Facebook
Instagram
TikTok
YouTube
Sylva si připadala na mateřské jako na jiné planetě. S manželem to neklapalo ještě před narozením dítěte a jednoho dne na dětském hřišti potkala někoho, kdo jí vrátil barvy do života.
Mateřská byla tím nejnáročnějším obdobím mého života. Milovala jsem svou dcerku, ale cítila jsem se jako stín sama sebe. Uklizený byt, unavené tělo, rozhovory, které se točily kolem příkrmů, počtu kakání a nových zubů. Pak jsem poznala Honzu (39) a srovnání s manželem bylo až děsivé.
Intimita mezi námi byla na bodu mrazu
Můj muž byl vždy hodný, ale unavený a jakoby ve vlastním světě. Občas mě ani nevnímal. Pracoval dlouho, večer sotva něco řekl. Vždycky jsem si namlouvala, že to přejde. Jenže mezitím jsem se začala ztrácet. Byla jsem na mateřské a připadala si pro mého manžela tak trochu nepodstatná.
Jistě, bylo důležité, abych se postarala o dcerku. Aby bylo naklizeno a navařeno. To všechno jsem s vypětím sil zvládla, ale neměla jsem si s kým doma popovídat. Cítila jsem se osamělá a prázdná. Je to paradox, neboť díky dceři jsem naopak zažívala nové emoce, euforii a lásku. Přesto mi doma chybělo něco důležitého.
Jirka si malou rád pochoval, prohlížel si s ní knížky a pak se zase s úlevou vrátil ke svému počítači či mobilu anebo si šel zaběhat. Intimita mezi námi byla na bodu mrazu, ale to už jsem zaznamenala dávno před dítětem. Tak jsem už ani nepočítala s tím, že bych měla nárok na milostný život či romantiku v manželství.
Potkala jsem někoho nového
A pak jsem ho uviděla. Poprvé seděl s malým chlapečkem na pískovišti a měl v očích něco, co jsem dlouho neviděla – klid. Svoje dítě opravdu vnímal a bylo to znát. Nevím, jak to přesně vysvětlit. Ani na vteřinu nevytáhl telefon, jako většina rodičů. Nejdřív jsme se jen zdravili. Pak jsme se potkávali častěji. On měl syna, já dcerku. Děti si hrály a my si povídali. O ničem a o všem. Věděl, jak utřít nudli bez slz, znal zpaměti celé „Včelí medvídky“ a uměl udělat z listí vějíř.
Jmenoval se Honza. Brzy jsem si uvědomila, že se na hřiště začínám těšit víc kvůli němu než kvůli dceřině radosti z klouzačky. A bylo to vzájemné. Začali jsme si domlouvat čas, kdy se potkáme. Nosili jsme si kávičky a něco na zub a hlavně jsme si vždycky skvěle popovídali. Neudálo se nic „zakázaného“, ale bylo to intimní. Měla jsem se komu vypovídat a hlavně se s kým zasmát. Říkala jsem mu věci, které jsem doma neříkala už roky.
Když jsem měla špatný den, stačil jeho pohled a bylo mi lépe. Netrvalo dlouho a Honza mi začal lichotit, prostě jsme spolu flirtovali. Stejně jako já měl doma problém s komunikací. Nevěděla jsem, co s tím. Vždyť mám manžela. Ale vedle Honzy jsem si připadala jako žena. Ne jen jako matka. Byla jsem zase „já“, konečně jsem ožila. Cítila jsem výčitky, ale i radost, kterou jsem dávno nepoznala. Nechci tvrdit, že jsem měla aférku. Nic se nakonec nestalo.
Něco se ve mně zlomilo
Ale v srdci ano, protože jsem po té aférce neskutečně toužila. Dlouho jsem se trápila a hledala odpověď. Měla jsem snad utéct? Rozbít všechno? Nebo to potlačit, zapomenout, zahodit? Pak jednou Honza řekl, že se stěhují mimo město. Jeho žena dostala jakousi super práci v jiném kraji. Usmál se na mě a řekl: „Bylo to hezké a důležité. Děkuju.“
Neutekla jsem nikam, zůstala jsem s manželem. Ale začala jsem s ním víc mluvit o tom, co denně zažívám, i o svých pocitech. Řekla jsem mu, že se cítím osamělá. Že mi chybí blízkost, pozornost. Že nechci jen přežívat, ale zase žít.
Začali jsme spolu znovu chodit ven. Zašli jsme si na víno, mluvili i o věcech, co jsme roky zametali pod koberec. Není to sice úplná pohádka, ale něco se vrátilo. Honzu už jsem nikdy neviděla. Ale vděčím mu za něco zásadního. Připomněl mi, že jsem pořád žena a že si zasloužím být viděná.
Další příběhy ze života →
Text byl zpracován na základě skutečného příběhu, fotografie je jen ilustrační. Máte podobnou zkušenost? Napište nám na [email protected].
