Facebook
Instagram
Lucie Dvořáková (44), známá jako DJ Lucca, je manželkou muzikanta a producenta Michala Dvořáka a mámou dvou synů - Michala (12) a Františka (9). Hlavně je ale úspěšnou DJkou, která díky své práci doslova obkroužila svět a dodnes po nocích pracuje. Je možné skloubit mateřství s rozjetou kariérou? A jak se dvěma muzikantům daří udržovat teplo rodinného krbu? Na to vše odpověděla v rozhovoru pro Lifee.cz.
Podle Lucie skloubit úspěšnou kariéru s rodinným životem prakticky nelze. „Obecně si myslím, že je málo DJek, které dělají kariéru ve světě a zároveň mají děti. Není to práce z jednoho místa, musí se za ní cestovat," míní. „Kariéra je krásná, když vidím slavné DJky, které hrají pro 20 000 lidí, je to nádhera, ale rodina je pro mě víc. Potom je vám 40, 50 let, nemáte děti a mít je zřejmě ani nebudete," vypráví DJ Lucca v našem rozhovoru.
Jak trávíte letošní léto?
Pracovně a také s dětmi. Máme hodně festivalů, konečně bez omezení. Akce s Carlem Coxem byla dvakrát odložená, takže je radost opět hrát. Byli jsme asi 10 dní na dovolené s dětmi a děti zvládly také letní tábor.
Nestýskalo se jim?
Klukům je 9 a 12 let, byli už minulý rok, takže jsou zvyklí. Je to sportovní tábor FTVS, na který jezdil už můj manžel jako dítě, později tam dělal vedoucího a jezdily tam také jeho sestry a sestřenice. V rodině to má velkou tradici. Minulý rok byli kluci na jiném táboře a tam se jim nelíbilo. Letos brečeli, ale ve chvíli, kdy měli odjíždět - a to tam byli 17 dní. Každý byl v jiném oddílu, kvůli věku, starší už spal ve stanu, mladší v chatce. Mladší syn mi párkrát volal, že se mu stýská, ale že je to tam super.
Píšou vám kluci z tábora pohledy?
Měli nadepsané obálky pro všechny příbuzné, protože adresy ještě z hlavy neznají. Poslali, jsou vzorní.
S manželem jste oba velmi aktivní v hudbě, přesto máte krásnou rodinu, která drží pospolu a funguje. Jak to děláte?
Obecně si myslím, že je málo DJek, které dělají kariéru ve světě a zároveň mají děti. Není to práce z jednoho místa, musí se za ní cestovat. Když s manželem hrajeme ve stejný víkend, tak si Michal občas kluky bere na koncerty, protože ty jeho bývají třeba do deseti do večera. Ty mé trvají do tří do rána a to už je problém. Minulý rok už byli kluci s ním v zákulisí a bylo o ně postaráno. Měli tam dokonce i lehátka a spacáky, potom se jelo domů nebo na hotel. Byla to vlastně pohoda.
Co když to nevyjde ani jednomu z vás?
Manželův bratr má syna, který je věkově mezi našimi kluky, proto nám často pomáhá on. Zvládá se to.
A když byli kluci ještě hodně malí?
To jsme měli chůvu, která nám v těchto situacích pomáhala. Teď už mohou být pár hodin doma sami, pochopitelně ne přes noc. Přes týden mám relativně volněji, protože já nechodím do práce od osmi do pěti a můžu se jim věnovat.
A ta kariéra?
Když mi bylo 25 let, bývala jsem měsíc na turné, třeba v Brazílii, Kolumbii, Číně, Japonsku, několikrát do roka. To už nejde a vlastně bych to ani nechtěla. Užila jsem si to v zahraničí, bylo to super, ale teď jsou pro mě na prvním místě kluci a potom teprve práce. Rodina je pro mě nejvíc. I kdybych měla tu možnost, tak by se mi stýskalo - a co teprve přes školní rok. Nechat to jen na manželovi a nějaké chůvě? Kariéra je krásná, když vidím slavné DJky, které ve světě hrají pro 20 000 lidí, je to nádherné, ale rodina je pro mě víc. Potom je vám 40, 50 let, nemáte děti a mít je zřejmě ani nebudete.
Platí za DJským pultem nějaký dress code? Držíte si v tomto směru nějakou image?
Ne. Je každého věc, v čem se cítí dobře. Většinou se nosí sportovní elegance, crop topy s džínami například. Svěží, fresh, žádná velká večerní.
Držíte si kvůli tomu také postavu?
Naštěstí jsem velký sportovec, takže mi to nedělá problém. Co si budeme povídat, vizáž je v našem oboru důležitá. Lidé se chtějí dívat na někoho sympatického a usměvavého, kdo vypadá svěže.
Hlavně na někoho, kdo je pořád v dobré náladě.
Ano, to se člověk musí trochu přinutit, i když se mu třeba nechce. Naštěstí mě pořád baví ta hudba, jinak bych to dělat nemohla. Teď, po pandemii, je toho opravdu hodně, až jsem byla unavená. Řekla jsem si, že od teď si budu vybírat hraní, které mi za to stojí.
Nedávno jste se objevila v porotě soutěže Desperados DJ No. 1. Podle jakých kritérií jste nejlepšího DJ hodnotila?
Poslouchala jsem videosety jednotlivých DJs, takže jsem je také viděla. Důležitá pro mě byla nejen hudba, ale také to, jak ji konkrétní člověk prezentoval, jaké měl charisma a jaký jsem z toho měla celkový zážitek. Známkovala jsem a potom se mé výsledky sečetly s ostatními porotci. Tři nejlepší jsme potom viděli hrát na živo. Vítěz letí hrát na Ibizu, to je sen každého DJ.
Vy jste si ho už splnila?
Už jsem tam hrála čtyřikrát, s Carlem Coxem, který mě tam pozval na svoji rezidentní noc do nejslavnějšího klubu na světě Space Ibiza. On je skutečná legenda, ráda na to vzpomínám. Když ho vidím hrát, je pro mě velkou inspirací.
Vzpomenete si ještě na své začátky?
Samozřejmě, bylo to kolem roku 2000 a také jsem se zúčastnila jedné soutěže. Tehdy se muselo poslat 30 minut hudby na kazetě. Jela jsem díky tomu na 14 dní do Dublinu, byla jsem velké ucho. Tenkrát se ještě hrálo z desek.
Kde jste v té době hledala zahraniční inspiraci?
Pocházím z Brna a vinylshopů tam moc nebylo, proto jsme museli jezdit do Vídně. Domluvila jsem se jednou za měsíc s několika dalšími DJ a jezdili jsme tam společně nakupovat desky. Potom už nastoupil internet, kde se kupovaly skladby a vypalovaly na CD. Teď už se hraje z flashek.
Byla to pro vás úleva?
Musím říct, že ano, protože ty desky byly opravdu těžké, vážily třeba 20 kilo. Neumím si představit s tím dnes někam letět - neustále se ztrácejí kufry, to bych byla věčně bez desek.
