jsem dříve řešila. Každý den mě učí brát život s nadhledem a povznést se nad malichernosti. Myslím si, že díky dětem mám i jiný hlas - zralejší a plnější.
Jak funguje váš denní režim?
Je náročné vše sesynchronizovat a naplánovat tak, aby všichni věděli, kde v daný moment mají být a co mají dělat. Mojí velkou pomocí je má maminka, rodina mého manžela a chůva. Bez nich si svůj umělecký život vůbec nedokážu představit. Naši chůvu a jejího manžela už bereme jako další členy rodiny a neumím si představit, že bych je neměla.
A co vaše pracovní spojení s manželem? Vím, že jste v roce 2008 nazpívali oficiální hymnu České republiky. Jak se vám spolupracovalo a vůbec spolupracujete někdy i na jevišti?
Než jsme se rozcestovali do všech možných koutů světa, hodně jsme zpívali na operním jevišti. Těch příležitostí ale v poslední době ubylo. Spíš se stane, že se potkáme na koncertním pódiu než na divadelním jevišti, ale vždy si to užíváme. Je skvělý pocit mít vedle sebe člověka, na kterého se můžete spolehnout. Jistotu, člověka, o kterého se můžete opřít. A není to jen můj manžel, takových kolegů mám mnoho, kteří vytvoří ten pocit bezpečí na jevišti. Ono se vám opravdu může stát kdykoliv cokoliv. Od úsměvných věcí až po dramatické momenty. Za tento okruh lidí jsem opravdu vděčná.
Jak dosáhnout úspěchu podle Kateřiny Kněžíkové
A co byste poradila ženám jako klíč na cestě k úspěchu? Na co by se měly zaměřit nebo co je ten pomyslný recept?
To je strašně těžká otázka. Každý to vnímá jinak, každý spatřuje úspěch v něčem jiném. Někomu stačí málo, někdo s tím málem není spokojený, třeba jako já. Když něčeho dosáhnu, chci jít ještě dál. Otočit to z jiné strany a nahlédnout na to z jiné perspektivy a zase pracovat. Ta houževnatost a soustavná práce je myslím hlavním ukazatelem mého povolání. Moc bych si přála, abych vám dokázala dát nějaký recept, ale každý si ten recept musí vytvořit sám.
A třeba rada, co nepodcenit?
Nepřestat růst, i když si myslím, že je dobré se umět zastavit a trošku zhodnotit to, kam směřujeme. Když mám dojem, že se můj život někam řítí, snažím se najít čas pro zastavení, abych se náhodou nevydala špatným směrem. Ženy v dnešní době jsou jako chobotnice, zvládají tisíc věcí - vychovávají děti, vedou domácnost a k tomu pracují. Je toho dost, ale nejsem si jistá, že máme v dnešní době na výběr. Jednou mi má kamarádka řekla: “Žena je neuvěřitelně silná bytost.” A já s ní naprosto souhlasím.
Co dalšího Kateřina Kněžíková v rozhovoru prozradila:
- Zda vedou s manželem dcery ke zpěvu
- Jak během druhého těhotenství bojovala s autoimunitní nemocí (Miller Fisherův syndrom)
- Co jí pomohlo se po nemoci vrátit k jejímu povolání
- Jak se její život po nemoci změnil, a to jak pracovně, tak osobně
- Jaké má rituály před představením
- Co nejí a nepije kvůli hlasu
- Jakou super vlastnost by si vypůjčila od hrdinů Marvelovek
